Nominace Ď 2024 č. 123:
Pan Zbyněk Lambert, zdravotně handicapovaný
sportovec s neuvěřitelnými mezinárodními výsledky,
inspirátor v překonání extrémně těžkých životních situací.
Autor nominace:
Ing. František Lambert, vrcholový manažer, podnikatel,
od prvního ročníku ceny Ď v roce 2001 trvalý morální
i praktický podporovatel udílení těchto cen.
Text nominace:
Cenu bych chtěl věnovat bratrovi Zbyňkovi za všechno, co v životě dokázal, stále dělá a jakým je vzorem pro ostatní.
Narodil se 19.9.1956. Byl velký sportovec. Hlavně hrál ping pong. Ten se mu stal osudným. V táborské hale zimního stadionu, ve kterém trénovali a hráli, svépomocně na stropě haly roky opravoval světla. 17.11.1986, když vyměňoval výbojky, pod ním prasknuly šestimetrové štafle. Díky dalším dvěma kamarádům, kteří na ně vylezli. Ne vlastní chybou spadnul a zlomil si páteř. Mezi 4. a 5. krčním obratlem. Následky: postižení míchy, levostranná hemiparéza. Ochrnul na levou stranu těla.
Po šílených dvou letech po nemocnicích a rehabilitačních ústavech se vrátil do práce a pozvolna ke sportu. Je známý svojí neskutečnou vůlí. Postupně se vypracoval na ředitele slévárny v Kovosvitě Sezimovo Ústí, výrobního ředitele ve společnosti Tajmac-ZPS Zlín. Poslední roky pracoval jako technickým náměstek v nemocnici Agel Nový Jičín.
Vedle své velmi náročné práce se vrátil ke svému oblíbenému ping pongu. Od roku 2003 reprezentuje Českou republiku za postižené (v kategorii 7- stojící). Objel jako reprezentant ČR mimo Austrálii všechny kontinenty a to několikrát. Z těch nejvzdálenějších v Číně, kolébce ping pongu, byl 5x, včetně na Paralympijských hrách a Mistrovství světa, 5x v Jordánsku, 3x v Thajsku, 2x v Brazílii, 2x v Kostarice, 2x v Jihoafrické republice, v Japonsku, Korei, Mexiku, USA. Je několikanásobný mistr České republiky, několikanásobný mezinárodní mistr České republiky, má 87 medailí ze světových turnajů, bronz z mistrovství Evropy, Stříbro z mistrovství světa. Hrál na dvou Paraolympijských hrách a na jedné byl jako trenér. A to vše při zaměstnání. Vždy byl a je ryzím amatérem. Na rozdíl od jeho zahraničních kolegů, kteří mají úplně jiné podmínky a jsou ve většině placenými profesionály.
I přes své postižení trénoval před velkými turnaji dvoufázově. Brzy ráno před zaměstnáním a pozdě večer po něm. Navíc doma na ping pongovém robotu nahrál stovky a stovky hodin. Na Paralympijských hrách v Číně v roce 2008 jsem s ním měl možnost být. Nikdy nezapomenu na okamžik, když nastupoval v místní zcela zaplněné hale pro 15 tisíc diváků určené jen pro ping pong s domácím hráčem, jak jej čínští diváci bouřlivě vítali. Uměli ocenit postiženého sportovce, který byl vyrovnaným hráčem těm jejich paraolympionikům. A to je co říci. Dokonce v roce 2016 s jeho kolegou na Mistrovství světa též v Pekingu vyřadili domácí favorizované hráče. V Číně je hráčů ping pongu desítky milionů. Říká se, že Číňan se narodí s pálkou v ruce.
Zbyněk se i přes maximální vytížení věnuje od osmnácti let trenérské činnosti. A pokračuje i dnes, když odešel do důchodu. Letos chce v reprezentaci skončit, a to i přes fakt, že byl zase mistrem republiky.
Kromě všeho, co jsem uvedl neznám pracovitějšího, šikovnějšího a schopnějšího člověka. S obrovskou morálkou a výdrží. A to i přes svůj handicap, že může používat jen jednu ruku a levou nohu jen částečně.
Můj bratr je slušný a čestný chlap. Připraven pomoci vždy každému. Je vzorem pro handicapované i zdravé lidi. Za to mu patří můj dík a moje externí cena „Ď “.
Podpořený projekt:
Život Člověka, motivace se nevzdat a zdolat tíhu těžkých překážek.
