DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU…
146.
Andrea Gaidi, zpěvačka a živnostnice, zprostředkovatelka nominace Dětského domova Vizovice a iniciátorka účasti dětí na finále ceny Ď, kterým ve volném čase v dětském domově věnuje své srdce, nominuje:
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Je to spisovatelka paní Barbora Englischová, protože je pro mne představitelkou prospěšného myšlení. Vše pochází z jejího srdce, myšlenek, které jsem se naučila vpustit do sebe a díky tomu se mi život v posledních letech velmi změnil k lepšímu. Ne, že by dřív nebyl krásný, ale je rozdíl v tom, žít a zřetelně cítit, že vím, že mé kroky životem kráčí tak, jak mé podvědomí očekává, aby vědomí bylo šťastné, opravdu šťastné. Paní spisovatelka je veřejně známou osobností, proto jsem se neptala na její souhlas k této zveřejněné nominaci, kterou přihlašuji na poslední chvíli před konáním krajského kola s tím, že ji oslovím zpětně a pokud souhlasit nebude, nepůjde o „nominaci“, ale jen o moje „lidské poděkování“.
Prosím - koho nemusím prosit: Prosím - koho nemusím prosit: Maminku. Nejde jen o to, že když jsem byla v životě na dně, že nikdy neplakala a naopak mi darovala úsměv a hned poté pomoc, radu, peníze, cokoliv. Neměla přitom život jednoduchý. Byla jsem malá, maminka na cirkulárce řezala dřevo, aby ráno mohla zatopit, než mne odvede do školky. Nikdy jsem neslyšela, i když sama neměla žádný blahobyt: „Nemám, nedám, nepomůžu!“ – Její optimismus a úsměv mne držely ve všech složitých životních situacích, kdy jsem nevěděla už kudy kam, ona byla maják naděje, hráz proti nepřízni. Sama ale život neměla jednoduchý, osobní – ani se to nedá popsat, co vše v partnerském vztahu musela unést. Co teprve, když si babička – maminka mé maminky - vzala život (to mi bylo mi 8 měsíců), protože neunesla tíhu minulosti, kdy ji za války v Sudech zneužívali a tak místo radosti z mých prvních krůčků, plakala nad nečekanou smrtí své maminky, která se oběsila ve sklepě. Ten pláč si ale nepamatuju, na rozdíl od pláče, jednoho jediného, kdy jsem svou jinak nonstop usměvavou maminku jedinkrát v životě spatřila plakat, když jsem jí řekla, že už nechci pokračovat ve studiu – jenomže to nešlo o její neštěstí, ale mou budoucnost, pro níž slzy vyměnila za nekonečné úsměvy MATKY, která dýchá za své děti tak, aby ji těžký život neměl šanci odklonit od možnosti vyslyšet každé, i nevyslovené slovo „prosím“, jejích dětí“, aby měly život lehčí.
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: Děkuji - komu jsem dosud zapomněla poděkovat: Přestože neumím odpustit tátovi to, jak se choval k mamince – slovo „nepříjemně“ je slabý odvar skutečnosti, která by naturelně popsaná vyzněla jako děj psychologického thileru, mám nutkání i jemu poděkovat za život, v němž musel mít období a chvíle, kdy maminku miloval a činil ji šťastnou, jinak bych se nenarodila. Byl muzikant a zpěvák. Jako malou mne brával na trampské akce, byla jsem v sedmém nebi, ta chata Rosemery, kde jsem prožívala nadšená setkání. Táta uměl vyřezávat ze dřeva jednotlivé ročníky našich trampských setkání u chaty pojmenované po babičce mé kamarádky, která se toho všeho také účastnila, byly jsme spolužačky ze základky. Díky tátovi jsem se na jiných akcích jinde setkala s mnoha lidmi z branže, jako třeba s Waldemarem Matuškou a dalšími, kteří mi dali ochutnat touhy zpívat, což celý život dělám a dávno jako svou profesi. Bylo mi líto, když pak žil táta jinde, že nejevil zájem, dokonce ani o mého syna a tak jsem nikdy nepocítila mu říct „děkuji ti“. Až dnes, kdy je už dva roky na onom světě, protože i s takovou povahou, jakou měl, dokázal vytvořit světlé okamžiky štěstí, protože i člověk, který není dokonalý, ba je spíš nedokonalý, má právo tu a tam štěstí rozdávat. Táto díky
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: Na shledanou aneb s kým bych se ráda ještě shledala, ale už to není možné: Takovým Člověkem je moje babička, ta, která zemřela, když mi bylo osm měsíců, jak o tom v úvodu píšu (Dobrý den…). Když jsem na hřbitově a vidím její fotku na hrobě, říkám si, jak moc bych si s ní chtěla popovídat. Měla život moc těžký, ale prý právě ona naučila svou dceru (mou maminku), se usmívat, třebaže sama svůj těžký osud neunesla. Vystoupila z autobusu a ptali se jí: „Ty budeš věšet prádlo, že neseš prádelní šňůru?!“ – A ona kývla v klidu: „Ano.“ – Stalo se to, co se stalo, ale cítím, že babička svou láskou k potomkům tady všude je. Jak to říct? Nepamatuju si jí, ale je to prostě Anděl.
134.
