V roce 2000 mi do hlavy břinkl nápad „cena Ď“. Myslím si, že nápad není zásluha. Nápad prostě přijde a máte ho.

V roce 1997 jsem si jako normální kluk z Plzně vzal do hlavy, že založím Mecenáš klub. S veškerým úsilím se mi povedlo vytvořit klub s podnikateli, manažery, ale i představiteli kultury tak, aby měli navzájem všichni možnost nad tušené rámce spolupracovat. Na začátku jsem musel prodat i nábytek z bytu, aby bylo na první akci Mecenáš klubu… Po čase se to ale rozjelo a Mecenáš klub krásně fungoval. Roku 2000 na dovolené v Chorvatsku jsem si konečně pořádně odpočinul nonstop cachtáním v moři od toho, co mne bavilo – od práce na Mecenáš klubu, ale…

Focením ježků, lovením škeblí a vůbec neděláním ničeho si člověk pročistí hlavu tak dokonale, že se o hluboké noci probudí a uvědomí si v tom tichu: „Mecenáš klub krásně funguje, ale co když už nikoho ničím nepřekvapí? Co bude dál?“ – Sevřel se mi žaludek a bylo mi jasné, že mám po spánku. Vstal jsem, otevřel si sedmičku chorvatského červeného a šel na břeh moře. Cítil jsem, že Mecenáš klub se dostal tam, kam měl a je třeba teď, když je na vrcholu svých možností, potažmo mých možností, jej přetransformovat v něco, co půjde dál s novou energií. A tak jsem přemítal, zda místo dvaceti malých akcí ročně není lepší udělat jednu větší s násobným dopadem. A pak, takhle v půl šesté ráno, kdy už byla láhev na dně, přišlo BŘINK do hlavy a byl na světě nápad „cena Ď“. Ihned potom jsem si šel lehnout a v klidu, že mám dál se životem co plánovat, jsem usnul.

Kde se mi nápad v hlavě vzal, nevím. Jsem ale za něj vděčný. Zásluha je až jeho realizace a jelikož se tohoto nápadu v nejlepším slova smyslu chytlo za ta léta mnoho set lidí po celé republice, kteří projektu věnují čas, invenci a podporu, největší zásluhu na každoroční úspěšné existenci ceny Ď mají oni. V mých očích to jsou výjimeční lidé, protože je k podpoře ceny Ď nepřesvědčuji, neboť vše vzniká povětšinou tak, že to z jejich strany přirozeně vyplyne, tedy že jsou ochotni věnovat čas jiným, než svým projektům, což zase až tolik já neumím a proto vím, že to má ohromnou hodnotu.

Po probuzení nedaleko města Rovinj, toho 11. 6. 2000, jsem ihned dával klíny do hlavy své ženě Jitce, pětileté dceři Markétě a kamarádovi Dušanovi Vaňkovi, který za námi do Chorvatska na pár dní přijel. Všem se nápad líbil a Dušan pravil: „Naše firma United Developing ti dá na první ročník, pokud se ti povede zrealizovat tak jak si to představuješ v Národním divadle, přispěje nějakou částkou, ať víš, že máš první sponzorský počin…

Po návratu z dovolené napíšu řediteli Národního divadla JUDr. Jiřímu Srstkovi, že se na světě objevil nápad, který musí vyslyšet! Po prázdninách dostanu odpověď, ať přijedu projekt prezentovat. Protože nemám chráněnou známku „cena Ď“, mluvím při setkání o „poděkování mecenášům“, načež sednu a napíšu dopis, kde již cenu Ď pojmenuji, ačkoliv jsem ochrannou známku z finančních důvodů přihlásil až za pár měsíců. Nezdá se to, ale když je člověk snílek a dělá jen to, co mu dává smysl a baví ho to, peníze se spíš vytrácejí, než přicházejí – takže i platba za ochrannou známku, byť jen pár tisícovek, byla pro mne výdajem. Podnes mám schovanou kopii dopisu, který jsem panu Srstkovi tehdy zaslal, třesouc se, že mne nevyslyší. Měsíce to pak trvalo, než přišla přenádherná odpověď: „Ano, akci společně zrealizujeme! A jediný volný termín v Národním divadle máme 11. 6. 2001…“, což bylo na den přesně rok od nápadu.

Jedna věc je logický a společenský smysl ceny Ď. To jsou taková ta pravidla, jak a proč to všechno funguje. Tehdy, když jsem dostal nápad, všechno tohle mi břinklo do hlavy ve vteřině. Kdybych ale měl někomu hned nápad popsat, potřeboval bych k tomu hodiny a hodiny na vysvětlování. Přesto ve vteřině člověk nápadu skrz naskrz rozumí a to dokonce nejen po stránce jeho fungování. Kromě smyslu ceny Ď je tu ještě něco nepopsatelného, něco, čemu se říká atmosféra projektu. Tehdy jsem v té vteřině nápadu jakoby hned od á po zet viděl ve všech barvách jak projekt, tak i jeho atmosféru, o níž se říkává, že je neopakovatelná. Nevěděl jsem ale, co přesně bude její příčinou.

