„Narvané hlediště“ několik minut vstoje aplaudovalo závěrečnému představení 14 krajských držitelů oblastních cen Ď a zejména jednomu z nich – Tomáši Slavatovi, který za dvacetiletou ohromnou pomoc více než 180 dětským domovům získal závěrečnou hlavní cenu „GRAND PRIX Ď 2023“ (autorkou úvodních dvou fotografií je Eliška Rasochová).

Tomu, avšak předcházela téměř dvou a půl hodinová slavnostní a milá ceremonie, záměrně neobohacená efekty a uměleckými vystoupeními, aby měl příběh velký prostor, aby mohlo autentické slovo ze života hladit a vyvolávat silné emoce a důvody k zamyšlení. Zpětných ohlasů bylo neskutečně, často se opakovaly věty jako:

„To byl životní zážitek!“

„To jsem nečekal a nikdy nezažil…“

„Volali mi ti, které jsem nominovala a nemohou vyjít z údivu, jak je to zasáhlo!“

„Změnilo mi to život…“

Jak šla ceremonie od začátku po finiš přináší následující fotodokumentace:

Ceny Ď ze sklárny ARTCRISTAL BOHEMIA byly prvním, co na scéně upoutalo příchozí, tedy pokud pohlédli vpravo na jeviště, vlevo se nacházel připravený obraz GRAND PRIX Ď 2023 malíře Martina Vavryse.

Zahájit ceremonii podle plánu se nepovedlo. V 16.30 hodin stále ještě přicházeli další a další hosté. Každý k tématu patřil, nikdo nebyl navíc, každý věděl, proč tu je. Jeden z hostů, známý politik, si sedl jen tak na schody a čekal na začátek ceremonie. Následovalo jej několik dalších, kteří zjistili, že je problém s místy. Níž místa volná byla, ale asi se v čase zahájení tito hosté nechtěli „drát“ do předních řad, aby ostatní vstávali, když by je k několika málo volným místům pouštěli. Na schodech také usedl držitel krajské ceny Ď za Jihočeský kraj, stejně jako vyslankyně ze ZOO Ústí nad Labem. Nesla se ale touhle situací pohoda. Všichni cítili, že takový zájem předurčuje děj, který bude za to stát a on stál. Začali jsme tedy o zhruba deset až patnáct minut pozdě, to už se ale v hledišti stmívalo.

„Zahájení slavnostní a milé ceremonie cena Ď 2023“

Jakmile se setmělo v sále, nastal čas k zahájení večera. Diváci se soustředili tiše v hledišti a první věty náleželi poděkování Národnímu divadlu za 23 let vzácné spolupráce.

Následovalo děkování za morální záštitu Gymnáziu dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem, za generální partnerství špičkové tiskárně se sídlem v Karlštejně SVS spol. s r.o., za hlavní partnerství společnosti zabývající se nejen průmyslovými mazivy LUBRICANT s.r.o. se sídlem ve Starém Plzenci, za partnerství firmám AZS RECYKLACE a RABBIT Trhový Štěpánov, za generální partnerství ceny Ď v Libereckém kraji městu Nový Bor, za produkční spolupráci firmě M.P.M. párty – stany a restauraci U České koruny v Lipnici nad Sázavou, za dílčí pomoci paní Nadě Hynkové z Chodova, paní Jaroslavě Raunerové a v neposlední řadě módnímu salonu MIRIAM v Plzni.

Poté došlo k vysvětlení, proč má letos výjimečnou nominační kategorii CENTRUM Lada v Pacově, zastoupené zakladatelkou paní Janou Moravcovou, která před 23 lety, což je období shodně dlouhé jako existuje i cena Ď, založila charitativně směrované CENTRUM Lada v Pacově, aby svým sociálním programem pomáhalo těžce zdravotně handicapovaným spoluobčanům, jak mentálně, tak fyzicky, případně majících kombinaci těchto postižení. Vznikl zde prostor prezentovat léty získávanou zkušenost paní Moravcové, z níž vzniklo motto 23. ročníku ceny Ď: „I těžký život se dá prožít s úsměvem a hezky!“ – Skloňované po boku 162 nominací CENTRA Lada, umístěných do mimořádné vlastní kategorie, čímž letos vznikl rekord v celkovém počtu nominací v součtu činěný 248.