Paní Petra Kaldová, již sedmým rokem podporující projekt ceny Ď jako jeho oficiální partnerka prostřednictvím recyklačního holdingu "AZS 98...", členka Kolegia ceny Ď, morální podporovatelka kategorie "životní prostředí", nominuje:
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Richard Langer (vzhledem k tomu, že jde o pořadatele ceny Ď, je tato nominace vedena pouze jako čestná bez možnosti získat jakoukoliv cenu). „Dobrý den!“, ale spíše „Dobré ráno, Petro!“ – to jsou obvyklá slova Richarda Langera, když si voláme. Nebývá to často, ale když už k hovoru dojde, vždy, ať je ráno, odpoledne nebo večer, ozve se v mém telefonu nadšený, radostný Richardův hlas a zahlásí: „Dobré ráno, Petro!“ a já na to: „Dobré ráno, Richarde!“ – Richard je pro mě inspirací ve své houževnatosti, odhodlanosti, čistých úmyslech a velikosti jeho ducha. Možná byste si mysleli, že by měl být spíše v kategorii „Děkuji“, ale on je člověk, který pochopil, že když začne ukazovat, kolik lidí u nás pomáhá, jak jsou odhodlaní pomáhat, ukáže výsledky jejich pomoci a vše související – my všichni můžeme mít dobré dny, protože on nám zprostředkovává tu čirou pravdu, že svět je stále ještě v pořádku! „Dobrý den i Vám, Richarde!“
Prosím - koho nemusím prosit: PAVEL MUDRA a RADKA MUDROVÁ. Pavel je držitelem ceny Ď z roku 2023 – je to člověk, který pomáhá a zachraňuje všude – vysouší budovy, pomáhá při povodních, učí děti pravdu o drogách a tak dále a tak dále! Ať potřebuješ cokoli a obrátíš se na něj s jakoukoli žádostí (legální ??), tak vyhoví! Je to prostě muž s velkým M (tak jsem ho označila v loňské nominaci) a vedle něj stojí a vyjímá se jeho úžasná žena Radka (žena s velkým Ž). Oni dva jsou dva klenoty, které skončily v jedné šperkovnici. Jak se říká: „vrána k vráně sedá“ – tak tohle je přesné! Je jedno, kterému z nich o pomoc řeknete… Někdy ani říkat nemusíte! Kouknou, vidí potřebného a nezištně pomohou! Jsem jim za hodně vděčná a jsou pro mě velkou inspirací!
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: MOJE RODINA. Tahle nominace mi před oči přinesla obrázky děkovných projevů z oceňovacích ceremonií Oskara nebo Slavíka. Výzva k sepsání této nominace mi také umožnila prolistovat všechny moje vzpomínky, zkušenosti, situace z mého života (ty hezké i kotrmelce) a sobecky zůstanu doma. Vlastně už chápu, proč na Oskarech a Slavících umělci děkují svojí rodině… Protože fungující rodina je to nejvíc, co Vás na Vaší cestě životem může podepřít, sebrat ze země, pomoci Vám vzlétnout. ?? Je to moje rodina – moji rodiče, moje děti – vlastní i „adoptivní“ a můj chlap! Mám kolem sebe spoustu úžasných lidí, kterým bych ráda veřejně projevila svoje „DĚKUJI“, mám i spoustu těch, s nimiž moje zkušenost nebyla nejlepší, ale přesto je to za „DĚKUJI“, protože, kdyby oni nebyli, nebyla bych já tím, kým dnes jsem. Tak to zkusím vzít stručně:
1. TATÍNEK – je to můj rádce a ochranitel – představte si, že lezu na strom, on mě nechá, ať lezu, on jen dole trpělivě stojí s otevřenou náručí, aby mě zachytil, kdybych padala – zkrátka mě nechává růst mým tempem.
2. MAMINKA – milující, pracovitá, s obrovskou sebekázní a starostlivá (někdy až moc), ale to je to, co mi umožňuje vidět věci ze všech úhlů pohledu a dostat možnost neplout jen nadšeně na růžovém obláčku a být připravená i na to nepříjemné.
3. DCERY ANIČKA, LEONTÝNKA a přisvojená VĚRUŠKA – každá je jiná, a přitom mají tolik společného – řeknou mi, co si myslí – kde dělám chybu, dělají si ze mě legraci, ukazují mi, že ony mají svůj vlastní rozum, že mají svoje cíle, mají sílu je dosahovat, umí se radovat a být šťastné a taky umí přiznat svoji chybu – jsou mi velkou inspirací!
4. MŮJ CHLAP LIBOREK – obětavý, se srdcem na dlani – můj zpovědník, můj kamarád, můj asistent, pečovatel, moje opora – nemá to se sebeurčenou holkou jednoduché, ale je nejstatečnější ze všech!
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné (in memoriam): BRATR JAN OTÝS. Tahle kategorie mi vhání slzy do očí – okamžitě jsem si vzpomněla na bráchu Jendu, který si toto ocenění ode mě zaslouží! Byl to velký muž a vizionář, který do naší firmy přinesl recyklace stavebních a demoličních odpadů – obor, který jsem si zamilovala, protože dává naprostý smysl. Jsem šťastná, že jeho odkaz mohu stále držet při životě. Přála bych si, aby nakoukl dolů a já bych mu popřála DOBRÝ DEN a řekla: „PROSÍM, podívej na svého syna Honzíka, jak statečně jde ve Tvých šlépějích!“ A on by kouknul a řekl by: „DĚKUJI!“ A než by zase zmizel za obláčkem, mohli bychom se hezky rozloučit: „NA SHLEDANOU.“
117.
Paní Anna Srbová (která několikrát upřímně nominovala v minulých letech za Městskou charitu Plzeň na cenu Ďa i přes svůj věk přes osmdesát let se vloni účastnila akcí ceny Ď, aby například na krajském kole představila svou nominovanou osobnost. Projevuje radost, že lidé, které v minulých letech nominovala, pokračují ve svých bohulibých činnostech, proto si také velmi ceny Ď cení), nominuje:
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Žiji teď již desátým rokem v chráněném bydlení Městské charity Plzeň v Domově sv. Zity. Nepomyslela jsem si, že budu mít tak krásné stáří. Bývalé i současné pracovnice včetně vedoucí Bc. Alice Průchové, denně vstupují do mého bytu s úsměvným "Dobré ráno". Ještě se mi nestalo, že by se někdo ke mne nechoval s respektem. Toho si nesmírně vážím. Poděkování tam patří vskutku všem.
Prosím - koho nemusím prosit: Je pravda, že je toho stále víc, co potřebuji - teď hlavně s dopravou. Jednou z těch, které mně - pokud to jen trochu jde - vyhoví, je paní Miloslava Slámová, tč. již také důchodkyně, bývalá spolupracovnice. Je mnoho dalších, kteří mne svezou, ale nechci je jmenovat, abych na někoho nezapomněla. Jsem šťastná- moc lidí mně vychází vstříc i v mnoha dalších oblastech a právě díky tomu mohu dělat to, o co se snažím, být tu pro druhé.
