Předkola a finále ceny Ď jsou akce sice skrze přirozenou atmosféru úžasné, ale pro aktéry daných ročníků není na nich prostor poznat se navzájem v jiných, možná nečekaných souvislostech. Proto nadšení v reakcích na finálové ceremonie, kde nejeden účastník zpětně říká, že „to byl životní zážitek“, není jediným druhem nadšení z prostředí ceny Ď.

Třeba na letošním leteckém dni mi paní Alena Pávková (FELITI, nominace č.: 7.) za upřímného pohledu do očí a pevného stisknutí ruky sdělila: „Nebyl to jen krásný den, nádherný letecký výlet, ale setkání s tak milými lidmi, kde jsem se cítila tak moc spokojeně! Nevěděla jsem, jak se mám obléct, kdo tu bude, jak mne kdo bude posuzovat a najednou zjistím, že i když ty lidi neznám, patříme k sobě a je jedno jestli je jeden podnikatel, manažer nebo obyčejný člověk, tady ta krásná atmosféra se nedá popsat!“ – Ano, možná slova paní Pávkové interpretuji nepřesně, ale jejich hladivý obsah jsem si zapamatoval takto.

Nebyla to však jen ona, úplně každý mi tam nebo posléze večer, či druhý den, řekl, zavolal, napsal, že to bylo něco náramného. Ono se to nedá přesně vyjádřit, ale řeknu to takhle: „Jedete za maminkou na její vynikající koprovku a protože jste milovník koprovky, očekáváte, že bude jako vždy od maminky skvělá. Jenže nakonec je tak skvělá, že sníte celý kastrol a ještě dva dny ho trávíte v myšlenkách, jak zázračná krmě to byla a lámete si hlavu, proč jinde ji mají sic výbornou, ale téhle špice nedosahují.“

Na oficiálních předkolech a finále je jasně daný program, na tradičním už pár let se opakujícím Leteckém dni ceny Ď jde o to poznat se navzájem, naslouchat si v nikam nespěchajícím čase. Dokonce i soutěž ve vyprávění vtipů napoví, jak kdo vnímá život a možná nová přátelství na sebe nenechají čekat. Šest hodin na sluníčku, chutné pohoštění od žen a jejich klientů z centra LADA Pacov (jejich dárek přítomným), dvě letadla (dvou a čtyřmístné), přátelští empatičtí piloti, zajímavé osobnosti světa ceny Ď a plochodrážního sportu (JUDr. Michal Stárek – M.P.M. párty – stany, tedy firma produkčně zajišťující tuto akci – je současně podporovatel plochodrážního sportu), možnost představení přítomných nominovaných na cenu Ď v jiných souvislostech, možnost zde teprve novou nominací ostatním překvapit, možnost předání „Externí ceny Ď 2024“ jednou nebo více ze sedmnácti privilegovaných osobností Týmu ceny Ď (předávají se mimo předkola a finále lidmi, kteří se zasloužili o existenci ceny Ď), možnost vyhlídkového letu coby krásného zážitku na konci léta a pak vzájemné sdělování pocitů, kde euforie dá zapomenout na to, že jeden je nominovaný, druhý nominující, třetí člen Kolegia, čtvrtý podporovatel ceny Ď – to všechno je základem zase jinak uchopené, ale opět naprosto přirozené a výjimečné atmosféry, patřící k ceně Ď.

A teď již nahlédněte do fotoarchivu této akce, část fotek je od Jaroslavy Raunerové (nezištně fotí finále ceny Ď v ND) a část jsem na mobil pořídil sám:

Modré dvoumístné letadlo pilotoval sympatický vysoký vousáč. Piloti každého zájemce do kabiny pozvali jako svého Kamaráda, kam poletí je na nich. Cena Ď není žádnou agenturou na konání leteckých dnů. Na této akci je krásné, že „ryzím skutečným celebritám současnosti“, jak nazývám 24 let aktéry ceny Ď, tito piloti nabídli po oboustranné soukromé dohodě mezi hosty akce a piloty – přátelský společný vyhlídkový let zdarma – aby se nejen poznali a setkali jejich světy, ale aby tímto gestem piloti vyjádřili úctu nominovaným na cenu Ď.