Vzpomínka na první ceremonii ceny Ď na historické scéně Národního divadla dne 11. 6. 2001. Kromě dalších cen Ď byla udělena i cena Ď mecenáši Národního divadla - z rukou JUDr. Jiřího Srstky přijal za svoji společnost ocenění Dr. Aleš Janků - člen představenstva a.s. Philip Morris.

Prvně v životě jsem moderoval akci na scéně Národního divadla. Tehdy mi pan Srstka navrhoval, aby první ročník moderoval třeba pan Eben. Omluvil jsem se, že na něj nemám peníze a pak, že si přeji, aby vše proběhlo podle mé představy a tak si to chci hlídat z pozice moderátora. Pan Srstka řekl: „Pojďte se postavit na scénu a pohlédněte na ten komín…“ – myslíc tím ohromný pohled zespodu nahoru podél prvního a druhého balkonu, přes první a druhou galerii až kamsi daleko po strop. „Zkuste si tu něco říct…“ – pokračoval a já se opřel do bránice: „Dámy a pánové, začíná první ročník ceny Ď!“ – „Dobře, moderujte si to sám…“ – a já se radoval netušíc, že měsíc před akcí dostanu trému a každého večera, celý měsíc, neodmyslitelně, vypiji pár sklenek vína na uklidněnou. Pak to ale přišlo a po první minutě tréma opadla a já se do atmosféry ceny Ď, která tak spontánně vznikla, zamiloval. Svědkem mi byl pan doktor Jiří Srstka, který osobně předával historicky vůbec první cenu Ď.

Po tolika letech organizování ceny Ď už to vím. Měli jsme ohromné štěstí, že jsme se od začátku nenechali zviklat a drželi se jakési „obyčejnosti“ pojetí projektu, nehraní si na nic víc, než jen, na co má. Když na té které akci ceny Ď nebyl raut, řekl jsem: „Mám jen na číši vína.“ Když nebyly tiskoviny na super papíře, řekl jsem: „Mám jen na tento papír. A kdo chce, může akci podpořit a třeba bude raut a třeba bude lepší papír…, ale na tom atmosféra projektu nestojí.“ Netlačil jsem na pilu a přestože jsem sponzory potřeboval, choval jsem se tak, jako když je nepotřebuji a každý potencionální sponzor měl prostor sám za sebe objevit v ceně Ď svůj důvod, proč se s tímto projektem provázat nebo ne, což je také správná volba, je-li upřímná. Takhle to zní jednoduše, ale realita byla, že jsem musel na to, abych mohl hodně pracovat na ceně Ď, vzít i hodně různých půjček a úvěrů s tím, že jsem riskoval bankrot rodiny jen proto, abych získal peníze na rozjezd projektu do té doby (trvalo to mnoho let), než postupně začnu sponzory skutečně získávat v uspokojivém měřítku.

Na druhém ročníku ceny Ď v roce 2002 opět úzce spolupracovalo Národní divadlo, ale ceremonie se konala v Panteonu Národního muzea v Praze. Jedním z členů Kolegia byl i pan Jiří Bartoška (takto zvěčněn při hlasování Kolegia Václavem Samkem). Jde o slavnou tvář, ale současně o empatického člověka, který zde naprosto „zapadl“ do své role „rovnocenného člena Kolegia“ a nikomu ani vlastně nepřišlo, že je to „ten Bartoška“, kterého milují z filmového plátna. Prostě tady byl za člověka, který děkuje těm, kteří pomáhají…

Vzpomínková fotografie, na níž 24. 6. 2002 za společnost ČEZ převzal cenu Ď Ing. Petr Vobořil…

K tomu, aniž jsme to dopředu plánovali, nějak přirozeně samo od sebe vyplynulo, že se na akce ceny Ď snažíme zvát jen ty lidi, kteří by u toho měli být. Stalo se tak, že na ceremoniích jsou přítomni skutečně ti, kterých se téma dotýká – nominující, nominovaní a podporovatelé projektu a je jedno, zda ten dal milión nebo ten deset let nezištné pomoci v hospici. Díky tomu v hledišti nesedí nikdo formálně, protože mu to káže funkce, či protože by mohl být „celebritou pro společenskou ozdobu akce“. Na jedné straně mi to zprvu komplikovalo práci pro nezájem mnohých médií, kterým jsme se možná zdáli až moc nebulvární a obyčejní, ale časem se ukázalo, že tato „obyčejnost“ nádherně funguje a přináší absolutně spontánní atmosféru, která by se dala krájet, balit a rozesílat do světa. A jak jsme moc média nezajímali, což neznamenalo, že by projekt nefungoval, projekt nenápadně rostl, nikdo do něj moc nemluvil a já měl možnost onu „obyčejnost“ ještě víc propracovat a pochopit, že přináší neobyčejný potenciál.