Další – zahajovací slovo - náleželo Ing. Michalu Šidákovi - řediteli Gymnázia dr. Václava Šmejkala z Ústí nad Labem, které převzalo morální záštitu nad 23. ročníkem a jehož studenti opět tipovali a odhlasovali si pro kategorii „osobnost v ČR“ své ocenění, pročež do Prahy vyrazili hned několika autobusy, aby si tuto cenu předali sami svým jménem. To ale předbíhám.

„Od dětství jsem velký milovník historie, legend a pověstí. V jedné takové pověsti se říká, že občas se v životě přihodí, že štěstí nepřeje lidem a život je pokušen. Já bych si tohle vzal jako motto, protože můj velký obdiv a obrovskou úctu si zaslouží všichni, kdo se rozhodnou pomáhat, těm, kteří to potřebují a zejména ti, kteří sami cítili, jak se k nim štěstí odvrátilo a přesto našli sílu pomáhat druhým.“ – To byla úvodní zahajovací slova pana Šidáka, doplněna důležitým postřehem: „Milí příznivci ceny Ď! Jste na správném místě, ve správný čas, protože tak dobrých lidí pohromadě, jako je právě zde na Nové scéně Národního divadla, málokde v tuto chvíli najdete.“

Mezi nimi, přítomnými dobrodinci, vprostřed hlediště, seděla skupinka nejen nominovaných hostů, ale současně členů hudební formace LeLeband z Karlovarska (držitelé regionální ceny Ď), která si přivezla - tedy každý - to svoje ukulele, k tomu Martin Doležal - jejich šéf, složil pár vteřinovou znělku, kterou jako dárkem ostatním přítomným, přímo z hlediště za kratičkého spontánního povstání, zahráli.

„Cena Ď v kategorii SPORT pro RADOST, ČEST a SLÁVU“

Tato kategorie je úhlem pohledu pořadatele „účelová“, tedy taková, aby udělená cena svým příběhem a atmosférou zapadala do mozaiky smyslu ceny Ď. Kdokoliv může obdobnou kategorii a spolupráci pro další ročník v rámci jeho sportovního světa také navrhnout a pokud námět zapadne do vize pořadatele, samozřejmě s realizací pomoct, neboť jen tak je program ceny Ď pestrý, neustále originální a vedle standardních kategorií nastoluje možnost, aby lidé, kteří nikdy nečekali, že mohou jednou na scéně ND dostat cenu za to, že pomáhají třeba v hospici, si s tímto oceněním budou rovní s hned vedle nich stojících například mistrem světa ve sportu…

V produkční spolupráci s firmou M.P.M. párty – stany, která je několik let prostřednictvím JUDr. Michala Stárka nablízku ceně Ď (například letos organizovala start nominační kampaně 20. května malým leteckým dnem ceny Ď na letišti v Hořovicích s ukázkou letadel, historických motorek a současných plochodrážních soutěžních motorek – poněvadž tato firma je sponzorem tohoto sportu – můžete se podívat zde), byla vyhlášena „cena Ď v kategorii SPORT pro ČEST, RADOST a SLÁVU“ na základě nominace minulého držitele této ceny mistra světa na ledové ploché dráze pana Milana Špinky (účastnil se 20. května startu letošního ročníku), který do 23. ročníku v této kategorii přihlásil pana Zdeňka Steinerwinda s tímto textem nominace:

Zdeněk Schneiderwind - nominaci si zaslouží, protože s nasazením největším možném, ale pro něj samozřejmým, vychovává mladé, dělá to ve vším svém volným čase, žije proto, to by, asi nikdo jiný, nedělal. Všechno připraví na trénink, má s tím starosti, vlastně on se věnuje nejen tomu a je navíc státní manažer, což je věc v podstatě, kterou svou invencí dotuje. Současná reprezentace prošla jeho rukama a on se tváří, že to není jeho zásluha…

Zdeněk Schneiderwind byl vynikajícím plochodrážním závodníkem. V mistrovství Evropy na travnaté ploché dráze získal celkem šest medailí z toho dvě zlaté. Mnohonásobný tuzemský mistr republiky na dlouhé dráze bxl velmi úspěšný i na krátké klasické dráze. Jen závodům na ledě se vyhýbal. Jinak si s úspěchem vyzkoušel všechny plochodrážní disciplíny. Po skončení aktivní kariéry se v rámci Autoklubu Markéta začal věnovat začínajícím adeptům sportu levých zatáček.

