Termín a místo „Finálové ceremonie ceny Ď 2025“
Místo a termín se připravuje, bude brzy upřesněno zde.
Historie „míst konání finále ceny Ď“
První ročník finále se konal 11.6.2001 na scéně historické budovy Národního divadla v Praze, které se tak stalo vzácným podporovatelem ceny Ď na dlouhých 24 let! Pro tehdejšího ředitele ND pana doktora Jiřího Srstku bylo velmi složité v prostředí čelní národní kulturní instituce prosadit projekt, který se mu tuze líbil. Nic víc v tom nebylo, než že jsem jako obyčejný kluk z Plzně přišel s vizí ceny Ď, on mne přijal, vyslechl a řekl: „Je to opravdu krásný záměr, ale víte, my tady máme ročně mnoho set nabídek na to tady dělat nejrůznější akce, miss, sportovní ankety a podobně, ale jsme tu od toho, aby se zde hrálo divadlo, prostor tu pro to není. Výjimku dělají ceny Thálie a ceny Alfréda Radoka. Jenže, kde jinde by se měli setkávat mecenáši, než tady, když samo ND bylo postaveno díky darům?“ – A půl roku se snažil nějakým způsobem, přijít na to, jak cenu Ď bez případných kritik těch, kteří by mohli „žárlit“ (tak si to sám pro sebe ve svém nitru vysvětluji), v Národním divadle prvním ročníkem uvést v život (o druhém ročníku zatím nebyla řeč, nevědělo se, jak dopadne první…). Cenu Ď, nápad, jsem vymyslel – dostal – 11. června 2000 na dovolené v Chorvatsku na Istrii. V létě píšu do ND panu Srstkovi a v září už u něj jednám s výsledkem, že se „bude snažit najít cestu“. Nedělám nic jiného, než cestuji po ČR a přesvědčuji potencionální partnery, spolupracovníky, média a potencionální autory nominací, aby do tohoto nového projektu, který mi svým smyslem, rozsahem a pojetím tehdy připadal jako „potřebná novinka pro prostředí ČR“, vstoupili. Nedělám téměř nic jiného, pročež mi plyne na jedné straně velká každoměsíční režie OSVČ, platím, splátky za auto, servis, benzín, sociálku, zdravotní (jelikož mi manželka pomáhá jako OSVČ – vše takto platím i jí, aniž má jinde příjmy), telefony, pohoštění v kavárnách po celé ČR při jednáních kopajících za cenu Ď, nu a na straně druhé jsem bez příjmů, tedy bez platu a tak si neustále půjčuji na to, abych mohl pracovat na něčem, co možná nebude. Většinou všude se smějí, že se projekt jmenuje „cena Ď“, prý obyčejně, neanglicky, nesvětově a navíc je o dobrodiní, které v té době „přece nemůže nikoho dojmout“, když by bylo lepší nové projekty stavět na okázalé komerčnosti, takzvaných bulvárních celebritách, nikoliv lidech chodících třeba pomáhat do hospiců – tak si tu dobu pamatuju – a tak si i pamatuji stále větší moje odhodlání naopak dokázat, že takový projekt schází a když bude budován srdcem, bude i srdečně, prostě lidsky fungovat a současně mít i velkou noblesu díky Národnímu divadlu. To však nebylo jisté a tudíž na jednáních uvádím, že první ročník plánuji konat v ND s tím, že pokud to nedopadne, budu hledat patřičnou alternativu. Po půl roce, v únoru 2001 se mi ozve pan doktor Jiří Srstka se zprávou: „Přijeďte…“ – Načež jsem u něj v historické ředitelně ND, tam na té myslím barokní sedačce, jedno ucho, abych se dověděl: „není snadné vyblokovat večerní čas pro cenu Ď bez toho, že by z toho něco ND nemělo, přece jen chod divadla stojí moc peněz a nedá se rušit program, nicméně pokud si koupíte