Třetí ročník ceny Ď se v roce 2003 opět konal ve spolupráci s Národním divadlem, ale tentokrát v Dopravním sále Národního technického muzea v Praze. Ve vzácném vagónu prezidenta T. G. Masaryka se sešlo „Kolegium ceny Ď 2003“, aby přímo z jeho okna byly předány ceny Ď 2003. Zleva: Akad. arch. Daniel Dvořák – ředitel Národního divadla v roce 2003, PhDr. Petr Fejk – ředitel ZOO Praha v roce 2003, Ing. Tomáš Kupec – generální ředitel Národního technického muzea v Praze, paní Vendula Svobodová – Kapka naděje, pan Karel Bobek – kastelán zámku Kozel, PhDr. Michal Lukeš, PhD. – generální ředitel Národního muzea v Praze.

Na začátku ceremonie ceny Ď 2003 jsem si zahrál na posunovače, jenž „posunuje program kupředu“. Jako kluk jsem chtěl být posunovačem a tak jsem si to „zkusil“ v Dopravním sále NTM se starou nádražáckou čepicí, kterou podnes uchovávám po mém milovaném dědovi Aloisovi z Bořitavy v Orlických horách.

V roce 2003 se konal třetí ročník a ani náhodou by mne nenapadlo, že jednou bude mít cena Ď kromě finále v Praze i 14 krajských kol a řadu kol městských.

Kdyby ze začátku do projektu vstoupila nějaká velká televize (tehdy byl rád) a od prvního ročníku se finále vysílalo v sobotu večer v hlavním čase, musel bych souhlasit s kompromisem: „V zájmu sledovanosti to bude moderovat ryze komerční moderátor a budou zde vystupovat slavné hvězdy!“ – V životě nic proti tomu, naopak, ale tenhle projekt má přece své hvězdy z řad nominovaných! A rok od roku jsem na to kladl víc a víc důraz a šel pocitově proti proudu a proti výhodám, které by poutaly, myslím, větší zájem sponzorů a médií. Po léta projekt rostl, spoustu lidí nad ním mávalo rukou, ale to mi bylo fuk.

Při ceně Ď v roce 2004 bylo samozřejmostí, stejně jako v minulých letech, že bylo hlediště plně obsazené. Prvně jako člen Kolegia akci podpořil MUDr. Vladimír Koza z Nadace pro transplantace kostní dřeně, který zesnul v roce 2012, avšak milá a důležitá spolupráce s nadací trvá po dnešek – v roce 2015 a 2016 je patronem finálové ceremonie.

V roce 2005 jsme se nechali přesvědčit Národním divadlem, kde byl aktuálně ředitelem pan Dvořák, abychom ceremonie natrvalo vrátili na scény Národního divadla. První ročník byl pro mne finančně náročný, protože bylo třeba k ceremonii zakoupit večerní představení, což bylo logické – ND nemohlo zrušit kvůli nám program, ale mohlo představení celé prodat a hodinu před ním dát k dispozici scénu pro účel předání cen Ď – proto byl pro mne první ročník tak finančně náročný, že jsem jej splácel řadu let. Sice rád, ale musel jsem u toho šetřit na další ročníky. Nu a tu pan architekt Daniel Dvořák řekne: „Tak cenu Ď neuděláme večer, nýbrž odpoledne! A představení se nemusí rušit nebo vy ho nemusíte kupovat…“ – Jak jednoduché, ale přijít na to trvalo celé 4 roky – do té doby to nikoho z nás nenapadlo. Geniální věci jsou jednoduché, ale musí na ně přijít geniální lidé – děkuji, pane Dvořáku!

Šestý ročník v Národním divadle přinesl ocenění paní Běly Gran Jensen ze Stonožky (dáma oceněná také norskou královnou a prezidentem V. Havlem). Okamžitě po ceremonii jsme si začali tykat a paní Běla se stala od roku 2007 členkou Kolegia. Od té doby v médiích tvrdí, že cena Ď je nejdůležitější cena v této zemi.

Od roku 2006 je generální partnerem finálových ceremonií Rodinný pivovar Chodovar, jehož prezident pan Jiří Plevka st. ceně Ď pomáhá i v lidské rovině.