Stan poskytnutý firmou „M.P.M. párty – stany“ byl dobrým útočištěm před žárem tropické soboty. Kromě úžasných buchet z Lady a dalších dobrot, bylo k dispozici nachlazené nealko pití, jenž jsem dopravil a na místě chladil já (džusy, kofola, tonic, nealko pivo, voda). Pod střechou stanu běžela soutěž ve vyprávění vtipů, v níž byl porotcem můj kamarád ze světa médií Jaroslav Kovář, protože on je stran vyprávění vtipů přeborník.

Již tradičním partnerem ceny Ď je společnost AZS RECYKLACE (recyklace stavebních materiálů, z nichž se vyrábí nové materiály, například betonové kostky, materiál na zpevnění cest apod.), kterou zde se svou usměvavou povahou zastoupila generální ředitelka paní Petra Kaldová (na snímku drží mikrofon, aby odpověděla na mou otázku, já držím tyč s mobilem, který nás natáčí).

Členka celostátního Kolegia paní Jana Moravcová kdysi založila „Centrum Lada v Pacově“, aby dala šanci na šťastnější život nejen své těžce zdravotně handicapované dceři Ladě (na vozíku), ale jiným spoluobčanům. Moudrost a pracovitost paní Moravcové, obětavost jejích kolegů a zaměstnanců, je opravdu neuvěřitelná. Pro schopnost empatie si hned mezi účastníky akce nacházejí nové přátele. Velké poděkování jim náleží za dovezené dobroty – ale ono nejde jen o to, díky tomu mají pro své klienty činnost, která je baví. Na zahradě pěstují ovoce, zeleninu, pak to zavařují a také s těmito surovinami pracují v kuchyni…

Před vzlétnutím čtyřmístného letadla jsem vyfotil v kabině letadla dva členy velkého ukulelového bandu „LELEBAND“ (Chodov na Karlovarsku) pana Martina Doležala (zakladatel a šéf bandu) a paní Ivanu. Je jich k šedesáti, vloni získali „Cenu Ď v Karlovarském kraji 2023“ a po účasti na finále mezi námi přeskočila jiskra přátelské spolupráce, takže na tento ročník cosi krásného chystáme. Jsou výjimeční tím, že hrají na veřejně prospěšných akcích zcela zdarma (pro seniory, děti, kulturní akce měst apod.). Vloni to bylo na 60 koncertů! Možná jim jeden člen brzy přibude – dostal jsem po finálové ceremonii od celého souboru dárek, krásné „ukulele“ a právě na této akci na Letišti v Hořovicích jsem před všemi přítomnými „dostal první lekci“. Jde o 18 vteřinovou znělku ceny Ď, jíž složil Martin a kterou vloni na Nové scéně Národního divadla na finále 23. Ročníku ceny Ď soubor Leleband zahrál. Když se to naučím, příště hraji s nimi…

Před letadlem, jehož je majitelem JUDr. Michal Stárek (na snímku vlevo, žluté triko s nápisem Wrangler), vypráví Michal řediteli Severočeského divadla v Ústí nad Labem a dirigentu symfonického orchestru v jedné osobě panu Miloši Formáčkovi (na snímku vpravo, bílá košile), jak se chová za horkého dne vzduch a jak na to musí piloti reagovat. Pan Formáček v roce 2003 při finálové ceremonii ceny Ď 2003 této akci velmi pomohl. Pak jsme se dlouhé roky neviděli a až vloni, když nominoval podporovatele jejich divadla na cenu Ď, jsme se zase v telefonu slyšeli. Nyní, konečně, zase osobně viděli. Je to muž vlídného humoru, bohatých profesních i životních zkušeností, neokázalý, leč přesto mající auru světového elegána. Také on do party účastníků leteckého dne ceny Ď naprosto přirozeně kamarádsky patřil.

