Více o vděku za 25 let ceny Ď, otaznících a radostech z fungování ceny Ď

Není podstatné získat cenu Ď, ten kus krásného skla je pouhý symbol díku obsaženého ve všech přihlášených nominacích – ano, každá znamená děkuji a i když Kolegium vybírá k ocenění z předložených nominací, nejde o soutěž, nýbrž symboliku a všem nominovaným je v průběhu daného ročníku ceny Ď důstojně veřejně nahlas poděkováno a to jménem jak Kolegia, tak i zejména autora nominace, který se rozhodl takto veřejně děkovat. Neboli autor nominace, ten kdo vyplní „nominační tabulku“ nebo pošle mailem podklady k tomu, abychom ji vyplnili my, „děkuje za to, že si dotyčný mecenáš, dobrodinec nebo vzor (inspirátor), umí pomoct (často bez snahy tím získat pro sebe výhody nebo uznání) potřebným projektům v kultuře, charitě, vědě, vzdělávání, zdravotnictví, zoologii, ekologii, ale i v oblasti sportu, společenského dění, či v rámci mezilidských vztahů, díky čemuž jsem přesvědčený, se stává, jak říkám 25 let: „Ryzí celebritou současnosti“. Když jsem po 4 letech života autorského „Mecenáš klubu, kterým jsem uděloval mecenášům apod. takzvané „Křišťálové pečetě“, vymyslel jako jeho nástupce v roce 2000 „cenu Ď“, nevšiml jsem si, že by někde již obdobný projekt existoval a pokud bez mého povědomí byl, myslím si, že ne v takovém rozsahu a s takovým jedinečným „nábojem neopakovatelné energie díky naprosto nelesklému a současně fungujícímu programu akcí ceny Ď“ a dá se říct možná i díky autorsko-svéráznému uchopení, kdy jako autor a pořadatel, jinak úplně obyčejnej kluk z Plzeňska mající tehdy sen o něčem takovém, jsem za tím vším šel po hlavě a z nedostatku sponzorů pro „obyčejnost - jakože nekomerčnost navenek…“ si na první ročníky půjčoval a splácel je dlouhých devatenáct let od roku 2001 do roku 2019. Proto mi později přišlo někdy až vtipné, když jsem se doslechl, že mne asi někdo někde napodobuje a dokonce má na svých webech snad i některé moje věty z těch úvodních časů ceny Ď a dokonce říká, že tu byl dřív, aniž jsem takovou historii s konkrétními jmény a fotografiemi téměř nebo vůbec nedohledal, zatímco cena Ď má svůj podrobných web archiv k dispozici za ono celé čtvrt století zpátky. Určitě je dobré, když se děkuje všude možně, ale mrzelo mne, že jeden rok se někdo účastnil ceny Ď a příště už její myšlenku užíval samostatně bez známky toho, kde se inspiroval místo toho, aby si vymyslel svou tak, jak jsem zvyklý pracovat a žít. Možná je na vině můj nezávislý přístup k projektu, „nesnaha“ se propojit s některými politickými projekty, či „netlačení“ na pilu tak, aby vnějšímu světu se dění uvnitř ceny Ď neprezentovalo podbízivě jen pro větší zájem veřejnosti, čímž jsem pro nejrůznější potencionální výraznější sponzory asi neatraktivní (těm, které mám, moc děkuji, protože pomáhají skutečně proto, že se jim tato nezávislá cesta zdá správná a mají radost z velké radosti aktérů ceny Ď, která zase až tak ve velkých médiích nějakým zázrakem není vidět, byť zprvu zájem byl). Jenže právě proto jsem zřejmě nemusel ustupovat z autorsko-organizátorského rukopisu, čímž si cena Ď od prvního ročníku podnes zachovala svou jasnou nezaměnitelnou atmosféru, která není super nebo špatná, leč „svá a 25 let fungující“. Možná ta shodnost rukopisu - kdy mohu nadělat chyby, ale jak vše ze sta procent ovlivňuji a v projektu vymýšlím a realizuji a poté na dění reaguji aktuálně změnami, doplněními a to vše intuitivně bez vpádů nápadů „náhodných kolemjdoucích (kdy třeba ve firmě XY někdo protože bere plat musí říct svůj názor a ten se na nějakém projektu musí podepsat…)“, kdy vše musí mít pro mne, třebaže ne dokonalého, ale konstantně stejného v tom, co má z mého pohledu hlavu a patu – tak to vše je tím, na co si aktéři zvykli a ono to jednoduše takhle 25 let žije. Vymyslím pravidla, každý rok něco učešu, nahradím, doplním, jak mi kdo co říká, jak co jsem prožil prakticky i emotivně sám a poté jdeme dál a jako vždy s novým strachem, že tentokrát to klapnout nemusí, takže pokora je na místě beze změny a když k tomu přičtu, jak některým změnám ve společnosti okolo v myšlení lidí nerozumím, se divím, že to, že je „normální děkovat“ není všeobecně již bráno za „nenormální“, kdy v jiných oblastech života kolem, asi díky blahobytu a „nudě z něj“, se mi spoustu věcí jeví jako úspěšné právě proto, že z mého pohledu nejsou „normální“.