celovečerní představení, které darujete účastníkům ceny Ď, tak Vám dáme hodinu před jeho začátkem scénu k dispozici, abyste si tam předal ceny Ď…“ – Což se nakonec stalo. Šlo o dvě jednoaktovky „Sedlák kavalír a komedianti“ v režii pana Průdka. Zbývalo sehnat sponzory a zaplnit 850 míst mecenáši, dobrodinci a těmi, kteří je nominovali, všechny ty, kteří ode mne dostanou zdarma čestné vstupenky. Sílu jsem spatřoval v tom, že nebude jediný divák, který by tam nepatřil. Všech se to bude týkat, čímž by měla vzniknout neopakovatelná atmosféra. Ještě jsem netušil, že první ročník se všemi mými zmiňovanými výdaji budu splácet šest let, ale i tak by mi to bylo jedno. Bylo mi jasný, že mám životní šanci být možná jediným normálním člověkem v naší zemi, který bude mít svou vlastní akci, podle svého nápadu, ve své produkci a režii, za svého moderování, v Národním divadle, což mi přišlo jako šance získat nezastupitelnou profesní zkušenost pro život. Pan Srstka navrhoval, aby první ročník moderoval pan Eben, jenže já nesouhlasil, že na něj nemám peníze, ještě víc se zadlužovat nechci, plus mám představu, že nesmí jít o „kšeft“, ale osobní nasazení, kdy všechno budu znát zpaměti, scénář, jména, názvy…, aby všichni pochopili, že tím žiju a neděje se to náhodou, že má projekt smysl, neboť se stane i mým životním smyslem a to se přece během příštích ročníků musí na jeho atmosféře uhledat. Pan Srstka na to: „Tak pojďte…“ – A už si mne vedl na scénu, kde se zrovna stavěli nějaké kulisy, kde povídá: „Stoupněte si tady před ten komín….“ – Ukazujíc nahoru přes hlediště, první a druhý balkón až po první a druhou galerii pod strop: „Tady nejeden prosík dostane trému, že nemůže ani promluvit…“ – Načež si tam stoupnu a na zkoušku vyřknu: „Dámy a pánové, vítejte na prvním ročníku ceny Ď!“ – Aby on kývnul: „Dobrá, budete si to v Národním moderovat sám…“
Na druhý, třetí a čtvrtý ročník jsem si finančně netroufnul oslovit Národní divadlo, stále jsem splácen ten první. Přesto ale Národní divadlo na ceně Ď spolupracovalo dál. Ředitel ND byl členem celostátního Kolegia a ND samo o sobě mělo privilegium si udělit svou vlastní cenu Ď. Byli jsme dohodnuti, že cena Ď bude rotovat po seriózních prostorách a jednou za čas se vždy vrátí do ND. Povedlo se mi za velmi zajímavých podmínek uskutečnit druhý ročník v Panteonu Národního muzea na Václaváku, třetí v dopravním sále Národního technického muzea v Kostelní ulici v Praze Holešovicích, čtvrtý v Martinickém paláci na Hradčanském náměstí v Praze a tam se mne už nový ředitel ND, coby člen Kolegia, pan architekt Daniel Dvořák, zeptal: „Proč to není pořád v Národním divadle?“ – „Pane řediteli, proto, že na to nemám peníze. Nemohu si nyní dovolit opět koupit celovečerní představení…“ – Aby se nad mou odpovědí ani nezamyslel a vyřešil problém námětem: „Tak to dělejme odpoledne!“ – A bylo! Pak se ještě divil, proč na tištěném programu není moje jméno uvedeno na první straně, ale někde nenápadně vzadu. Vysvětlil jsem, že žijeme v Česku, kde má závist ostré lokty, takže se bojím, že jakmile vyjde nahlas veřejně najevo, že za tím vším stojí obyčejnej kluk z Plzně, bez protekce, bez vazeb na politiku, byznys, tedy jde skutečně o nezávislý snílkovský projekt, že někdo začne tlačit nahoru, aby se to utnulo. Jenže on si nedal říct: „Jednou jste autor a pořadatel, je to skvělej projekt a tak chci, aby na pozvánce bylo napsáno – Richard Langer Vás zve na cenu Ď do Národního divadla!“ – Měl jsem ale obavu, že jednou si to ND rozmyslí a když to tam bude za sebou pár let a pak nic, že to cenu Ď poškodí. Podal mi ruku: „Gentlemanská dohoda – když to bude klapat, bude to tam dlouhodobě!“