Věděl jsem, že ti, co jsou v projektu zapojení, prožívají při ceremoniích velké životní chvíle a já mám štěstí být s mojí rodinou u toho a když nic jiného, naplňuje se nám tak život setkáními s výjimečnými lidmi, kterým bychom se chtěli podobat, jimiž bychom se chtěli nechat inspirovat – mecenáši, dobrodinci a také pořadateli kulturních, charitativních, vědeckých a dalších projektů. Zlomový byl devátý ročník, kdy se větší média o nás začala zajímat, což každým rokem, díky za to, narůstá. Jenže nyní se již zajímají o projekt, který nechtějí předělat k obrazu svému, ale naopak takový, jaký je, objevují a prezentují veřejnosti. Něco „svého“ vzniklo a paradoxně díky úvodnímu nezájmu médií a sponzorů.

Od svého počátku bylo jedním z významů ceny Ď to, že se v jeden okamžik vedle sebe postavili na scéně slavnostní ceremonie ti, kteří dělají vše pro Národní divadlo a ti, kteří dělají vše pro své divadlo kdekoliv jinde v republice. Význam obou je shodný. Jedno navazuje na druhé a navzájem se tyto světy obohacují a propojují. Stejně tak je tomu ze ZOO Praha a dalšími zoo v ČR. Podobně to tak stavíme u nadací, sociálních ústavů, dětských domovů, domovů pro seniory, kulturních projektů a všeho, co s cenou Ď souvisí. V roce 2007 se konala ceremonie na scéně Stavovského divadla – zde například předal cenu Ď svému mecenáši ředitel ND PhDr. Ondřej Černý (druhý zleva) a hned poté ředitel Absolutního divadla Brno pan Václav Dvořák mecenáši Karlu Jelínkovi…

Stavovské divadlo hostilo i osmý ročník ceny Ď 2008. Už se zdálo, že vše běží jakoby samo. A běželo! Komu je něco do toho, jaké má pořadatel finanční starosti, když si je cíleně vytváří sám, aby měl možnost realizovat svůj nápad? Pravda je, že jsem nikdy nezaplatil fakturu po splatnosti, stejně jako úvěrovou splátku. Makal jsem vždycky naplno v tom, co mne bavilo – moderoval jsem a pořádal akce, abych měl z čeho splácet projekt cen Ď, na nějž jsem byl nucen průběžně půjčovat u bank a přátel peníze. Avšak – nikdo to nevěděl, protože to je interní starost a nemá co dělat s tím, že projekt jako takový v naplňování svého poslání funguje. Někdo si půjčí na jachtu, já si půjčil na cenu Ď a plul s ní nikoliv v oblacích, ale reálně v životě mezi těmi, kteří ji přijali za svou…

Devátý ročník ceny Ď se konal v roce 2009. Po čase znovu historická scéna Národního divadla. Od roku 2006 tak nějak samozřejmě přišlo na pořad dne - že to naše dcera Markéta (která jako pětiletá byla kdysi v Chorvatsku u toho, když jsem líčil, jakýže jsem to dostal nápad a pak musela další léta doma naslouchat hlavně všemu jen o ceně Ď) – najednou místo „rychlé spojky a pomocnice v zákulisí“ z čista jasna přibrala i roli spolu-moderátorky ceny Ď. V té době jsme s dcerou moderovali i pro Českou televizi. Natočili jsme dohromady pro různé tv stovky pořadů a díky tomu Markéta zjistila, že je ráda, že tenhle svět poznala, ale jinak chce jít studovat úplně něco jiného (ekonomii). Avšak jednou řekla: „Pouze cenu Ď bych nikdy nechtěla ztratit, protože si to s tebou, táto, vždycky užiju.“ – Došlo mi, že všechno to vypětí s uváděním v život projektu cen Ď stálo za to, neboť jsem si představil, že jednou půjde Markéta kolem Národního divadla se svými vnuky a řekne jim: „Tady jsem kdysi s mým tátou uváděla ceny Ď.“ - Když nic jiného, bude mít vzpomínku na dětství, z níž může čerpat energii radosti a plánování vlastních snů. Na této fotografii nás zastihla Monika Váňová při zkoušce ceny Ď 2009.

Pro další trvání projektu cen Ď rozhodující desátý ročník proběhl na scéně Stavovského divadla. Takhle vyhlížela těsně před otevřením vstupních dveří…

Vše má tedy svůj čas.

Nápad „ceny Ď“ vznikl 11. 6. 2000 v Chorvatsku.

První ročník – velké a jediné finále, bez předchozích krajských kol, se konal na historické scéně Národního divadla v Praze dne 11. 6. 2001.