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: P. Jiřímu Barhoňovi, se kterým se stále mohu zúčastňovat bohoslužeb doprovodem na klávesy ve všech plzeňských zařízeních pro seniory, odveze mne i do Domova sv. Zdislavy pro matky s dětmi jako "babičku", kdy po bohoslužbě dochází i k neformálnímu setkání, sám svou ochotou a skromností a pokorou je pro mne velkým vzorem. I zde je mnoho lidí, kterým by se slušelo poděkovat. Denně večer, když uléhám, tak jim v duchu děkuji. Mám radost, že je jich tolik a to přebije negativní zprávy. DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE.
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: Moje maminko - Baruško. To z Tebe mám smysl pro humor, odvahu poprat se s překážkami, neokázalou víru v Boha, dobro a v člověka a spoustu moudrých vět, které mne provázejí: Především: Každý kousek dobra je víc, než nic. Když jsem se cítila ublížená: "Neživ to v sobě nebo Tě to sežere." Byly jsem tři sestry, tatínek nám zemřel, když mně bylo 10 let, s mladší Mařenkou se stále stýkáme a té bych přála, aby i ona dostala cenu Ď. Dělá stále mnoho neokázalého dobra a patřilo by jí jmenování ve všech těchto kategoriích. Starší sestra Štěpánka už nežije, ale i s její širší rodinou je to prima.
113.
Mgr. Pavlína Zvelebilová, ředitelka REHAFIT, o.p.s., dlouholetá upřímná autorka nominací na cenu Ď (mnohé nominace byly proměněny v ceny Ď), intenzivní aktérka projektu cena Ď, nominuje:
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Myslím, že tuhle nominaci si zaslouží moje maminka, ta je myslím, pro mnoho lidí, takovým rozzářeným sluníčkem a i přes svůj věk se snaží být aktivní a vždy pozitivně naladěná. Já ji tedy dobrý den neoslovuji, ale krásný den vím, že se mi snaží vykouzlit vždycky.
Prosím - koho nemusím prosit: Tak tam jednoznačně patří Pavel Mašek, který je s cenou Ď už také léta spojen a oceněn. Je to člověk s velkým srdcem a já vím, že kdykoliv zvednu telefon, problém je již v tuhle chvíli vyřešen.
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: Tuhle nominaci bych ráda věnovala svému partnerovi, protože na něj občas zapomínám a jeho pomoc beru sem tam jako samozřejmost. Ale kdyby mi nebyl podporou, nemohla bych se na plno věnovat svému Rehafitu a práci, která mi dává smysl. Myslím, že jsem ho již také „nakazila“ a dělá pro nás spousty nezištných projektů a baví ho to …opravdu.
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: Ráda bych se shledala znovu se svým dědečkem, protože on byl pro mne vzorem a inspirací. Byl lékař a svoji práci miloval a vždy říkal, že jeho práce je jeho koníčkem a já už si jako malá holka přála být jako on, aby mi práce byla koníčkem, a něco smysluplného po mne jednou zůstalo. Tak snad se to splnilo a on je na mne pyšný, on sám byl nositelem řady lékařských patentů. Chtěla bych mu ještě jednou poděkovat a říct mu: Dědečku, děkuju, snad jsem to dokázala a budu na sobě dál pracovat!!!! Dědeček byl tatínek maminky, takže vlastně nominace "dva v jednom".
112.
Ing. Vladislav Tomáš Jiroušek, světově respektovaný zoolog, fotograf přírody, spisovatel, cestovatel, zakladatel zoologických zahrad, emeritní ředitel ZOO Jihlava, někdejší Prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad, držitel celostátní ceny Ď 2023 (kategorie "fauna"), nominuje:
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Pan Jaroslav Svoboda zakladatel Česká zoo, z. s., uspořádal už 30 ročníků " ceny Bílý slon" - odměňuje chovatele českých a slovenských zoo za nejlepší odchovky zvířat. Oceňuje zoologické zahrady za nejlepší stavby pro zvířata. Volný čas věnuje práci pro Českou zoo, není snadné sehnat peníze, prostory, dobrovolníky, každý rok objet všechny přihlášené zoologické zahrady. Vážím si jeho pracovitosti, upřímnosti, jeho slovo platí. Svou nezištnou prací motivuje chovatele i zoo k dalším, někdy světově významným odchovkům. Mimo to cestuje na své náklady po světě a zachraňuje ohrožené druhy zvířat. Jakékoliv setkání s Jardou je pro mne vždy "dobrým dnem".
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: Děkuji in memoriam svému tatínkovi. Nikdy se neprodal žádné straně, byl nesmírně zručný, hrál amatérsky na všechno co mu přišlo pod ruku. Dálkově vystudoval stavařinu.
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: In memoriam nominuji na "cenu Ď" dlouholetého ředitele ZOO Ostrava pana inženýra Petra Čolase, který bohužel předčasně jako ještě poměrně mladý chlap, kamád, odborník, profesionál - opustil náš pozemský svět. Petr byl mým parťákem na cestách, čestný, spolehlivý a upřímný Člověk.
111.
Bc. Petra Divišová, občanka ČR, ředitelka Dětského domova v Kašperských Horách, která obětavě navázala na tradici nominování na cenu Ď po své předchůdkyni a osobně se velmi ráda účastní akcí ceny Ď, aby prezentovala potřeby DD.
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Jestli znám někoho, kdo kdykoliv okamžitě vykouzlí dobrý den? Samozřejmě, okamžitě se mi vybavily děti z našeho dětského domova, stačí, když ráno vstoupím do budovy v době, kdy odchází do školy a nejen že zazní několik veselých "dobrých dnů", ale okamžitě jsem obdarována řadou vřelých objetí. Po jejich návratu ze školy, kdy s kolegyněmi usedáme k obědu v naší jídelně hned "letí" za námi a první co si řekneme je "dobrý den" (protože často zapomenou, jak na nás chtějí vychrlit to co se stalo ve škole, cestou, kdo šel jinudy, kdo šel do obchodu, kdo má poznámku, kdo zlobil, kdo ne, a tak dále). Ale zase svojí přítomností nám okamžitě zpříjemní den (...pokud tedy někdo nemá "nervy" ze školy, které se snažíme zklidnit a uchlácholit).