Zdá se to jako včera, ale první trénink malých plochodrážníků na krátké dráze, která v areálu AK Markéta vznikla již na přelomu osmdesátých a devadesátých let, se uskutečnil v říjnu roku 2007. A z iniciativy Zdeňka Schneiderwinda v následujícím roce spatřil světlo světa dvanáctidílný seriál závodů, dnes již legendární Markéta Cup. I když hlavní myšlenkou bylo vytvořit zábavný, pro malé závodníky přitažlivý, bodovaný trénink. Aby jejich motivace byla vyhrát cenu, a dokonce možná i motorku. Na malé dráze se naučit ovládat motocykl a závodní myšlení v rámci tréninku. Vedle šampionátu stopětadvacítek na klasické dráze tak vznikl projekt, který malým závodníkům daleko více přibližoval ten pravý plochodrážní sport, ve kterém není nouze o těsné souboje a o kontakty. Postupem času se Markéta Cup po získání titulárního sponzora změnil v PRO TEC Cup a vedle pražské Markéty se závody začaly pořádat po celém česku. V současné době se ploché dráze v České republice nevěnuje nikdo, kdo by neprošel seriálem závodů na malých oválech. Jak mladící dospívali a postupně přecházeli na dvěstěpadesátky a půllitry, spolu s nimi postupoval i Zdeněk Schneiderwind. V rámci AK Markéta se závodníkům dostává odborné vedení i po přestupu na velké motorky. Trernérsky se jim věnuje Tomáš Topinka, k dispozici je i technické vybavení. Od roku 2022 je Zdeněk Schneiderwind manažerem české plochodrážní reprezentace.

Zdeněk Schneiderwind (* 13. ledna 1962) je bývalý československý motocyklový závodník, reprezentant v ploché dráze.

Závodní kariéra:

V mistrovství Československa a Česka jednotlivců skončil dvakrát na 3. místě. V mistrovství Československa na dlouhé ploché dráze získal pětkrát mistrovský titul. V letech 1984-1994 startoval v kvalifikačních závodech mistrovství světa jednotlivců, nejlépe skončil v roce 1984 na 14. místě v kontinentálním finále. V kvalifikaci Grand Prix skončil nejlépe v roce 1997 na 17. místě v kontinentálním finále. V mistrovství světa družstev startoval v letech 1985-1989. V mistrovství světa na dlouhé ploché dráze startoval v letech 1995-2009, nejlépe skončil na 5. místě ve světovém finále 2003. V mistrovství Evropy na travnaté ploché dráze získal 2 tituly mistra světa. Podpořený projekt: "Čirý sport, zdravé prožívání mládí, nasazení, touha, reprezentace…“

První letošní celostátní cenu Ď v vyhlásil člen celostátního Kolegia JUdr. Michal Stárek s těmito slovy:

„Autor nominace Milan Špinka se celý život věnuje ploché dráze, všechny vás zdravý, byl tady loni nadšen, až to pro silný emotivní zážitek pomalu odnesl na zdraví, proto se letos omlouvá (zdravotní důvody). Milan vždycky říkal, že plochá dráha je jednoduchej sport – rovně, doleva, rovně a doleva (smích v hledišti)! Takže, cenu Ď v kategorii Sport pro radost, čest a slávu získává pan Zdeněk Sneiderwind (potlesk)!“

Po vyzvání, aby čerstvý držitel ceny Ď sdělil, co prožívá, pan Schneiderwind řekl:

„Mně se tady líbila tady všech řeč, hlavně vaše (myšleno úvodní vysvětlení motta letošního ročníku). Je to tím, že chvíli se daří, chvíli se daří míň, ale měli bysme si pomáhat, abychom dosáhli těch úspěchů. Mně se teda strašně líbila ta vaše řeč (potlesk)! Jako když se vyhrává, tak se neví proč, když se prohrává, tak se také neví proč, ale vždycky se snažíme dosáhnout toho úspěchu. A k tomu vždycky potřebujeme pomoc (potlesk).“

K tomu jsme dodali, že hlavní důvod nominace je fakt, že oceněný nezištně věnuje nadmíru času mladým, které vede ke sportu, ke zdravému přístupu k soutěžení a myšlení.