Pod křídlem čtyřmístného letadla v kšiltovce, slunečních brýlích a se zvednutým palcem Jaroslav Kovář krátce před vyhlídkovým letem. S Jardou se znám řadu let v rámci zákulisí lidové TV Šlágr, kam jezdím dvanáctým rokem externě natáčet „Písničky na přání“ a další pořady, které dělají radost zejména seniorům, ale také všem generacím, pokud jde o zájemce o folklór, country, evergreeny, dechovku, lidovku, případně pop. Baví mne na tom, že jinde slýchám pomluvy na adresu této teleshoppingové tv a sám na vlastní oči znám fakta vyvracející v mé mysli zásady toho, co se říká (jinak samozřejmě chápu, že někomu vadí, že má právě takováhle nezávislá tv ohromné množství diváků, kteří ji navíc, než bývá zvykem jinde, zcela srdečně milují – a to nepřeháním). Hlavně mám ale radost z toho, že se v zákulisí (jednou týdně natáčím celý den hned několik pořadů) mezi natáčením setkávám s přáteli, třeba jako je Jarda Kovář, který je inspirativní například v tom, že když mu před pár lety doktor řekl, ať přestane tolik jíst a začne se pohybovat, shodil 20 kg a začal běhat půlmaratóny, kde dosahuje skvělých výsledků. V televizi působí jako moderátor, grafik a specialista IT technologie. Už mu bylo „pade“ a letos začíná studovat vysokou školu. Tady však byl jako „porotce soutěže ve vyprávění vtipů“.

Takto vyfotila shora hrad Točník Jaroslava Raunerová, která řadu fotí nezištně finále ceny Ď. Byla zde s velmi tělesně postiženou dcerou Peťkou. Díky tomu, že jezdí po akcích, kde zdarma fotí (a výborně), mají s Peťkou nějaké životní zpestření. Peťka nemluví, nehýbe se, ale když jí je dobře, usmívá se. Tady se usmívala celé odpoledne!

Vyfotit fotografku Jaroslavu Raunerovou jak fotí letadlo se povede i amatérovi, jako jsem já…

V bílém tričku v modrém letadle se připravuje na let dlouholetý člen Kolegia ceny Ď pan Ladislav Chmelík. V roce 2011 jsem do Jihomoravského kraje napsal přes 200 mailů nejrůznějším osobnostem s prosbou, aby se staly čestnými členy tamního Kolegia ceny Ď. Odepsalo mi ani ne pět osobností, některé se z nich omluvili a ten, kdo řekl „ano“, byl právě Láďa. Dlouhá léta působil jako tajemník Českého filharmonického sboru Brno. Každoročně navštěvuje krajská kola i kolo celostátní. Pomáhá nezištně hlasovat. Vše na své náklady. Proto je jedním z privilegovaných 17 členů Týmu ceny Ď, který má možnost letos ve speciální kategorii udělit svou vlastní externí cenu Ď. Na krásném skle je v jeho případě vyryto: „Externí cena Ď 2024 Ladislava Chmelíka“ (licence vždy platí na jeden ročník). Takové cena se předává mimo akce ceny Ď, aby měl dotyčný plnou důvěru si uspořádat svou akci spojenou s cenou Ď po svém. Současně dojde k osvětě ceny Ď tam, kde to nikdo nečeká, třeba i nezná. A šetří takové osvěta můj čas, protože všude být nemohu. Hlavně pak potřebuji mít klid v duši z toho, že se cena Ď postupně naučí žít i vlastním životem, takže až jednou nebudu moct pro cenu Ď z jakéhokoliv důvodu fungovat, bude snad dost těch, na které se já nebo moje dcera (dědic ochranné známky ceny Ď), budou mít možnost obrátit.

Autorka nominace číslo 7. a 8. paní Olga Špuláková (na snímku vlevo v modravých šatech) jde z letištní plochy po spokojeném letu s těmi, které nominovala – s paní Alenou Pávkovou (nominace č.:7., právě telefonuje, šaty má pestré do oranžova) a jejími blízkými (dcera a vnuk paní Pávkové), kteří spadají do ranku činnosti FELITI club, z.s. (nominace č.: 8.). Tato skupina účastníků leteckého dne ceny Ď byla vskutku nesmírně nadšená a ono nadšení mi dalo velkou energii do další práce, která má smysl, smysl, smysl.