Každý další ročník byl svou atmosférou úžasný a já se bál rok od roku víc a víc věty účastníků akce: „Letos to bylo ještě krásnější, než vloni!“

K tomu přibývalo nominací a zmenšovala se tak šance k získání jedné z řady každoročních cen Ď. Cena Ď sice říká: „Samotná nominace je výraz poděkování a cena Ď je pouhý symbol – poděkováno je všem!“ – Ale když někdo každým rokem nominoval a jeho mecenáš cenu rok za rokem nezískával, byl tu důvod k přemýšlení, které vzalo rychlý spád v závěru ceremonie desátého ročníku ceny Ď v červnu 2010 ve Stavovském divadle v Praze. Cenu Ď tradičně moderuji jako autor a pořadatel projektu sám, neboť nemusím mít v ruce papír a celý scénář mám v hlavě a všech cca 200 informací, jmen, názvů atd., mohu tak chrlit bez z hlavy, dívat se přitom mecenášům v hledišti do očí a prokazovat jim tak úctu, že o nich nečtu, ale vím – a když jsem chtěl pronést závěrečná slova ceremonie desátého ročníku, přistoupil tehdejší ředitel Národního divadla a člen Kolegia ceny Ď PhDr. Ondřej Černý, doslova mi vzal mikrofon a řekl: „Kolegium se tajně usneslo a nechalo bez vědomí pořadatele vyrobit tuto zvláštní cenu Ď pro něj, za deset let fungovaní téhle akce. Hlediště Stavovského divadla povstalo a zatleskalo mi. V té chvíli jsem věděl, že se z ceny Ď stává můj životní projekt, stejně tak už víc než dost provázaný s mou rodinou, která na něm vždy celá makala. Toho času jsem měl před sebou ještě pár let splácení úvěrů, které jsem si bral na předchozí ročníky a splácel je z moderování různých akcí a dalších projektů, které si pro radost svou a ve snaze pro prospěch a radost druhých už 26 let na volné noze vytvářím. O desátém ročníku jsem vážně uvažoval, že v závěru ceremonie všem poděkuji za nádherná setkávání, za inspirování a radost z konání ceny Ď, ale že současně dodám omluvu za to, že s projektem z finančních důvodů končím, že bych si i nadále mohl půjčovat, ale že nemohu donekonečna rodinu zadlužovat, i když má cena Ď pro mne větší smysl, než peníze.

Cena Ď 2010 a okamžik překvapení, kdy mi za zády Kolegium připravilo svou cenu Ď za deset let projektu, čímž místo úvah o ukončení projektu jsem nastartoval jeho rozšíření o 14 krajských kol…

Když se ale na mne „valil“ potlesk zaplněného hlediště Stavovského divadla, kdy mecenáši a dobrodinci z celé ČR ve stoje tleskali za těch deset krásných let, co jsem mohl po boku ceny Ď žít, v mžiku jsem dostal nový nápad: „Nominací přibývá! Co když vytvoříme šanci k ocenění navíc ještě před tím, než se uskuteční velká ceremonie v Praze? Jednoduše v každém kraji proběhne krajské kolo a ještě než se všechny nominace ze všech krajů setkají v Praze na finále, kde budou mít tak jako tak šanci získat celostátní cenu Ď, uskuteční se krajské kolo a z něho vzejde držitel regionální ceny Ď! Navíc tím projekt ještě víc přirozenou cestou zviditelníme po celé republice! A že si to s rodinou odmakáme – dobře nám tak, vždyť nás to baví a setkávání s tak zajímavými lidmi nám naplňuje život natolik bohatě, že si to ani nezasloužíme!“ A bylo…

Hned po skončení desátého ročníku jsme se dali do práce na jedenáctém a před finálovou ceremonií 2011 jsme na jaře uspořádali ve všech 14 krajích ČR krajské kolo ceny Ď. V každém kraji jsme byli několikrát na jednání. Hledali jsme čestné členy krajských Kolegií, partnery, sponzory. Ten rok jsme s manželkou spali dvě, maximálně tři hodiny denně. Pracovali jsme včetně sobot a nedělí od rána 7.00 do noci, většinou do dvou, tří i čtyř hodin ranních. Ale povedlo se! Od roku 2011, tedy od XI. ročníku, máme kromě finále v Praze i 14 krajských kol o která se zajímají místní média a mnohá z nich podporují místní instituce a firmy, což se pak násobí i stále větším zájmem při finálové ceremonii.