Prosím - koho nemusím prosit: Člověk, koho nikdy nemusím snažně prosit o cokoli, vykoná požadavek bez prodlení, informuje mě o výsledku a ještě poděkuje, že se úkolu může zhostit je naše sociální pracovnice a vedoucí pracoviště DD v Sušici Zdeňka Luhanová, je to úžasný člověk, se srdcem pro dětský domov, všechny děti v něm a často spolu konzultujeme pracovní záležitosti i dlouho po pracovní době a snažíme se náročné situace společně odlehčit. Je mojí pravou rukou a vím, že pokud jí o něco poprosím, tak se do toho pustí s elánem, okamžitě, ochotně - ať je to drobnost nebo náročný požadavek. Vím, že je na ní 200% spoleh.
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: Formou děkuji jsme již za dětský domov nominovali dva mecenáše, podporovatele DD, ale osobně bych veliké děkuji chtěla věnovat svému otci panu Václavu Divišovi. Můj tatínek - moudrý člověk, kněz, učitel, milovník historie a hlavně skaut. Ke skautingu přivedl celou naši rodinu (mám tři sourozence, všechny naše děti jsou také členy skautského oddílu) a díky němu jsem poznala kouzlo skautingu a již léta vedu skautský oddíl v Hartmanicích (což jsem převzala po něm, skautuji již déle než on :) a hlavně díky skautské idee jsem tím, kým jsem a dělám to co dělám. Můj tatínek chodí do dětského domova číst dětem a vyprávět příběhy, prostě je pro ně takový pohádkový dědeček.
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: Okamžitě mne napadla nesmírně srdečná, milá, báječná, usměvavá, ochotná a úžasná vychovatelka - teta Vlaďka (Vladimíra Zimmelová). Děti krásně vedla, opečovávala, hýčkala, jak kdyby byly vlastní...nacvičovala s nimi krásná vánoční představení s úžasným poselstvím a přesahem. Loni v říjnu prohrála svůj boj s rakovinou, během chemoterapií chodila do práce, trávila dny s dětmi s DD, než aby se utápěla doma ve skleslé náladě a depresích. Bojovala odvážně a statečně a její odchod nás všechny - děti i kolegy v DD nesmírně zasáhl. Odešel dobrý člověk a je tu po ní obrovské prázdné místo. Vzpomínám na ní často a v souvislosti s touto nominací na symbolické rozloučení: než s dětmi kamkoliv vyrazila na cesty - na soustředění, pobyt, tábory nebo výjezd rodinky, tak si přála jedno: požehnání na cestu, a tak: "naše milá teto Vladěnko ti všichni žehnáme a chceme ti vzkázat, že nám strašně moc chybíš!"
106.
Pan Pepíno Matura, občan ČR, muzikant, zpěvák, patriot Kutné Hory, autor nominace na cenu Ď 2024 č. 105, morální podporovatel ceny Ď a pomocník ceny Ď v Kutné Hoře.
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Dobrý den mi vždy udělají manželé Silva a František Pokorní. Mládí čtyřicátníci jsou totiž na dnešní dobu neskutečně pracovití manželé. Vymyslet originální, vlastní autorský pořad(divadlo s hudebním doprovodem)pro nejmenší děti tzn. v mateřské školce a nebo i pro starší děti, příp. i pro dospělé posluchače, na to už je potřeba pořádná dávka nápadů a invence. Vyrobit originální rekvizity, ušít potřebné kostýmy, složit vlastní hudbu a texty, to vše vlastníma rukama, nacvičit zpěv a hudbu, naložit do dodávky a odjet na vystoupení, tak to u nich chodí několik dnů v každém týdnu po celý rok. Na větší veřejné akce pro děti i dospělé mají připravenou živou kapelu. Ve vlastním domácím studiu už vyrobili několik CD nosičů a to ne jenom pro sebe. Aby toho nebylo málo, tak mezi tím postavili rodinný domek. Mj. u nich doma objevíte např. traktor, kravičku, ovce, poníka, slepice a nevím co ještě z dalšího zvířectva a zemědělské techniky, neboť žijí venkovským životním stylem. Za tím stojí velká časově náročná práce. Stále a vždy při našem setkání si pokládám stejnou otázku. Jak to můžou všechno stihnout a zvládnout? Jedno je ale jisté. Kdykoliv se se Silvou a Františkem setkám, tak mám potom dobrý pocit a dobrou náladu celý den. Smekám klobouk.
Prosím - koho nemusím prosit: Koho jsem nemusel nikdy dvakrát prosit a vysvětlovat mu nějaký problém, tak to je můj bratranec Pavel Šašma. V životě mnohých z nás se stanou nepředvídané situace a člověk potřebuje pomoc ať v podobě finanční, psychické a nebo jenom lidského přístupu. Pavel je učitelem na základní škole, svého času působil také jako zástupce ředitele školy. Tato jeho práce je životním posláním, neboť už jeho dědeček ho nabádal na profesi učitele. Když jsem od Pavla potřeboval jakoukoli pomoc, vždy mě pomohl, nevyžadoval ode mne žádné záruky, vysvětlování ,ale já jsem se vždy zachoval tak, jak jsme se dohodli. Nemalou práci také udělal jako zastupitel ve své obci Ovčáry kde žije a i pro tamní fotbalový klub. Pavla Šašmu nikdo dvakrát prosit nemusí, vždy když může, tak pomůže.