Mobil na tyči jsem nastrčil do kabiny čtyřmístného letadla těsně před jeho vzletem. Zaznamenal jsem tak ředitele Severočeského divadla Miloše Formáčka (trochu se to mázlo) a dlouholetou členku Kolegia ceny Ď a dobrovolnou nezištnou organizátorku „ceny Ď v Chodově“ na Karlovarsku paní Naďu Hynkovou, která jako důchodkyně nemá mnoho možností, přesto na své náklady léta cenu Ď propaguje všude, kde se pohybuje a nezištně organizuje tamní Kolegium. Proto je mezi 17 privilegovanými, kteří mají letos licenci k udělení vlastní Externí ceny Ď 2024. Zatím paní Hynková nemá jasno, ale čas má do konce roku, protože na finále 8. ledna v Praze na Nové scéně Národního divadla všechny držitele externích cen Ď pozveme a dohromady jim tam po předání standardních celostátních cen Ď poděkujeme. Paní Hynková je důkaz toho, že cena Ď nedělá rozdíly, žije si svým životem a její osobnosti V.I.P. jsou ti, kteří pro tento projekt něco dělají. Takže externí cenu Ď nemá možnost udělit jen majitel partnerské firmy, ale třeba i důchodce. Paráda je, že to nejsou fráze, ale že to funguje. Jo, na téhle fotce jsem za okýnkem já, jak koukám na tem mobil, abych to aspoň trochu dobře vyfotil.

Paní Petra Kaldová patří mezi partnery ceny Ď (AZS RECYKLACE) a tak také mezi 17 privilegovaných mít svou vlastní Externí cenu Ď. Tady ale myslí na to, že se za okamžik vznese k výšinám. Poletí nad Karlštejn? Ameriku? Nevím, ale jak bylo sluníčko, koukám přes odraz na skle okna zblízka dovnitř, když v tom fotografka Jaroslava Raunerová udělala cvak…

Pan Libor Hula (černé triko s bílými klikyháky, modrý pásek přes rameno; na této akci byl jako doprovod paní Kaldové) je realitní makléř a jelikož jsme se nepotkali prvně (na fotce jsem vpravo v černém triku), musím říct, že ač ho moc neznám, cítím z něj dobro, tak nějak, jak se mi to stává stran empatie po 34 letech na volné noze stále častěji, když se tolik potkávám s lidmi. Ano mohu se mýlit, ale v čem se nemýlím, je to, že si tady na Letišti v Hořovicích padl do oka s Jaroslavem Kovářem - dost času věnovali popovídání o umělé inteligenci, které já se bojím, ale kterou Jarda má v rámci své práce pod palcem. Jejich diskuse byla vyčerpávající, tématem bylo zadávání umělé inteligenci práce, aby ihned vytvořila reklamní banner na prodej moderního baráku vprostřed lesa. Napadlo mne, že by Jarda mohl někdy něco krásného také vymyslet pro cenu Ď, když je nejen extrémně kreativní on sám, ale umí to s umělou kreativitou.

Ve stínu stanu bylo fajn. Nezávazná popovídání v přítomnosti – například mistra ČR v ploché dráze Matěje Kůse (uprostřed v brýlích, zelené triko). Ten byl zcela pokorně nenápadný a řekl mi, že je moc rád, že se po letech zase potkáváme a že mu takovéto setkání lidsky moc sedlo.

Nebýt ceny Ď, tak se možná v těchto životech nestali přáteli (zprava): Libor Hula (černé triko), Petra Kaldová, Michal Stárek (žluté triko).

Zleva: Paní Alena Pávková (nominace č.: 7.) a autorka nominace paní Olga Špuláková. Obě jsou majitelky prvorepublikové reklamní účtenky, jejíž zadní strana je prázdná (tam se psala útrata) a druhá nese reklamu na tehdejší Alpu. Vysvětlím takhle – minulý týden jsem natáčel pro TV Premium „Klub Richarda Langera“, jehož hostem byl JUDr. Michal Dlouhý, autor námětu seriálu Četnické humoresky a autor cca 30 knih na toto téma. Tak mne zaujal a tak jsme si padli do oka, že jsme si vyměnili kontakt a řekli si, že se víc naše světy mají protnout. Bylo to fakt na „první dobrou“, prostě shora! Samozřejmě jsem jej pozval na Letecký den, ale jíž měl cosi jinde domluvené, avšak jsme se dohodli, že soutěž ve vyprávění vtipů odměníme dárkem s jeho činností spojeným. Po celoživotní práce u policie dnes působí jako největší znalec tématu četnictva a také znalec policie v Muzeu policie v Praze. Jako milovník první republiky mám doma mnoho drobností, mezi které patří i tyto účtenky. Sem jsem vzal tři, každá jiná, ale vždy s reklamou na Alpu. Tři vítězové soutěže dostali po jedné účtence (každý vítěz může k sobě vzít skupinu dalších lidí, tady paní Pávková vzala paní Špulákovou…). Každého jsem s účtenkou vyfotil a fotky poslal panu doktoru Dlouhému s tím, že se mu právě tito lidé s takovouto účtenkou ohlásí, až si koupí vstupenku do Muzea policie a on je poté osobně s naprosto obsáhlým poutavým výkladem (fakt je borec a moc mne baví) muzeem provede.