Finále ceny Ď 2011 prvně souznělo energií násobenou předchozími krajskými koly. Užili jsme si to, věřím, všichni…

Dosud nejsilnějším okamžikem při ceně Ď pro mne bylo setkání s profesorem Antonínem Holým – jedním z nejúspěšnějších vědců současnosti, který již bohužel zesnul. Na cenu Ď byl v roce 2011 nominován studenty. Od rodiny jsme věděli, že pan profesor je nemocen a v případě, že by si šel na historickou scénu Národního divadla pro cenu Ď, šel by pomalu, potřeboval by židli a nemluvil by. Kolegium hlasuje těsně před ceremonií a tak jsme nevěděli, zda k takové situaci dojde. A když jeho jméno zaznělo a on si pomalu pro cenu přišel, k čemuž se ze zdravotních důvodů musel posadit, nevěděl jsem, jak reagovat. On, osobnost světového formátu, já šťastné nic stojící nad ním, takže mne nenapadlo nic jiného, než si kleknout k němu, aby naše oči byly ve stejné rovině. Hlediště vstalo a tleskalo mlčící ohromné osobnosti, jíž tekly hrachy slz z očí dívající se do očí mých. Taky jsem mlčky bulel. A styděl se, že jsem oproti téhle osobnosti pranic nedokázal a teď mám možnost sdílet před zraky tolika lidí něco, co si nezasloužím. Neznamená to ale, že bych si tohoto daru nevážil a nevěděl, že jsem jen důkaz toho, že štěstí může číhat na každého, bez rozdílu.

O dvanáctém ročníku ceny Ď v roce 2012 byl mezi oceněnými i norský předseda vlády pan Jens Stoltenberg (také je současným generálním tajemníkem NATO). Nominovala jej Stonožka jako morální vzor v zahraničí. Někomu dát cenu ale neznamená, že ji přijme. Osobnosti, které dostávají nejrůznější ocenění, zvažují, které skutečně přijmou. Asi tím dávají najevo, s jakým projektem se ztotožňují, neboť by kdokoliv vlastně mohl jen tak vyhlásit jakoukoliv cenu pro kohokoliv. Pokud někdo nějakou cenu pořádá, někdo ji v rámci jeho projektu udělí a někdo ji přijme – značí to, že cena byla udělena po na všech stranách s respektem. Když jsme přijali nominaci na cenu Ď se jménem pana Stoltenberga, začala několika měsíční komunikace s norskou ambasádou. Šlo o to, zda skutečně pan Stotenberg cenu Ď přijme a současně tak vlastně její myšlenku podpoří. Hodně v této věci pomohl příznivec ceny Ď a držitel této ceny – Jeho Eminence Dominik kardinál Duka, který panu Stoltenbergovi zaslal osobní dopis. Sice pan Stoltenbeg neměl možnost do Prahy přijet, ale na ceremonii jej zastoupil norský velvyslanec a přes celou scénu ND jsme promítli video pořízené v kanceláři norské premiéra pana Stoltenberga, v němž kromě jiného pravil: „Je mi ctí převzít cenu Ď…“ Pro mne je na to nejnádhernější to, že za pár chvil převzali cenu Ď i manželé Šislerovi, kteří mnoho let chodili pomáhat do hospice Anežky České v Červeném Kostelci. To je asi přesně cena Ď. Všichni jsou důležití pro náš projekt, když pomáhají tam, kde mají možnost pomáhat a je jedno zda na světové úrovni nebo v Červeném Kostelci. Vždyť svět je světem všude, kde je život k světu!

GRAND PRIX Ď 2012 získali manželé Šislerovi…

V roce 2012 pak vyplynulo i pořádání kol městských tam, kde chtějí vytvořit šanci k ocenění navíc ještě před konáním kola krajského. Letos se tato městská kola konala ve městech Děčín, Nový Bor, Ostrov, Most - Litvínov, Beroun - Králův Dvůr, Poděbrady, Znojmo, Olomouc (až na první tři jmenovaná tato městská kola na své náklady organizoval partner ceny Ď - Rotary klub).

Co je ale podstatné pro vznik „Mimořádné ceny Ď Ústeckého kraje 2016“?

V roce 2011 jsme uspořádali první krajské kolo v Ústeckém kraji v Ústí nad Labem, nemajíc tehdy zde velké partnerské zázemí a tak jsme většinu nákladů hradili ze svého. Možnost nominovat mecenáše / dobrodince využilo i město Děčín. Stalo se tak, že se na této akci objevil jako host primátor Děčína pan František Pelant, kterému se akce tak zdála hezká a prospěšná, že sám nabídnul, aby se příští ročník konal v Děčíně. Od té doby má krajská cena Ď v Ústeckém kraji domov v přenádherném Děčíně a moc se jí zde daří a já coby pořadatel nemám s touto akcí pražádných starostí.

Snímek zachycuje aktéry historicky prvního realizovaného krajského kola ceny Ď v Ústeckém kraji. Prvně v životě jsem se například setkal s panem Františkem Pelantem (druhá řada, pátý zprava).