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: V dnešní době jsem opravdu netušil, že může ještě někdo jednat, pracovat a vůbec fungovat tímto způsobem. Před několika lety jsme potřebovali novou střechu na vedlejší budově našeho domku. Oslovili jsme tehdy zcela pro nás neznámou rodinnou pokrývačskou firmu. Nejstarší z rodiny pan Sadlik přijel, aby si vše prohlédl, zaměřil a mohl pro nás udělat cenovou nabídku. Přijel přesně dohodnutý den i čas. Oprava nové střechy byla dohodnuta v následujícím roce, s tím, že měsíc realizace nám bude upřesněn. Cenovou nabídku jsme odsouhlasili. Nabízeli jsme finanční zálohu na materiál, příp.aby nám pan Sadlik připravil nějakou smlouvu. Bylo nám sděleno, že to je v pohodě a je na to čas. Blížil se čas výměny střechy a začínali jsme nabývat podezření, že to asi nedopadne dobře, neboť smlouva nebyla, finanční zálohu jsme neposlali. Po několika telefonních rozhovorech byl stanoven termín výměny střechy. Smlouva stálé nebyla a zálohu jsme nesložili. Opakovaně jsme zálohu nabízeli, ale vždy s odpovědí, že to je v pohodě. Nastal den realizace. Ráno se zde objevili všichni tři chlapi Sadlikovi, za chvilku velké nákladní auto s materiálem. Nevěřil jsem vlastním očím, že to takto dopadlo. Bohužel jsem hned po ránu musel odjet, tak že jsem neviděl první střešní tašky, které začali létat do kontejneru. Ale když jsem se po obědě vrátil, viděl jsem neskutečné množství udělané práce za pár hodin a to ve třech lidech. Opět jsme nabízeli zálohu a opět nám bylo sděleno, že to je v pohodě, že to zaplatíme vše najednou. Smlouvu už jsme vlastně ani nepotřebovali. Byli jsme jak v Jiříkově vidění a stále nechápali, že se dnes ještě najde někdo, kdo jedná na dobré slovo. Další dva dny jsem pokrývačům trochu pomáhal a pochopil jsem, že to jsou chlapi,kteří opravdu profesionálně ovládají svoje nelehké řemeslo. Střecha byla za tři dny hotová, zálohu jsme nesložili, smlouvu jsme neměli a tak pouze čekali, jaká bude konečná cena, neboť jsme na poslední chvíli ještě změnili jinou střešní krytinu která, je o něco dražší. Čtvrtý den jsme čekali na telefonát kolik korun nás to bude stát. K našemu velkému úžasu jsme platili ještě o pár tisícovek méně než byla původní cenová nabídka. Za čtyři roky jsme si od Sadliků nechali vyměnit střechu na našem rodinném domku, kde vše probíhalo podobně, ale od té doby se z nás stali velcí přátelé. Prostě "děkujeme "
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: Do této kategorie bych určitě zařadil svého učitele hudby z Kutné Hory pana Gustu Kutílka. Když mě moje maminka v mých osmi letech přivedla k panu Kutílkovi s tím,že se chci učit hrát na akordeon, jeho odpověď byla negativní, neboť prý jsem malého vzrůstu a měli bychom s výukou rok,dva počkat, což mě údajně rozčílilo a hájil jsem se tím, že ale já už tu harmoniku ale udržím ve stoje (dnes už s ní raději sedím). Po maminčiném naléhání mě přeci jenom pan učitel přijal. Byl to velmi hodný pán, který udržel své žáky při výuce i tím, že mohli mimo hudební školy a různých technických cvičení hrát i zpěvné melodické a lidové písničky. Měl jsem ho velmi rád, ke svým žákům byl vždy velmi vlidný, hodný a milý. Nevím sice přesně kolik jeho odchovanců do dnes hraje, ale v Kutné Hoře jsme asi jenom dva. Pana učitele měla ráda celá naše rodina a tak k nám na venkov často přijížděl i s dětmi a se svojí manželkou. Na shledanou, pane učiteli.
101.
Pan Franta Uher, dlouholetý člen výjimečně slavné skupiny Moravanka, také sólový zpěvák, moderátor, showman, osobnost Moravy propagující folklórní tradice, držitel celostátní ceny Ď 2023.
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Jsou to manželé Štefan a Veronika Repkovi. Cenu za úsměv a dobrou náladu bych nejraději věnoval všem lidem, které mám rád a věřím, že i oni mě. Jelikož vím, že Národní divadlo není nafukovací, nominuji na tuto cenu manžele Štefana a Veroniku Repkovy, které mi do cesty postavil muzikantský život. Díky Števovi jsem opět nabral sílu stát na podiu a rozdávat radost svým věrným fanouškům.
Prosím - koho nemusím prosit: Nikdo nemusí prosit o pomoc, pokud má tu možnost pomoct – pana Miroslava Kolstrunka mladšího. Vždy jsem si vážil lidi, kteří pomáhají a nic na oplátku za to nečekají. Mezi velkou řádku těch, které znám, patří taktéž muzikant, hudební skladatel a v neposlední řadě úspěšný podnikatel Miroslav Kolstrunk. Nejenom že zkomponoval spoustu krásných písniček, ale díky svým pracovním úspěchům pomáhá tam, kde je potřeba. V rámci Mirkovy firmy Bonita zdobí nejenom Českou republiku hřiště pro děti a nově také pro pejsky.
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: Ještě jsem veřejně a nahlas odpovídajícím způsobem asi nepoděkoval paní Andree Černé. Velké poděkování bych proto touto cestou vyjádřil dlouholeté kamarádce Andrey Černé za její obrovskou obětavost, kterou věnuje opuštěným pejskům v spolku Dočasky. Když jsem přemýšlel, koho nominovat na tuto cenu, běžela mi hlavou celá řada osobností, o kterých vím, že by si ji zasloužily. Svěřil jsem se s touto otázkou své dceři. Ta se krátce zamyslela a povídá: „A co Ája?“ V tu chvíli jsem měl jasno. Ano, Andrea Černá je má volba. A kdyby mohli hlasovat naši čtyřnozí kamarádi, určitě by nezůstala dole ani jedna pacinka.
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: Poslední nominaci – in memoriam - bych věnoval svému tatínkovi. Většinu dobrých skutků, které ve svém životě udělal, znám bohužel jenom z vyprávění mých nejbližších. Opustil nás náhle bez rozloučení v mých 12 letech. A věřte mi, že opravdu moc rád bych si s ním popovídal. Tož tak.
100.
Mgr. Jaromír Novák, ředitel Luxor Poděbrady, poskytovatel sociální péče nominuje:
Ing. Pavel Kárník, obětavý podporovatel života seniorů v Poděbradech - Ing. Pavel Kárník, původním povoláním technik, svůj volný čas věnoval práci pro druhé. Nejprve jako vedoucí dětského oddílu při Motorletu Praha. Společně se učili pobytu v přírodě a na vodě. Podnikali i více denní pěší výlety i zájezdy na vodu. Po přestěhování do Poděbrad založil Spolek pro aktivní život. Podařilo se mu k aktivnímu životu zapojit stovky seniorů v řadě činností, soutěží, výletů. Pan ing. Kárník díky své obětavosti a celoživotní práci pro druhé je člověkem, který si víc než zaslouží udělení ceny Ď.