Od těch časů jej ve funkci vystřídali další ředitelé. Doktor Ondřej Černý, Václav Pelouch a při 14 ročníku v roce 2014 profesor Jan Burian. Také za ním jsem přišel do historické ředitelny, kde mi na té sedačce řekl: „Ano, dohoda, je dohoda…“ – Byť ústní, ale skutečně čestná, platila dosud do 24. ročníku. Pouze se z provozních důvodů divadla změnilo to, že jsme rotovali po scénách ND – historická, Stavovské divadlo, Státní opera a Nová scéna. Za režijní náklady měla cena Ď ve vzácné spolupráci s ND vždy důstojné prostředí k dispozici a ze strany personálu ND, lidé v zákulisí i ve vedení divadla, tu nejmilejší lidskou vstřícnost. Bohužel, jak jde do rekonstrukce Nová scéna ND na pár let a vše se odtud, včetně zkoušek a představení, přesouvá na ostatní scény, od 25. ročníku již nemá ND možnost ceně Ď vyjít vstříc. Obdržel jsem mail s velkou omluvou, že na pár let není možno vyhovět. Napsal jsem velké poděkování za 24 let neuvěřitelné empatické vzácné spolupráce, která v mém srdci zůstane navždy jako ohromná vůči všem tisícům aktérům ceny Ď, kteří se vždy cítili poctěni, že právě v ND mohli přebírat cen Ď. Děkuji i tady, moc!
A hledám adekvátní prostor, něco mám v rukávu, uvidím. Každopádně se na 25. ročník moc těším.
Historie „míst konání finále ceny Ď“
První ročník finále se konal 11.6.2001 na scéně historické budovy Národního divadla v Praze, které se tak stalo vzácným podporovatelem ceny Ď na dlouhých 24 let! Pro tehdejšího ředitele ND pana doktora Jiřího Srstku bylo velmi složité v prostředí čelní národní kulturní instituce prosadit projekt, který se mu tuze líbil. Nic víc v tom nebylo, než že jsem jako obyčejný kluk z Plzně přišel s vizí ceny Ď, on mne přijal, vyslechl a řekl: „Je to opravdu krásný záměr, ale víte, my tady máme ročně mnoho set nabídek na to tady dělat nejrůznější akce, miss, sportovní ankety a podobně, ale jsme tu od toho, aby se zde hrálo divadlo, prostor tu pro to není. Výjimku dělají ceny Thálie a ceny Alfréda Radoka. Jenže, kde jinde by se měli setkávat mecenáši, než tady, když samo ND bylo postaveno díky darům?“ – A půl roku se snažil nějakým způsobem, přijít na to, jak cenu Ď bez případných kritik těch, kteří by mohli „žárlit“ (tak si to sám pro sebe ve svém nitru vysvětluji), v Národním divadle prvním ročníkem uvést v život (o druhém ročníku zatím nebyla řeč, nevědělo se, jak dopadne první…). Cenu Ď, nápad, jsem vymyslel – dostal – 11. června 2000 na dovolené v Chorvatsku na Istrii. V létě píšu do ND panu Srstkovi a v září už u něj jednám s výsledkem, že se „bude snažit najít cestu“. Nedělám nic jiného, než cestuji po ČR a přesvědčuji potencionální partnery, spolupracovníky, média a potencionální autory nominací, aby do tohoto nového projektu, který mi svým smyslem, rozsahem a pojetím tehdy připadal jako „potřebná novinka