O rok později při krajském kole ceny Ď 2012, jsme se již setkali v Děčíně, kam dorazil, jako každý rok i čestný (nezištný) člen regionálního Kolegia Mgr. Michal Šidák – ředitel Gymnázia Václava Šmekala v Ústí nad Labem. Sešli jsme všichni tři chlapi sice po roce, ale důvod setkání a atmosféra akce přineslo cosi, čemu se říká vzájemný pocit přátelství, který bych vysvětlil jako pocit respektu a radosti z toho, že se každému jeho dílo daří a dohromady se můžeme setkávat při téhle příležitosti, kterou si do jednoho bereme za svou. A tak to funguje každým rokem dál…

V roce 2015 se stala primátorkou Děčína Mgr. Marie Blažková, která mne přijala a vyslechla si: „Pan Pelant vždy cenu Ď podporoval a vy jako nová primátorka máte právo na této akci dále nespolupracovat, vděk vůči městu na straně projektu ceny Ď zůstane navždy zachovaný…“ – Načež paní primátorka reagovala slovy: „Ale tady nejde o to, kdo je primátorem, z jaké je strany, ale o to, jakým projektem cena Ď je. Obdivuji letitou práci vaší rodiny na ceně Ď a moc ráda na této akci budu dále spolupracovat…“ A já mám radost nejen ze vstřícnosti paní primátorky a jejího upřímného nasazení v projektu, ale i z toho, že se krajského kola i nadále naprosto přirozeně účastní i pan František Pelant, který nese úvodní zásluhu na tom, že cena Ď je doma právě v Děčíně.

V roce 2015 už krajské kolo ceny Ď v Ústeckém kraji navštívil nejen pan Pelant, ale také paní primátorka Mgr. Marie Blažková (vpravo).

Všechny ročníky krajských kol pořádané v Děčíně měly vždy lidskou atmosféru, nádech atraktivnosti, ale stále i té pěstěné „normálnosti projektu“. Vždy se zde předá nejen regionální cena, ale navzájem představíme všechny přítomné aktéry. Propojí se tak světy působení jednotlivých lidí, kteří ač dělají každý něco jiného, mají k sobě hodně blízko.

A protože krásný Děčín je součástí krásného Ústeckého kraje, napsal jsem v roce 2016 panu hejtmanovi Oldřichu Bubeníčkovi žádost o záštitu nad krajským kolem v Děčíně, kterou jsme dostali. Vzpomněl jsem si, když jsem psal o záštitu na krajský úřad v Ústí nad Labem v roce 2010, kdy zde krajská cena Ď teprve začínala a nikdo ji moc neznal a mně to nevadilo, protože mi stačilo, že jí ve svých představách vidím žít, majíc oporu v rodině. Vždy jsem to bral tak, že je mou povinností vůči projektu o záštitu napsat a výsledek je třeba tak nebo tak respektovat. Když se něco nepovede, není to neúspěch, je to jen naznačení toho, že cesta vede jinudy. Byla dlouhá, ale krásná. Vše po boku ceny Ď tak zajímavě plyne a stává se částmi života, které bych za nic nevyměnil.

Letošní společná fotografie aktérů krajské ceny Ď v Ústeckém kraji 2016.

Třeba bych nevyměnil ani okamžik, kdy mi došlo, že jsme zde s cenou Ď srdečně vítáni nejen v Děčíně, ale i v celém kraji, díky čemuž mi do hlavy břinkl další nápad a to „Mimořádná cena Ď v Ústeckém kraji 2016“, jejíž princip je pospán zde.

Příjemně důležitý je tenhle nápad pro mne tím, že mu věřím, ale současně mám strach, jestli se povede zrealizovat tak, aby nezklamal, stejně jako dosud vše okolo ceny Ď, kterou se nám kromě toho, že ve svém významu a poslání funguje od začátku, povedlo v posledních letech i stabilizovat ve smyslu zajištění projektu a zájmu médií.

Bez rizika není nic. Budeme na „Mimořádné ceně Ď…“ makat a vkládat do ní srdce, jak to děláme vždy a s trochou štěstí se snad tenhle nový samostatný projekt, navazující organizačně na celoplošný projekt ceny Ď, vydaří.

Už nyní si doslova užívám pocit, že tímhle novým projektem, možná jen jednoročním, ale i tak v tuto chvíli obohacujícím celý projekt, mohu žít. Vlastně vždycky toužím po tom, aby vše, co se kolem ceny Ď děje, neutíkalo, ale nádherně se vleklo, aby měl člověk čas všechno pojmout, pochopit a radovat se z toho.