96.
Pan Jaromír Novák, občan Poděbrad, dlouholetý autor nominací na cenu Ď za LUXOR Poděbrady (domov pro seniory), osobně se účastnil mnoha krajských kol i finále (více se lze dočíst také na webu o osobnostech Poděbradska nominuje: https://podebradskeosudy.cz/novak-jaromir/)
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: Opravdu hezký den mi vždy vykouzlí pan Ing. Josef Hampl. Podrobnější přiblížení jeho osobnosti k dispozici na webu „Poděbradské osudy“ (https://podebradskeosudy.cz/hampl-josef/). Pepu znám 40 let jako skvělého kamaráda, výborného sportovce, všestranně aktivního člověka. Byl a je pro mne vzorem aktivního, inteligentního a stále mladého chlapa. Člověkem, který svým optimismem, pozitivní náladou, vtipem a přátelstvím je pro své okolí důležitou a potřebnou bytostí: „Dobrý den dělá snad každému kolem sebe a to každý den!“
Prosím - koho nemusím prosit: Druhou nominací je žena – paní Eva Panašová. Opět byť ročník 1940 stále pohledná žena, s permanentním úsměvem na tváři a snahou vždy podat pomocnou ruku. Její původní učitelské povolání předchází jejímu obrovskému sociálnímu cítění, které každodenně dokládá nezištnou ochotou a vstřícností.
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: Ing. Pavel Kárník, původním povoláním technik, svůj volný čas věnoval práci pro druhé. Nejprve jako vedoucí dětského oddílu při Motorletu Praha. Společně se učili pobytu v přírodě a na vodě. Podnikali i více denní pěší výlety i zájezdy na vodu. Po přestěhování do Poděbrad založil Spolek pro aktivní život. Podařilo se mu k aktivnímu životu zapojit stovky seniorů v řadě činností, soutěží, výletů. Pan Ing. Kárník díky své obětavosti a celoživotní práci pro druhé je člověkem, kterému touto nominací na cenu Ď vyjadřuji své velké DĚKUJI za vše, co dělá pro všechny.
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: Tato nominace patří in memoriam generálovi Rudolfu Krzákovi. Podrobnější přiblížení jeho osobnosti k dispozici na webu „Poděbradské osudy“ (https://podebradskeosudy.cz/krzak-rudolf-severin/). S panem generálem jsem se seznámil přes včely v roce 1985. Postupně mezi námi vznikl přátelský vztah, který výrazným způsobem ovlivnil můj profesní i osobní život. Pan generál mě postupně seznamoval se svým životem vojáka i politického vězně. Měl jsem tu čest s ním pracovat na mapování legionářů i výstavbě pomníku západním parašutistům. Naše životy se protnuli i v osobním životě, kdy jsme vzájemně řešili i různé rodinné záležitosti. Byl velkým hrdinou, kterého stihl v mnohých směrech krutý osud, přesto uměl rozdávat pozitivní energii a naději. Takový Člověk v mém životě schází navždy.
36.
Michal Čupr, držitel bronzové medaile z OH Paříž 2024 (šerm), Dlouholetý člen Kolegia ceny Ď (v této kategorii nehlasuje) nominuje v mimořádné kategorii „Dobrý den, Prosím, děkuji, Na shledanou:
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý: „Rodina a kamarádi Michala Čupra (OH - bronz)“ - Určitě by si takovou cenu zasloužila celá má rodina a kamarádi, kteří mě celou moji kariéru ve sportu podporují. Tím, že můj každodenní život je hodně o kolotoči do práce, na trénink a domů, zase takové množství lidí z jiného než sportovního, rodinného a kamarádského kruhu nepotkávám.
Prosím - koho nemusím prosit: „trenér pan Jiří Bodó z litoměřického oddílu (šerm)“ - V kategorii Prosím, by si takovou cenu zasloužil trenér Jiří Bodó z našeho litoměřického oddílu, který kdykoliv když potřebuji, i kdyby to bylo o půlnoci, tak mi vyjde vstříc a připraví mi zbraně a všechno vybavení na světové turnaje. Což je neuvěřitelné :)
Děkuji - komu nesmím zapomenout výrazně poděkovat: „trenéři pan Jiří Suchý a paní Tereza Smutná“ - V úctě rád poděkuji trenérům Jiřímu Suchému a Tereze Smutné za trvalou podporu.
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: „dědeček Michala Čupra“ - Ocenění Na shledanou by si určitě zasloužil můj dědeček, který už si bohužel se mnou nemohl mou olympijskou medaili užít a věřím, že by z ní byl náramně nadšený a měl bych i já jednou možnost vrátit mu úsměv na tvář, který i on sám uměl vždy každému vykouzlit a bylo by to i pro něj velké poděkování za to, co vše pro mě za celou moji kariéru udělal.
35.