„Cena Ď v kategorii FAIR PLAY Zdeňky Heyn Edlové“

Tato kategorie je úhlem pohledu pořadatele také „účelová“, tedy taková, aby udělená cena svým příběhem a atmosférou zapadala do mozaiky smyslu ceny Ď. Snaží se ukázat, že velmi úspěšná podnikatelka - paní Zdeňka Heyn Edlová, držitelka titulu v rámci velkých firem „podnikatelka roku 2018 v ČR“, samozřejmě zastánkyně poctivého přístupu k podnikání, ale navíc zejména férového přístupu ke všemu, co s podnikáním souvisí, počínaje společenskou odpovědností, konče snahou nemít „zaměstnance“, ale „kolegy v nichž vidí lidské bytosti“ a s nimiž táhne za jeden provaz (tak ji vidí pořadatel ceny Ď) – může jako partner ceny Ď, tedy její podporovatel, neboť si záhy sama k ní našla cestu pro nadšení z lidí a jejich příběhů, na nichž stojí atmosféra tohoto projektu, ocenit svým jménem ty, kteří ve sportu, podnikání, umění apod., dosahují velkých úspěchů a současní s pokorou ctí FAYR PLAY přístup k práci i životu vůči svému okolí. Neboli, je to jejich přirozenost…

Na základě nominace Ing. Františka Lamberta (úspěšný český manažer a podnikatel, který je na jedné z fotografií s oceněným – on vlevo, oceněný vpravo), která směřovala do kategorií blízkých umění & charitě, zvolila pro „své ocenění cenou Ď za FAYR PLAY…“ paní Zdeňka Heyn Edlová tvůrce knihy a filmu „GUMP – pes, který naučil lidi žít“ pana Filipa Rožka. Text nominace zněl:

Za co nominovat na cenu Ď pana Filipa Rožka? Za jeho Člověčenství, za jeho čestnost a slušnost? Že je v jeho případě naprosto samozřejmou věcí, byť nenápadně, ale o to víc usilovně a skutečně ve značném rozsahu pomáhat druhým? Za příkladný poměr schopnosti dosáhnout velkého úspěchu v tom, co dělá – vůči tomu, jak se zisky z těchto činností zodpovědně mecenášsky nakládá? Za to všechno mohu nominovat na cenu Ď velkého vypravěče poutavých příběhů. Například napsal knihu „GUMP, aneb pes, který naučil lidi žít“, podle níž byl natočen velmi úspěšný film, který si upřímně získal srdce milionů lidí. Ve filmu hraje Gumpa jeho vlastní pes shodného jména, jehož přijal z útulku a dal mu domov se srdcem na dlani. Kam jde Filip, tam za ním Gump. I na žebřík se vydá za pánem, vlastně parťákem, aby byli spolu. Proto tolik lidí vycítilo upřímnost, s jakou Filip píše své poutavé příběhy. Proto jsou pak knihy i filmy komerčně úspěšné. Bonusem, kterým se nikde Filip nechlubí je, že většinu výnosů z těchto knih a filmů věnuje na podporu psích útulků, či různým nemocnicím na podporu nemocných dětí, či konkrétním jednotlivcům, o nichž ví, že potřebují pomoc. Filip má velké, velké srdce, připravené vždy pomáhat.

Cenu Ď znám od jejího počátku. Byl jsem dokonce na jejím prvním ročníku v červnu 2001 v historické budově Národního divadla v Praze. Každým rokem jsem se nechal unést příběhy stovek a stovek nominovaných. Proto jsem vždy za cenou Ď lidsky stál a byl ji připraven jakkoliv pomáhat, aby se její smysl každým rokem víc a víc naplňoval. Za těch 23 roků jsem potkal tisíce nominovaných a stovky oceněných, ale jedna nominace mi tam stále scházela. Ta Filipa Rožka. Národ by měl být hrdý na spoluobčany, jako je Filip. Velmi úspěšné, ale jinak nenápadné, skromné, kamarádské a současně neustále pomáhající všem v okolí, kam jen dohlédnou: „Filipe, děkuji Ti!“ Protože oba máme blízko k městu Tábor, o to víc mi na této nominaci záleží.