Druhým vítězem soutěže byl Martin Doležal (Leleband, držitel „ceny Ď v Karlovarském kraji 2023“), který spolu s paní Ivanou a dalšími cca 40 členy sboru navštíví Muzeum policie za výkladu doktora Dlouhého (vysvětleno viz předchozí odstavec).

Třetím držitelem účtenky Alpa se stal Michal Stárek (vše vysvětleno ve dvou předchozích odstavcích).

JUDr. Michal Stárek (vpravo, žluté triko, drží mikrofon, do něhož mluví Dan Kurz) právě předává svou „Externí cenu Ď 2024 JUDr. Michala Stárka“ synovi oceněné Martiny Kurzové – Danovi. Michal využil toho, že tato akce, sic patří k ceně Ď, však není předkolem nebo finálovou ceremonií, takže podle pravidel externích cen Ď zde jako jeden ze 17 privilegovaných členů Týmu ceny Ď ji může předat. Rozhodl seji předat paní Martině Kurzové (text nominace pod číslem 46.) za její ohromnou pomoc mladému sportovnímu talentu. Ta byla moc dojatá, ale s oním talentem ploché dráhy byla zrovna na závodech v Německu. Dan byl milej kluk, empatickej a ceny pro maminku si upřímně vážil.

Externí cena Ď se jako místní, krajské a celostátní – vyrábí v rodinné rukodělné sklárně ARTCRISTAL BOHEMIA ve Velkém Oseku. Všechny tyto ceny a je jich jen letos ke stovce, vyrábí rodina Machálkových zdarma se srdcem na dlani – jako upřímný dík všem oceněným za to, že jsou na tomhle světě! Skláři mají takový fortel, že jejich sklo objednává například super bohatá švýcarská banka, či například takovéto shodné vázičky i pro světoznámý turnaj v USA agentura zajišťující ceny (US OPEN).

Nezištná fotografka Jaroslava Raunerová aranžuje budoucí snímek Dana Kurze s Externí cenou Ď JUDr. Michala Stárka (Dan zde zastupuje oceněnou maminku Martinu Kurzovou).

De facto si tuto cenu zaslouží celá rodina Kurzových, protože mladého sportovního talenta, který neměl jednoduchý život, přijala do svého soukromí a moc mu celá rodina pomáhá. Snad se jim odvděčí v budoucnu nějakým mistrovským titulem, protože celá rodina plochodrážní sport miluje a podporuje.

etošní ročník je v pořadí „24.“! Každoročně pár let organizujeme takovýto letecký den. Někdy na něm startujeme ročník, jindy v počátcích dění daného ročníku (letos) dáváme k dobru příležitost si ujasnit, že je dobře se s námi na cestu ceny Ď vydat. Děkuji všem za to! Dokonce i zdravotně moc postižená Lada tentokrát byla v klidu. Usmívala se… (jindy se umí vztekat, když se někde nudí…, je to přece Člověk a jak má říct: „Tohle chci a tohle ne?!). Dopadlo to tak, že ještě dnes z těch okamžiků čerpám sílu a radost. Asi proto jdu dál jako beran za cenou Ď, byť mně v životě stála ohromně peněz i času a nevím čeho dalšího. Nebýt ale tohoto, nedělám to. Největší odměnou je radost z radosti Vás, kteří s cenou Ď také žijete a dáváte ji ve svém srdci mít svou malou komůrku. Ď!