Richard Langer, autor a pořadatel ceny Ď 2001 – 2024 nominuje v mimořádné kategorii „Dobrý den, Prosím, děkuji, Na shledanou / mohou nominovat jen lidé z prostředí ceny Ď – držitelé cen z minulých ročníků, členové Kolegia, partneři a spolupracovníci, kde jedna nominace zahrnuje čtyři malé, které pospolu mohou ve finále získat 4 x „malou cenu ď“ nebo v předkolech a na FB ceny Ď i jednotlivě další ceny Ď:
(vize této mimořádné kategorie "DOBRÝ DEN, PROSÍM, DĚKUJI, NA SHLEDANOU" vysvětlena ZDE)
Dobrý den - kdo mi vždy vykouzlí dobrý den: „Josef Pytlík, řidič autobusu, Polánka“ - "Dobrý den" se skládá z drobností, někdy tak nenápadných, že je ani nikomu nezmíníme, dokonce jim sami sobě v mysli nevěnujeme ani zamyšlení. Ale kdyby taková drobnost najednou nebyla, cosi by scházelo. V Pošumaví, kde žiju v malé vesničce na staré chalupě, po úzkých klikotajících se silničkách - za lednových mrazů, srpnových pařáků, listopadových ranních mlh, červnových rudých zápasů slunce, v jakýchkoliv společenských náladách stran situace doma nebo ve světě, v tu chvíli s jakýmsi zapomenutím svých případných starostí - jezdí autobus šoférovaný usměvavým chlapem středních let, který zvednutou mávající rukou zdraví všechna míjející auta, jež tudy opakovaně projíždí, stejně jako cyklisty nebo lidi pěšmo jdoucí. Když u přírodní nádrže u lesa sedí místní "akvabely", jak se ve vedlejší vesnici říká ženám důchodového věku, které se tu párkrát za den sejdou na pár klidných společných temp napříč hladinou, nezapomene zatroubit, zamávat a usmát se, aby mu to samé s radostí opětovaly. Jmenuje se Josef Pytlík a žije v Polánce nedaleko Nepomuku. Bez něj bych už ani já, když ho míjím na silnici, neměl tak "dobrý den", jak jsem si zvykl. Neznal jsem ho a když mne sám od sebe začal zdravit, uvědomil jsem si, že kdyby takový byl každý, zamračených tváří by kolem nás ubylo. Když jedu jednou za čas autobusem, je samozřejmé, že dáme řeč. Vždycky jen pozitivní, jakoby to nebyl řidič, ale terapeut. O sobě však tvrdí, že je chlap se spoustou chyb, takže nejprve nevěděl, zda je dobrý nápad, abych ho nominoval na "malou cenu ď", ale uklidnil jsem ho, že ani já nejsem svatý s tím, že si myslím, že i chybující člověk má právo snažit se dělat krásné věci. A ostatní mají právo mu za to poděkovat.
Prosím - koho nemusím prosit: „Ing. Jan Machálek, sklář, Velký Osek“ - Když bych byl třeba pekař, hledal bych tipy na nominace okolo téhle branže. Tím, že jsem pořadatel ceny Ď, rozhlídnul jsem se tady. Myslím si ale, že je jedno, zda k nominaci někdo vybere dodavatele mouky nebo já skleněných cen Ď, neboť nerozhoduje prostředí, ale povaha a činění nominovaných, což mi snad dáte za pravdu, může být shodné. Každý z nás určitě zná někoho, koho skutečně nemusí prosit - postačí se zmínit a je to. V roce 2007 se po úžasné spolupráci na ceně Ď z provozních důvodů z dalšího dodávání skleněných cen Ď omluvila sklárna Moser. Náhodou jsem se akorát setkal s Janem Machálkem, majitelem sklárny Artcristal Bohemia a poté, co jsme vyřídili úplně jiné věci, jsem se bezděčně zmínil, že pořádám cenu Ď a že budu hledat nového dodavatele. Nenapadlo mne, že by tato sklárna, která téměř vše vyváží do USA, Itálie, Holandska apod., tudíž ani moc nepotřebuje reklamu zde, mohla mít zájem o spolupráci se mnou. Jenže on řekl, že ti nominovaní jsou důležití lidé naší společnosti a tím, že mi zdarma bude vyrábět ceny Ď, jim osobně složí poklonu. Ani jsem nestihl poprosit a sám se nabídnul. Trvá to podnes 17 let. Některý ročník jeho skláři vyrobí ručně (on sám ryje do cen jejich názvy) až 50 exemplářů místních krajských, celostátních nebo speciálních cen Ď. Nezištně, zcela! To mi takhle zavolá v neděli ve 4.30 hodin, že na cenách Ď zrovna dělá a potřebuje se na něco zeptat. Honzo Tobě a celé rodině, děkuji moc!
Děkuji - komu jsem dosud zapomněl poděkovat: „Květa Bodollová, redaktorka, Plzeň“ - Děkujeme každý denně mnohokrát. A přitom jsou lidé, kteří si dík zaslouží a byť v komunikaci s nimi projevujeme radost za to, že je máme, jen tak ono slovo „děkuji“ nepoužijeme. Celý život jsem na volné noze v oblasti kultury. Funguju dost nezávisle a hlavně si vymýšlím svoje malé projekty, kde před komerčním úspěchem upřednostňuji jejich náplň tak, aby mne bavilo naplňovat jejich smysl. Mezitím mám různé komerční zakázky moderovat tu onu akci v těch nezajímavějších prostorách v ČR, napsat knihu, fejeton pro rádio nebo net, či externě moderovat v různých médiích (dělal jsem pořady vysílané na FTV Premiéra, Česká televize, TV Public, Plzeňská 1, Regionalnitelevize.cz, TV Šlágr, Rádio Vox, ČRo Dvojka a ČRo Plzeň – celkem už na 15.000 drobných i větších věcí). Tím, že se „nikam necpu“, nesleduji práci kolegů a tím pádem se k ní nevyjadřuji, nelpím na tom, abych za každou cenu někde zůstal a pomáhal si třeba ostrými lokty, pak také že je pro mne důležité mít možnost sdělovat svůj názor za respektování druhých, ale ta svobodomyslnost tam je – tak to všechno mne v mé kariéře asi tak trochu brzdí, leč vědomě s tím nic nedělám, protože mám hlavně svůj svět svých projektů a tam mi je krásně, třebaže ufinancovat to s ohledem na můj přístup k práci, kde myšlenka má přednost před ziskem, není snadné – ale 34 let přesto přesně takhle existuji. Svého času jsem pár let externě působil také v jednom rádiu, kde mezi jeho bardy moderátory také byla paní Květa Bodollová. Od některých kolegů jsem cítil nemilý údiv, že se uživím na volné noze a v jízlivém tónu vyslechl dotazy jako: „Kdo a proč zrovna tobě dohodil moderování ceny Ď v Národním divadle?“ - Na což jsem zvyklý nereagovat (první ročník jsem splácel 6 let a neměl jsem tedy na moderátora a tak to začalo…), protože jaké kdo jiný má zakázky zase on, mne nikdy nezajímalo, vždyť všem přeju jen úspěch a mne, prosím, nechte žit? - Samozřejmě šlo jen o pár jedinců, ostatní byli pohodově neutrální (jako já k nim), ale když jsem poznal Květu, to bylo něco diametrálně jiného – pohlazení na Duši je slabé slovo. Nikdy se nezeptala: „Proč a za co to děláš?!“ – Ale: „Jak ti můžu pomoct? A jak chceš posunout dál tuhle nebo tamtu myšlenku?“- A tak podobně! Zjistil jsem, že je to člověk širokého srdce, který neumí ani miniaturně závidět, či jakkoliv negativně na někoho myslet s cílem mu třeba jen malilinko ublížit, či na jeho úkor získat něco pro sebe. Je přejícná a má o každého člověka starost. Okamžitě se stala čestnou členkou Kolegia ceny Ď, zajímala se o příběhy nominovaných a jak to šlo, mluvila o nich v rádiu. Jenže do toho vážně onemocněla a přišla na obou nohách pod koleny o zbytek končetin. I tak z nemocnice půl roku nadšeně pro věc komunikovala, pomáhala, konzultovala, hlasovala. Hlavně si ale nikdy neposteskla. K tomu pro covid přišla o partnera a poté ji osud nadělil další nemoc, takže 3 krát týdně je mnoho hodin na dialýze. Když ji zavolám, že něco potřebuji probrat, ještě se omluví, že mluví tiše, aby ostatní pacienty nerušila. Nepostěžuje si, naopak podpoří morálně mou snahu pracovat na dalším a dalším ročníku ceny Ď. Když něco trápí mne – tak je to tisíckrát menší problém, než čím Květuška prošla a prochází – ani si neuvědomím, že zrovna Květě si postěžovat není na místě. Jenomže ona se zajímá o každého v rodině a každého z přátel a záleží ji na tom, aby nikomu nic nescházelo a proto mi ani za ta léta nedošlo, že bych si z ní měl vzít příklad. Začínám tím, že ji veřejně touto nominací děkuji za to, jaký je Člověk! Mám Tě moc rád!
