Měla jsem obavu, jak zvládnu návštěvu v hospici. Každý víme, co to slovo znamená. Vážíme si práce jeho personálu a soucítíme s lidmi, kteří zde tráví poslední dny života, leč každý máme strach o život a o to víc se někdy bojíme setkání s lidmi, kterých se to doopravdy právě teď týká. Měla jsem strach, zda unesu všechny emoce, co na mne budou za dveřmi velké moderní budovy Hospice v Mostě čekat. Po chvíli mi ale bylo jasné, že hospic nemusí asociovat jen přirozený lidský smutek, ale také ohromnou důstojnost a ač je to jakkoliv prazvláštní - úsměv věnovaný posledním dnům života, které jsou stále životem, který může být vlídný, jak to jen k dané situaci jde.

K třípodlažní budově s moderním vybavením patří i venkovní altánek s grilem.

U vchodu si nelze nevšimnout pamětní desky ke cti jednomu z hlavních duchovních otců hospice.

Hospic v Mostě přihlašuje nominace na cenu Ď několikátým rokem. Děkuje tak nahlas těm, kteří nezištně na provoz hospice přispívají. Na jedné straně moderní vybavení, odborný personál, velké zázemí poskytující maximum komfortu obyvatelům hospice – na straně druhé logické nemalé výdaje. Proto je tu každý, kdo nad rámec pomůže, doslova blahořečen. Z nominací na cenu Ď zde sepisovaných, jako produkční projektu, která nominace zpracovává, vždy cítím osobní zájem a až doslova životní propojení paní ředitelky Blanky Štěvicové s místem a lidmi, kde pracuje.

Blanka Števicová, Dis., ředitelka

Jaké je poslání Vaší činnosti?

Hospic využívá poznatků paliativní medicíny neboli systém služeb, který podporuje kvalitu života nevyléčitelně nemocných. Jsou to odlehčovací služby, odborné sociální poradenství, půjčovna kompenzačních pomůcek, upevňování a narovnávání sociálních vazeb mezi klientem a jeho rodinou. Máme k dispozici 17 jednolůžkových pokojů s možností přespání blízké osoby, kterou si pacient přeje mít u sebe. Návštěvy jsou neomezené 24 hodin denně. Nic se tady nezakazuje, plní se přání pacienta, pokud ho přímo neohrožuje. Často si pacient přeje najít někoho z příbuzných, s kým nebyl ve styku nebo dávné kamarády i to plníme a hledáme zpřetrhaná lana života. Kdo je věřící najde útěchu v bohoslužbách v naší hospicové kapličce. Pořádáme kulturní akce, slavíme narozeniny, vánoce, dny otevřených dveří… Pravidelně nás navštěvují dobrovolníci, děti z MŠ U Cáchovny. Snažíme se tak nabídnout pocit domova do konce života.

Z kuchyňky je výhled na hrad Děvín.

Co pro Vás znamená působení v Hospici?

Životní naplnění. Jsem zde od začátku, od realizace tedy přestavby a stavění nových prostor Hospice. Vybírala jsem i nábytek. Sázím sportku a kdyby se mi poštěstilo vyhrát, všechny peníze bych dala na Hospic.

Jak moc jsou důležití ti, co Vám pomáhají dary nebo pomocí? Dají se charakterizovat?

Všichni, co nás podporují, spojuje jedno a to radost darovat. Jsme vděčni za každou finanční a psychickou pomoc, bez které bychom nemohli poskytovat zdravotně sociální služby v plné šíři. Vážíme si každého daru. „Darovačky“ institucí, které nás podpořili, visí na chodbách Hospice, např. Nadačního fondu Umění doprovázet, Nadace Tesco… Podporují nás státní instituce MPSV, Krajský úřad v Ústí nad Labem, město Litvínov… Jsme lidsky pyšní na zakladatele MUDr. Jiřího Peška, Farní sbor českobratrské církve evangelické v Mostě, MUDr. Marii Vaníčkovou, Kiwanis klub Most – Litvínov a Statutární město Most.

Které místo v Ústeckém kraji je Vám srdci nejbližší?

Narodila jsem se v Postoloprtech na Lounsku. Pokud bych doporučila místo kam se vydat v Ústeckém kraji, pak do města Louny třeba na věž chrámu sv. Mikuláše, kdy Vám odemknou věž a hned za Vámi zamknou a netušíte, za jak dlouho Vás přijdou „vysvobodit“. Nebo v Lounech zavítejte do krásného Oblastního muzea, kde Vás přivítá pěkná hasičská stříkačka.

V roce 2003 jsem s rodinou Louny navštívila. Za úspěšnou realizaci 3. ročníku ceny Ď jsme se v létě 2003 odměnili výletem právě sem. Pobyli jsme na věži zmíněného kostela a vyzkoušeli si být „uzamčení“ za dveřmi, než přišla paní pokladní odemknout a my se mohli vydat do nedalekého muzea. Onu červenou historickou hasičskou stříkačku, nádherně naleštěnou, jsem si tehdy vyfotila.

Hasičská stříkačka v muzeu v Lounech na fotografii v našem rodinném albu z roku 2003. Pod ní se krčí dcera Markéta, která po boku ceny Ď vlastně vyrostla a od roku 2006 se svým tátou moderuje každoroční finálové ceremonie v Praze, přestože nechce být moderátorkou, ale ekonomkou, ale jak říká: „S tátou si to vždycky po roce velkých příprav a organizování pak spolu na jevišti mezi všemi úžasnými mecenáši a dobrodinci užijeme…“
Pokud máte chvilku, podívejte se na web muzea: http://www.muzeumlouny.cz/

Kostel svatého Mikuláše byl v Lounech postaven na počátku šestnáctého století. Více se dočtete na wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Mikul%C3%A1%C5%A1e_(Louny)

Vůbec mne tenkrát v roce 2003 nenapadlo, že o této hasičské stříkačce jednou budu psát ve vazbě na Hospic v Mostě. Vlastně v té době jsem ani netušila, že existuje. A už vůbec bych neřekla, že jej jednou navštívím a poté, až vyjdu ven, nebudu smutná. Naopak. Plná naděje. Kde je cit, tam je život, navzdory všemu.

Až si uděláte výlet do Ústeckého kraje, navštivte podle tipu paní ředitelky Louny a budete-li chtít, domluvte si s ní schůzku i v Hospici v Mostě. Ochotně vás provede, abyste měli osobní zkušenost a možná důvod k přemýšlení, proč zrovna tady drobnou částkou nepomoct. Navštívit hospic člověku pomůže pochopit, že se konce člověk bát nemusí a že i ten patří k životu, ač je to jakkoliv nepřijatelné našim myslím, které zatím vedou život plný aktivit a radostí.