Akt předání „Externí ceny Ď 2024 Ing. Františka Lamberta“:
Galerie Vavrys, Stará Praha, 21. listopadu 2024 – krátce před předáním cen druhého předkola 24. ročníku cen Ď (ačkoliv je záměr externí ceny Ď předávat mimo standardní akce ceny Ď, ze specifických důvodů byla stanovena výjimka pro tři takovéto ceny Ď s ohledem na to, že se týká těch, kteří svou podstatou „atmosféru ceny Ď sami dotváří“ – pan František Lambert ji podporuje od prvního ročníku a osobně je tak vytížen, že nemá prostor organizovat vlastní akci; pan Martin Vavrys jako autor loga ceny Ď, které vzniklo v jeho galerii tuto galerii jako takovou dává ceně Ď k dispozici; pořadatel ceny Ď R. Langer beztak vše organizuje, takže je jedno, kde, protože vždy u toho bude…).
Okolnosti předání této externí ceny Ď (vysvětlení, proč má předávající privilegium mít svou „Externí cenu Ď 2024 Ing. Františka Lamberta“, kterou může mimo akce ceny Ď svým jménem podle svého úsudku udělit osobnosti, které si váží a jíž takto chce za její přínos pro veřejnost poděkovat):
V roce 1997 jsem založil Mecenáš klub (předchůdce ceny Ď). Okamžitě začal krásně fungovat, ale nikdo nevěděl, že mne to stálo extrémně práce a peněz. Sen avšak žil, takže prodaný nábytek, televize a podobně – mne žíly „netrhalo“. Věděl jsem, že to, co se děje, je životní naplnění, že pracovat tak, že prožívám realizování své představy a ta se líbí těm, kterých si vážím, je sice náročná cesta, ale dávající mi v nadhledu smysl. První akce v Národním muzeu v Praze, první raut v Panteonu…, mnoho úžasných úspěšných osobností, u nichž pokora vedla nad okázalostí, to byl Mecenáš klub, který tím, jak fungoval, buď lákal nové členy, či odrazoval. Propojoval jsem nenásilnou formou svět potřebných, kulturních, vědeckých, a dalších projektů se světem obchodním. A jezdil po ČR, abych jeho řady rozšiřoval. V roce 1998 jsem zjara koupil Hospodářské noviny s přílohou o „100 TOP manažerech ČR“. Napadlo mne, přesně vidím ten okamžik, každému z nich napsat osobní dopis psaný na míru jeho oblasti působení. K dopisu jsem přiložil pozvánku na letní akci Mecenáš klubu na zámku Kozel, vložil do obálky s logem Mecenáš klubu a odeslal. Zabýval jsem se tím asi měsíc, než stý dopis českou poštou odputoval k adresátovi. Mezi onou stovkou manažerů byl i jakýsi inženýr František Lambert…
Devadesát pět osobností, TOP manažerů ČR, můj dopis neoslovil ani natolik, že by odepsali, byť zamítavě. Pět reakcí jsem ale obdržel. Písemně například od generálního ředitele Škody Plzeň pana Jana Soudka (měl bych to mít někde v archivu, protože jsem nikdy žádná pracovní lejstra nevyhodil), který mi popřál štěstí a současně se ze spolupráce omluvil. Podobně to bylo s Chemapolem, kde mi pan Junek vzkázal poděkování za pozvání a omluvu. Dále se obdobně ozval pan Fabián z PVT. Nu a zbývající dva se z akce na Kouzlu po zaneprázdnění také omluvili, ale dali vědět, že by se mnou rádi setkali. K prvnímu setkání došlo v kavárně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, v ulici 17. Listopadu č.p. 2 (ještě si to pamatuji). Mým protějškem tam byl vrcholový manažer společnosti MICROSFOT, ale jméno si nyní nevzpomenu (snad pan Ostrý?). Velmi hezky jsme si popovídali o Mecenáš klubu i životě a on mi poté popřál hodně štěstí a sdělil, že i když se mu vize líbí, nevidí pro firmu až moc velký užitek z případného zapojení se do klubové činnosti v poměru k časové zátěži, která by ho tím pádem čekala. Zbýval už jeden jediný – zazvonil telefon a jakási slečna Šrankotová ze sekretariátu generálního ředitele společnosti KOVOSVIT Sezimovo Ústí mi vyřídila pozdrav inženýra Lamberta, omluvu z akce na Kozlu pro jiné povinnosti a pozvání na oběd do sídla jejich firmy poblíž Tábora.