Druhou letošní celostátní cenu Ď v vyhlásila členka celostátního Kolegia paní Zdeňka Heyn Edlová, která pomáhá různým charitám a kulturním projektům, stejně jako organizuje chod vlastního nadačního fondu, těmito slovy:

„Krásný podvečer! Motto mého nadačního fondu je, že v každém je kousek anděla a jsem moc ráda, že těch andělů tady dneska vidím strašně moc a za to vám děkuju! (potlesk + otevírá vyhlašovací listinu)! A tady je taky krásný anděl! Takže na základě nominace úspěšného českého manažera a podnikatele inženýra Františka Lamberta cenu Ď v kategorii FAYR PLAY Zdeňky Heyn Edlové získává pan Filip Rožek (potlesk)! Myslím si, že ho ani nemusíme představovat, protože pan Filip Rožek je velice známý člověk, nevím, jestli všichni víte, že je nejenom autor knihy „Gump, pes který naučil lidi žít“, scénáře…, že je to velice úspěšný člověk, ale on je právě taky ten člověk, ve kterým je ten velký anděl, protože strašně moc pomáhá! Z peněz, které získává za scénáře a knihy, ohromné částky věnuje dál, takže za to má můj velký obdiv a myslím si, že i váš, děkuju (potlesk).“

Průvodce večerem: „Autor knihy a filmu o psovi Gumpovi většinu zisku rozdal. Pokud někdo prodá 5 tisíc knih, je úspěšný. Filipovu knihu si koupilo na 200 tisíc čtenářů! Je tajemství, kolik jsi Filipe rozdal?“

Oceněný Filip Rožek: „Asi deset milionů… (potlesk).“

Průvodce večerem: „Filip rozdal peníze na útulky pro psy a na nemocné děti. Filipe, reaguj na to nějak, proč sis nevzal nějaký dražší tričko?! Deset milionů rozdáš a pak přijdeš v tričku za kilo…“

Oceněný Filip Rožek: „Musím říct, že jedu ze střižny (právě dokončuje pokračování filmu o Gumpovi), bohužel ten smoking jsem si tam nebral a nestihl jsem se jet domů převlíct, každopádně sám za sebe musím říct, že kdybych já tu cenu sám mohl někomu dát, tak bych ji udělil Františkovi Lambertovi, který mne nominoval, protože sám za život neznám tolik lidí, kteří by pomáhali, jako on. A pak se mi stala jedna věc, která se mi už dlouho nestala, že mi začalo bušit srdce, když to tady zaznělo, protože jsou v životě okamžiky, který se nedějou každý den…., děkuju vám (potlesk).“

„Cena Ď v kategorii Životní prostředí v ČR“

Další takzvaná „účelová“ kategorie záměrně doplňuje mozaiku letošních ocenění po boku kategorií standardních. Ty standardní, jako „dětské domovy“, „domovy pro seniory“, „nadace, charita“ atd., se linou všemi třiadvaceti ročníky naprosto přirozeně. Po jejich bok – tak, jak nacházíme ochotné nové partnery ceny Ď a členy Kolegia, s objevováním jejich světů a problematik, kde svými činnostmi cílí na palčivé otazníky a vykřičníky, aniž si to běžně lidé připouštějí a zůstávají mnohdy v nevědomé letargii, že je vše s naší budoucností „OK“ – tedy po bok standardních kategorií, abychom naznačili, že „k čemu fungující dětský domov, když nebude fungovat FAIR PLAY myšlení, příroda, zemědělství apod.“, již několik let doplňujeme pestrost ceremonie o nové kategorie, někdy jednorázově, jindy dlouhodobě do projektu zakomponované. Mezi ty dlouhodobé nové kategorie patří i „životní prostředí…“, které v Kolegiu reprezentuje generální ředitelka AZS RECYKLACE paní Petra Kaldová. A nemyslíme jen „recyklace, které jsou pro její firmu stěžejní, ale i osvětu, do níž investuje nemalé prostředky a pak také schopnost oprostit se od svého tématu podnikání a rozhlížet se celkově kolem sebe a nominovat do kategorie „životní prostředí v ČR“ třeba někoho, kdo se stará o myšlení ve vztazích, komu vadí drogy mezi dětmi a k tomu ještě zachraňuje historické objekty. Pro zahraniční cestu paní Kaldovou na ceremonii zastoupila slečna Veronika Hrubá.