Na shledanou aneb s kým bych se rád ještě shledal, ale už to není možné: „Ing. Pavel Gregorič, pivovarník, in memoriam, Starý Plzenec“ - V roce 1997 jsem zavolal do Královského pivovaru Krušovice, že zakládám Mecenáš klub (předchůdce ceny Ď) a rád bych jednal s ředitelem. Bez protekce, doporučení a tak, mne Ing. Pavel Gregorič, předtím generální ředitel Prazdroje, toho času generální ředitel v Krušovicích, přijal. Poznal jsem v něm absolutního profíka, který se nezaobírá referencemi od druhých, ale na vše si vytváří vlastní názor. Jednal se mnou jako se sobě rovným a když jsme si plácli na mnohaleté spolupráci, získal jsem tak možnost být nablízku nadšenci pro pivovarnictví, z něhož sálala nejen absolutní pracovitost, vizionářství se schopností realizování cílů, ale i přirozená poctivost a lidská slušnost. Po transformaci Mecenáš klubu na cenu Ď, prvních pár ročníků právě tento pivovar podpořil. K tomu jsem byl komerčně najímán na moderování repre plesů a dalších akcí pivovaru. Díky tomu jsem s Pavlem (vzniklo mezi námi skutečné přátelství) strávil hodně hodin v autě, kdy jsem naslouchal jeho vyprávěním. Jednou mi řekl: „Na poradě jsem zaměstnancům řekl, že vím, že za zdmi pivovaru je svět, kde se může krást, dělat šlendrián, dávat úplatky a tak s tím, ať si každý rozhodne, jestli chce pracovat jinde nebo tady, protože v Krušovicích strpím jen čestné jednání a oddanost práci…, co je venku za zdí mne nezajímá, tady je náš svět a my v něm tady žijeme…“ – A právě tahle věta mi nejvíc utkvěla ve vzpomínkách na výjimečného manažera, v němž jsem postupně našel i kamaráda. O to víc jsem měl problém, když byl můj kamarád, ho každý rok žádat o další sponzorské peníze. Dostal jsem strach, aby mi je nedával zejména pro přátelství a až na druhém místě by byl smysl vynaložených prostředků. Proto jsem se někdy v roce 2005 objednal na oficiální jednání v Krušovicích a přivezl mu dárek – sklo připomínající cenu Ď a na něm napsáno: „Když už by nebylo další spolupráce, ta stávající mne zcela naplnila a navždy děkuji!“ – K čemuž jsem před jeho přítomnými kolegy ústně dodal: „Pavle, už Váš pivovar na všech mých akcích všechny moje hosty a diváky oslovil, už jim vše o sobě řekl, proto mám pocit, že se vyčerpal potenciál vaší podpory vůči ceně Ď a nebudu to špatně brát, když na další ročník řeknete NE, naopak navždy tato výjimečná spolupráce zůstane v historii ceny Ď zapsaná a v mém srdci i Ty, jako člověk.“ – Pavel odpověděl: „Přesně takový pocit máme a nechceme o tebe jako o kamaráda přijít, děkujeme ti!“ – Načež jsme si podali ruce, dopili kafe a já odjel. Za chvíli mi v autě zvoní telefon, v němž slyším Pavlův hlas: „Richarde, díky, jsi formát!“ – Ulevilo se mi a řekl: „Konečně ti Pavle můžu říct, že tě mám rád jako člověka, protože kdybych to řekl dřív, dokud jsi byl můj sponzor, vypadalo by to vypočítavě…“ – A od té doby jsme se začali coby rodiny navštěvovat. U nás na chalupě jsme grilovali, u Pavla nás zase jeho úžasná milá a vtipná manželka Uršulka hostila pečenou štikou. Když Pavel předčasně zesnul, z jeho telefonu mi volala Uršulka, takže když jsem slyšel její hlas a ne Pavlův, bylo mi jasné, že je něco špatně. Pouze se nahlásila na návštěvu, že mi musí osobně něco, bohužel, sdělit. Odpoledne dorazila a u kávy vše pověděla. Jsou to čtyři roky. S Uršulkou jsme v kontaktu, voláme si, myslíme na sebe a společně na Pavla. S nominací souhlasila, takže ji pozvu na finále ceny Ď 2024 a aspoň uvidí, kam se projekt posunul od dob, kdy mu v počátcích její manžel pomáhal.
nahoru | domů