Toho dne jsem strašně moc potřeboval zažít úspěšné jednání. V kufříku jsem vezl návrh smlouvy, kde jsem za reklamu na akcích Mecenáš klubu očekával finanční příspěvek. Už pomalu nebylo co doma prodat a 3letá dcerka s manželkou přece jen potřebovaly, abych tu a tam měl aspoň minimální výplatu. Pamatuji si před Táborem v jedné lesní zatáčce sníh a právě tam jsem nahlas v autě sám sobě řekl: „Nejedu do Sezimova Ústí prohrát!“ – Pak to vzalo spád, jaký jsem fakt ani náhodou nečekal! Generální ředitel Ing. František Lambert nabídnul kafe a 45 minutový prostor na prezentaci Mecenáš klubu. Když jsem skončil, zeptal se: „Jaká máte manažerská školení?“ – „Žádná, jsem osm let na volné noze, začínal jsem jako první porevoluční pouliční umělec v ČR vybírající do klobouku pod Orlojem, kde jsem se takhle půl roku živil…“ – Na což zareagoval: „Je to vidět, jste svůj originál, vlastní myšlenky, vize, orientace v nich, žádný afekt, žádné kopírování stylu druhých! Podejte mi tu smlouvu…“ – Načež ji podepsal a už mne vedl po fabrice, kde mi s nadšením technicky nadšeného odborníka vysvětloval procesy výroby špičkových obráběcích strojů, do celého světa se vyvážejících. Po hodinové prohlídce fabriky následoval oběd v podnikové restauraci a já ještě netušil, že tenhle chlap se za krátký čas stane mým nejbližším životním kamarádem, že když mi poteče do bot, vždycky podá pomocnou ruku, že až mi za 19 let bude umírat Táta, všeho nechá (postavil ekonomicky Českou televizi na nohy, řídil mnoho velkých firem naráz, vybudoval špičkovou kliniku, obchodní centrum, daroval peníze na charitu..., kulturu…) a z Prahy vyrazí ke mně do Pošumaví, kde jsem nějaký den Tátu měl, aby s ním strávil čas a udělal mu radost svou přítomností, protože si oba moc jako lidé rozuměli.
Když jsem se rozhodl přetransformovat Mecenáš klub na cenu Ď, byl František jenom pro a nezapomněl dodat: „A kdybys neměl na chleba, zavolej!“ – Což se zejména v roce 2007 a 2009 stalo, když
mi slíbené spolupráce nevyšly (asi někým cíleně, aby cena Ď nepřežila jako nezávislý projekt, který jinak skvěle fungoval). Proto si nedovedu představit, že by pan inženýr František Lambert neměl mít privilegium udělit
si svou vlastní externí cenu Ď.
Smysl a poslání „externích cen Ď 2024“:
Od samého počátku existence cen Ď slýchávám, že jde o „ceny prestižní“. Jistě jde o úžasné počiny nominovaných. Uvědomuji si však stále víc, že nebýt mnoha lidí v produkčním zákulisí ceny Ď, nebyla by cena Ď
jako taková a ona prestiž už vůbec ne. A od toho tady jsou externí ceny Ď, které si letos předá na 17 osobností zákulisí ceny Ď, abychom mohli chápat, kdo je osobně motivuje, koho oni obdivují, komu jsou vděční – a tak pochopit
aspoň trochu, proč mají tak blízko k cenám Ď, kterým nezištně pomáhají.
Aby se to ale dohromady nepletlo, nazval jsem takovéto ceny jako „externí“ a vymyslel, že se nebudou udělovat po boku standardních cen Ď, ale zcela mimo akce ceny Ď tak,
jak každý, kdo má privilegium takovou externí cenu Ď udělit, bude chtít a kde bude chtít.
Například pan Ladislav Chmelík, z Brna, emeritní tajemník Českého filharmonického sboru Brno a dlouholetý člen Kolegia ceny Ď – ji 21. 9. 2024 předal na významné akci Sokola v Třebíči, kterého nominoval na tuto cenu coby spolek cca 700 lidí, hlavně pak přes 30 obětavých nezištných cvičitelů…, kteří prý jsou dojatí a na akt předání ceny na jinak zajímavém vlastním programu, se prý moc těšili. Nebyl jsem u toho, tato externí ceny Ď si tam žila svým vlastním životem, jejím představitelem tam byl pan Chmelík, který si vše zařídil, předal,
veřejně vysvětlil a tím navíc ceně Ď zajistil v novém prostředí osvětu.
Když někdo řekne, že cena je prestižní, pak na to reaguji: „A tahle prestiž existuje díky těmto 17 osobnostem, bez nichž by nebyla a proto ji dělím na 17 dílků a z vděku každé takové umožňuji (a prosím ji o to), aby svou úvahou, svým „já“, ocenily někoho, kdo „jinde než na standardní akci ceny Ď externí cenu Ď“ převezme, ale později bude tak jako tak pozván na finále do Národního divadla, kde sice nepůjde na scénu, ale bude sděleno, že je přítomný v jedné řadě s ostatními držiteli externích cen Ď – všichni povstanou
a hlediště mecenášů a dobrodinců jim zatleská… (to je vize, uvidíme, ale já už to vidím…).
Dne 22. 11. 2024
sepsal autor a pořadatel ceny Ď 2001 – 2024
Richard Langer