Cenu Ď v kategorii „Životní prostředí v ČR“ na základě nominace paní Petry Kaldové získal pan Pavel Mudra. Text nominace zněl:

Životní prostředí je systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Nominuji Pavla Mudru, muže, manžela, majitele firmy BioDry, mecenáše v oblasti vzdělávání, mentora v oblasti boje proti drogám!

Pavel je příkladné M!!! Je výrazný prostorově, je ale především výrazný a inspirativní v oblasti uvažování o a realizace ochrany prostředí, ve kterém žijeme. Jeho příkladné přispívání ke zlepšení životního prostředí je komplexní a Pavel nevynechává snad žádnou oblast života ze svého repertoáru = pomáhá lidem neinvazivně vysoušet jejich nemovitosti, aby nechátraly. Ochrana lidských obydlí v jeho podání je v důsledku ochranou přírodních surovinových zdrojů, protože budovy se díky BioDry „dožívají vyššího věku“, nemusí být předčasně demolovány, tedy nevzniká odpad a není potřeba nových stavebních materiálů. Současně zlepšuje životní prostor lidem, kteří v takových budovách žijí nebo pracují – ti nejsou vystavováni vlhkému a plísněmi zasaženému prostoru a jsou zdravější a hlavně radostnější! To, že Pavel má krásnou práci, za kterou mu patří Ď díky jeho výsledkům, by Vám mohlo připadat moc malé, ale je třeba si Pavla představit v jeho pravé velikosti! Pavel ve svém volném čase přednáší o lidské mysli a pomáhá lidem, aby se zlepšovali ve svém každodenním životě – tuhle dobrovolnickou aktivitu provozuje v Plzni a Nepomuku a je v tom fenomenální! V neposlední řadě aktivně působí jako „průvodce“ a mentor dětí a mládeže v oblasti prevence drog – kdy každoročně (už 12 let) pomáhá s organizací i přednáškami o problematice drog na školách po celé České republice v rámci projektu CYKLOBĚH „ŘEKNI NE DROGÁM, ŘEKNI ANO ŽIVOTU“.

Když se na to dívám z ptačí perspektivy – na Pavla jako na celek, musím zdůraznit, že jeho způsob ochrany životního prostředí je opravdu neuvěřitelně dokonalý… Často máme termín ochrana životního prostředí spojený s odhazováním odpadků v krajině, těžbou uhlí nebo nově s emisemi CO2… Ale… Kdo ničí přírodu? Ona sama nebo ve své mysli zamotaný člověk, který nerozumí tomu, že bez funkčního životního prostředí tu za pár let nebude? A jak moc jsou zamotaní lidé užívající drogy? A kdo to zvládá v té jasně ukázané celistvosti řešit? PAVEL MUDRA – můj letošní žhavý kandidát na cenu Ď za životní prostředí!

Znám Pavla už asi 7-8 let a za celou tu dobu jsem nezažila případ, situaci, moment, že by měl problém s něčím pomoci…

Filmový svět má svoje Avengers, super schopné a nadané jedince, kteří se zavázali chránit svět před různými hrozbami…

My v Čechách máme Páju Mudru, a za to mu velký dík! Tedy Ď!!!

Třetí letošní celostátní cenu Ď vyhlásila jménem paní Kaldové slečna Veronika Hrubá těmito slovy:

„Dobrý večer! Děkuji Petře Kaldů za to, že tady můžu být a že můžu předat takovouhle krásnou cenu na takové krásné akci, velmi se mi to líbí. Než vyhlásíme toho úžasňáka, který to vyhrál, ráda řeknu jednu myšlenku. Kdysi jsem slyšela příběh, jak jeden chlapec na břehu moře u stovek vyvržených hvězdic bere jednu za druhou a hází je zpět do moře. Když tu mu někdo říká – co blázníš? Vždyť to neudělá žádný rozdíl, beztak jich tady stovky zemře. On mu ale na to řekl, když vhodil další hvězdici – pro tuhle jednu to ten rozdíl je!“ – Načež rozbalila obálku a přečetla jméno vítěze pana Pavla Mudry (potlesk).