Popiska k fotografiím: Mecenáš klub jsem založil 2. ledna 1997. Za několik málo let pod jeho hlavičkou uspořádal přes 120 tématických akcí v nejrůznějších zajímavých prostorách (Křivoklát, zámek Kozel, Prezidentské salonky ND, Vila Dr. Edvarda Beneše v Sezimově Ústí, Národní technické muzeum, Kavárna Slávia v Praze, Salon Honda Praha, Moser v Praze Na Příkopech, Moser přímo sklárna v K. Varech, Restaurant Parnas, Divadlo Viola…, až mne napadlo v roce 2000 všechno tohle přetransformovat na jednu velkou akci ročně – cenu Ď. Vzhledem k tomu, že se v klubovém dění Mecenáš klubu uchytily velice pozitivně „Křišťálové pečetě“ jako symbol poděkování za výrazné pozitivní počiny, nebylo daleko k nápadu z nich „udělat“ nové a ještě více intenzivnější poděkování, tedy cenu Ď. Na snímcích ze Zpravodaje Mecenáš klubu (měsíční náklad 1000ks, včetně 10 povinných kusů pro archiv Národní knihovny) vydaného v roce 1999, jsou útržky reportáže z jednoho takové udílení „Křišťálových pečetí“. Stalo se tak v tehdy zřejmě nejluxusnější restauraci v Praze, v Parnasu, kam jsme pozvali ohromného mecenáše Národního muzea Dr. Reinera Kreisla, mistra Dakaru Karla Lopraise a do mozaiky kombinace oceněných mi padl i příběh pana Josefa Konty, který za druhé světové války operovával doma parašutisty z Anglie a nakonec na to velmi doplatil. V Krušovickém pivovaru jsem pro něj zajistil doživotně pivo zdarma (od dcery jsem věděl, že ho má rád a od Phlilips ČR nějakou tu elektroniku, aby mu na penzi bylo veseleji. Bohužel krátce před akcí zesnul, avšak dostavila se dcera, která zprostředkovala jeho radost z toho, že mu někdo takové ocenění chtěl dát, poněvadž se setkal po válce s názory některých sousedů, že si „měl hledět svého“ a nic by se mu nestalo. Pamatuji si, jak jsem tam před všemi řekl, že jsem rád, že jsem dosud takovou těžkou životní zkouškou nemusel projít, protože nevím, zda bych parašutisty na útěku doma schoval a riskoval životy celé rodiny – teď v míru se to povídají hrdinné řeči snadno, ale tehdy, když se to dělo, to musela být neuvěřitelná odvaha, kterou nepochopí nikdo, kdo té výzvě nestál čelem. Hrozný! Zaklepou na dveře, v noci a co když je to provokace? Úcta, úcta, hluboká úcta. A vedle to úžasný mecenáš doktor Kreisl, který byl i velmi zábavný svým poutavým vyprávěním (daroval do Nm sbírku v ceně přes miliardu korun) a ještě nescházel bodrý pokorný sympatický sportovec, mistr Dakar, pan Loprais! Další křišťálové pečetě získala třeba paní Zuzana Baudyšová za Linku bezpečí, či herec Jiří Bartoška za film „Všichni moji blízcí“, zpěvačka paní Marta Kubišová a další.