Nad finálovou ceremonií ceny Ď 2015 převzal záštitu ministr kultury Mgr. Daniel Herman. Také letos za jeho přítomnosti bude předáno v rámci „celoplošného projektu cena Ď 2016“ na 15 křišťálových celostátních cen Ď, přičemž o některé z nich se v různých kategoriích budou bez ohledu na výsledek předchozích krajských a městských kol ucházet i nominovaní na cenu Ď v Ústeckém kraji, stejně jako se zde rozhodne, který ze 14 krajských držitelů ceny Ď 2016 získá hlavní GRAND PRIX Ď 2016 v podobě velkého obrazu Martina Vavryse, na němž zase bude dominovat letící písmeno Ď. A nad rámec všeho vyřčeného, mimo všechny stávající kategorie a zavedené zvyklosti projektu, bude také při této ceremonii vyhlášen samostatný programový blok, v němž bude udělena „Mimořádná cena Ď Ústeckého kraje 2016“, o niž rozhodnou členové Mimořádného Kolegia této ceny a na níž jsou nominace shodné, jako byly nominace na krajské kolo v Ústeckém kraji. Mimořádná cena nebude z křišťálu – bude mít podobu malého obrazu z dílny malíře Martina Vavryse.

Chvíle při předávání cen Ď bývají nehraně dojemné. Například v roce 2015 při přebírání GRAND PRIX Ď doslova ztratil řeč oceněný pan Dohnálek. Cenu přijal z rukou pana ministra kultury Daniela Hermana (vpravo) a malíře Martina Vavryse (druhý zprava). Vše umocňuje vzácné prostředí scén Národního divadla a také vzácné seskupení lidí v hledišti – jak jim říkám už šestnáct let: „Setkání skutečných celebrit současnosti, s nimiž má stále svět hlavu a patu.“ A právě v této atmosféře předají představitelé Ústeckého kraje jednomu z nominovaných v Ústeckém kraji „Mimořádnou cenu Ď Ústeckého kraje 2016“. Kéž tato cena inspiruje i jiné kraje k hledání cesty k našemu projektu. Nesmírně si vážíme opakované podpory Královéhradeckého kraje i Moravskoslezského kraje, ale je fakt, že v dalších krajích stále čekáme, až si nás všimnou. Jako vždy chceme, aby nic nešlo přes známé a kamarády, protože formální účast je základ pro formální atmosféru a ta upřímná a atraktivní současně, by se vytratila a to by už pak nebyla cena Ď tou cenou, jak ji tisíce lidí za ta léta osobně poznalo. Je to prostě život, snění a realita a asi proto mne to tak baví. Tak sním dál :-)

Přeji všem účastníkům ceremonie ceny Ď 2016 na Nové scéně Národního divadla v Praze 24. 6. 2016, aby zde prožili stejné parádní dvě hodiny života, jako se to povedlo vloni na scéně Státní opery Praha, která také spadá pod ND, stejně jako Nová scéna.

Vloni, asi prvně v životě, mistr Karel Gott na scéně Státní opery nezpíval. Dětmi ze Stonožkových škol byl nominován a oceněn. Když si přišel pro cenu Ď, napadlo mne říct: „Mistře, jste zvyklý tady zpívat, ale už se vám stalo, že vy byste nezpíval a naopak Státní opera by zazpívala vám?“ - Usmál se. Otočím se k zaplněnému hledišti: „Ovčáky čtveráky známe všichni, tak mistrovi zazpíváme, ať vidí, že nejen on umí zpívat!“ – A celé hlediště naplno spustilo: „Ovčáci, čtveráci, vy jste naši…“ – Dali jsme hezky od plic dvě sloky a pak následovalo: „Nyní ale netleskejte, naopak, mistr zatleská za zpěv vám a vy můžete doma tvrdit, že jste zpívali Gottovi a on vám pak zatleskal…“ – Načež se mistr Gott roztleskal. I takové improvizované chvíle umí cena Ď přinést. A jestli je v něčem skutečně jinaká, pak asi v tom, že v absolutní hodnotě i tahle chvíle byla stejně hodnotná jako všechny přechozí i následující. Všichni nominovaní a nominující si jsou rovni. V životě a v práci, ať si dělají, co chtějí, ať se jim hlavně ve všem daří a jsou zdraví! Ale tady je pojí jedno jediné. Umí se podělit o to, co mají a je jedno, zda jde o peníze, čas, radu nebo cokoliv jiného.

Všem, kteří „Mimořádné ceně Ď Ústeckého kraje 2016“ fandí, děkuji. A prozradím, že fyzicky bude mít tato cena podobu obrazu od tradičního malíře každoročních finálových GRAND PRIX Ď pana Martina Vavryse. Tento obraz nebude tak velký, ale velkou energii do něj Martin vloží, protože jinak to neumí.

15. 5. 2016
Richard Langer
autor a pořadatel projektu