pro prostředí ČR“, vstoupili. Nedělám téměř nic jiného, pročež mi plyne na jedné straně velká každoměsíční režie OSVČ, platím, splátky za auto, servis, benzín, sociálku, zdravotní (jelikož mi manželka pomáhá jako OSVČ – vše takto platím i jí, aniž má jinde příjmy), telefony, pohoštění v kavárnách po celé ČR při jednáních kopajících za cenu Ď, nu a na straně druhé jsem bez příjmů, tedy bez platu a tak si neustále půjčuji na to, abych mohl pracovat na něčem, co možná nebude. Většinou všude se smějí, že se projekt jmenuje „cena Ď“, prý obyčejně, neanglicky, nesvětově a navíc je o dobrodiní, které v té době „přece nemůže nikoho dojmout“, když by bylo lepší nové projekty stavět na okázalé komerčnosti, takzvaných bulvárních celebritách, nikoliv lidech chodících třeba pomáhat do hospiců – tak si tu dobu pamatuju – a tak si i pamatuji stále větší moje odhodlání naopak dokázat, že takový projekt schází a když bude budován srdcem, bude i srdečně, prostě lidsky fungovat a současně mít i velkou noblesu díky Národnímu divadlu. To však nebylo jisté a tudíž na jednáních uvádím, že první ročník plánuji konat v ND s tím, že pokud to nedopadne, budu hledat patřičnou alternativu. Po půl roce, v únoru 2001 se mi ozve pan doktor Jiří Srstka se zprávou: „Přijeďte…“ – Načež jsem u něj v historické ředitelně ND, tam na té myslím barokní sedačce, jedno ucho, abych se dověděl: „není snadné vyblokovat večerní čas pro cenu Ď bez toho, že by z toho něco ND nemělo, přece jen chod divadla stojí moc peněz a nedá se rušit program, nicméně pokud si koupíte celovečerní představení, které darujete účastníkům ceny Ď, tak Vám dáme hodinu před jeho začátkem scénu k dispozici, abyste si tam předal ceny Ď…“ – Což se nakonec stalo. Šlo o dvě jednoaktovky „Sedlák kavalír a komedianti“ v režii pana Průdka. Zbývalo sehnat sponzory a zaplnit 850 míst mecenáši, dobrodinci a těmi, kteří je nominovali, všechny ty, kteří ode mne dostanou zdarma čestné vstupenky. Sílu jsem spatřoval v tom, že nebude jediný divák, který by tam nepatřil. Všech se to bude týkat, čímž by měla vzniknout neopakovatelná atmosféra. Ještě jsem netušil, že první ročník se všemi mými zmiňovanými výdaji budu splácet šest let, ale i tak by mi to bylo jedno. Bylo mi jasný, že mám životní šanci být možná jediným normálním člověkem v naší zemi, který bude mít svou vlastní akci, podle svého nápadu, ve své produkci a režii, za svého moderování, v Národním divadle, což mi přišlo jako šance získat nezastupitelnou profesní zkušenost pro život. Pan Srstka navrhoval, aby první ročník moderoval pan Eben, jenže já nesouhlasil, že na něj nemám peníze, ještě víc se zadlužovat nechci, plus mám představu, že nesmí jít o „kšeft“, ale osobní nasazení, kdy všechno budu znát zpaměti, scénář, jména, názvy…, aby všichni pochopili, že tím žiju a neděje se to náhodou, že má projekt smysl, neboť se stane i mým životním smyslem a to se přece během příštích ročníků musí na jeho atmosféře uhledat. Pan Srstka na to: „Tak pojďte…“ – A už si mne vedl na scénu, kde se zrovna stavěli nějaké kulisy, kde povídá: „Stoupněte si tady před ten komín….“ – Ukazujíc nahoru přes hlediště, první a druhý balkón až po první a druhou galerii pod strop: „Tady nejeden prosík dostane trému, že nemůže ani promluvit…“ – Načež si tam stoupnu a na zkoušku vyřknu: „Dámy a pánové, vítejte na prvním ročníku ceny Ď!“ – Aby on kývnul: „Dobrá, budete si to v Národním moderovat sám…“
Na druhý, třetí a čtvrtý ročník jsem si finančně netroufnul oslovit Národní divadlo, stále jsem splácen ten první. Přesto ale Národní divadlo na ceně Ď spolupracovalo dál. Ředitel ND byl členem celostátního Kolegia a ND samo o sobě mělo privilegium si udělit svou vlastní cenu Ď. Byli jsme dohodnuti, že cena Ď bude rotovat po seriózních prostorách a jednou za čas se vždy vrátí do ND. Povedlo se mi za velmi zajímavých podmínek uskutečnit druhý ročník v Panteonu Národního muzea na Václaváku, třetí v dopravním sále Národního technického muzea v Kostelní ulici v Praze Holešovicích, čtvrtý v Martinickém paláci na Hradčanském náměstí v Praze a tam se mne už nový ředitel ND, coby člen Kolegia, pan architekt Daniel Dvořák, zeptal: „Proč to není pořád v Národním divadle?“ – „Pane řediteli, proto, že na to nemám peníze. Nemohu si nyní dovolit opět koupit celovečerní představení…“ – Aby se nad mou odpovědí ani nezamyslel a vyřešil problém námětem: „Tak to dělejme odpoledne!“ – A bylo! Pak se ještě divil, proč na tištěném programu není moje jméno uvedeno na první straně, ale někde nenápadně vzadu. Vysvětlil jsem, že žijeme v Česku, kde má závist ostré lokty, takže se bojím, že jakmile vyjde nahlas veřejně najevo, že za tím vším stojí obyčejnej kluk z Plzně, bez protekce, bez vazeb na politiku, byznys, tedy jde skutečně o nezávislý snílkovský projekt, že někdo začne tlačit nahoru, aby se to utnulo. Jenže on si nedal říct: „Jednou jste autor a pořadatel, je to skvělej projekt a tak chci, aby na pozvánce bylo napsáno – Richard Langer Vás zve na cenu Ď do Národního divadla!“ – Měl jsem ale obavu, že jednou si to ND rozmyslí a když to tam bude za sebou pár let a pak nic, že to cenu Ď poškodí. Podal mi ruku: „Gentlemanská dohoda – když to bude klapat, bude to tam dlouhodobě!“
Od těch časů jej ve funkci vystřídali další ředitelé. Doktor Ondřej Černý, Václav Pelouch a při 14 ročníku v roce 2014 profesor Jan Burian. Také za ním jsem přišel do historické ředitelny, kde mi na té sedačce řekl: „Ano, dohoda, je dohoda…“ – Byť ústní, ale skutečně čestná, platila dosud do 24. ročníku. Pouze se z provozních důvodů divadla změnilo to, že jsme rotovali po scénách ND – historická, Stavovské divadlo, Státní opera a Nová scéna. Za režijní náklady měla cena Ď ve vzácné spolupráci s ND vždy důstojné prostředí k dispozici a ze strany personálu ND, lidé v zákulisí i ve vedení divadla, tu nejmilejší lidskou vstřícnost. Bohužel, jak jde do rekonstrukce Nová scéna ND na pár let a vše se odtud, včetně zkoušek a představení, přesouvá na ostatní scény, od 25. ročníku již nemá ND možnost ceně Ď vyjít vstříc. Obdržel jsem mail s velkou omluvou, že na pár let není možno vyhovět. Napsal jsem velké poděkování za 24 let neuvěřitelné empatické vzácné spolupráce, která v mém srdci zůstane navždy jako ohromná vůči všem tisícům aktérům ceny Ď, kteří se vždy cítili poctěni, že právě v ND mohli přebírat cen Ď. Děkuji i tady, moc!
A hledám adekvátní prostor, něco mám v rukávu, uvidím. Každopádně se na 25. ročník moc těším.
nahoru | domů