Průvodce večerem: „Poprosím pana Mudru, který byl i na krajském kole a docela tam mudroval (smích), aby nám řekl svoje…“

Oceněný Pavel Mudra: „Dobrý večer! Pro mě je obrovská čest tady být ve společnosti lidí, jako jste vy. Když jsem se dověděl, že jsem nominován, řekl jsem si, že je to nějaká chyba… Co dělám? Moje profese je vysoušení historických budov, jejich zachraňování, ale když jsem se tohle dověděl, tak říkám, to je šílenství být nominován za tohle. Pak jsem se ale dověděl, že ta nominace má širší kontext, protože ve volném čase přednáším o lidské mysli. Náš tým má skvělé výsledky, když vám třeba jedna žena řekne, že roky nemluvila se svým bratrem, který je ve vězení protože to prostě v životě zvoral, zpřetrhaly se ta pouta, nebavili se spolu roky a po té přednášce vám řekne, že se najednou to pouto obnovuje, že za ním byla ve vězení si popovídat, že zjistila, že je to přece jen bratr…, tak jsem si nějak uvědomil, že to s tím životním prostředím souvisí, protože životní prostředí nejsou jen lesy a příroda kolem nás…“

Slečna Veronika Hrubá: „Pája toho má opravdu moc a nikdy neřekne potřebnému ne! Ještě bych doplnila, že také pomáhá v neziskovém projektu Řekni NE drogám, řekni ANO životu! Je dobra, kdy se všechno staré nahrazuje novým, Pája zachraňuje historické objekty, které mají svou duši…, pomáhá lidem, aby si rozuměli. Žijeme v době filmových super hrdinů, za mě je to ale živoucí hrdina (potlesk).“

Cena Ď v kategorii „Česká potravina“

Mezi „účelové“ kategorie (viz vysvětlení charakteristiky „účelová“ v předchozích částech fotoreportáže) patří i „Česká potravina“, která to skutečně nemá jednoduché. Pravda je, že když se společnost všeobecně „usnese“, že jí nechce, tak pak „děj se vůle shůry, když to chtějí všichni, proč ne…“, ale znají všichni skutečné podstaty téhle problematiky? Nebudou poté „lamentovat“, že jsme závislí na dovozech, jimž zmizí na našem trhu „konkurence“ a tudíž budou mít možnost šponovat ceny. A kde je záruka kvality, vždyť u nás jsou přísné normy, kde je ohled na přírodu – vždyť vypěstovaná cibule u nás se nemusí dopravovat přes půl světa. Kde je ohled na čerstvost? Kde je ohled na národní potravinovou bezpečnost? Kde je ohled na zaměstnanost a prosperitu? Vždyť jiné země si hájí své zemědělce tak, že to nevyhlíží, jako špatná věc. I to, o čem zde píšu, nemusí znamenat, že tomu rozumím, ale určitě se touhle oblastí celý život zabývá inženýr Zdeněk Jandejsek, někdejší prezident Agrární komory a celoživotní zemědělec a potravinář, který se stal novým členem celostátního Kolegia ceny Ď.

Pana Jandejska vidím jako neskutečného obětavého workoholika, který i o Velikonočním pondělí má v šest ráno poradu v sídle společnosti RABBIT Trhový Štěpánov, jíž řídí. Naposledy byl na dovolené v roce 1988 a veškeré své úsilí na úkor soukromí, zdraví, věnuje službě spoluobčanům. Nutno dodat, že tato charakteristika jistě nevyhovuje lidem, kteří si nepřejí, aby česká potravina hrála na našem trhu prim a je potřeba říct, že na takový názor, stejně jako já na svůj, mají právo. Jednoduše, každý máme ten svůj důvod a diskusí a osvětou problematiky, třeba i prostřednictvím nové kategorie ceny Ď, získáváme prostor k zamyšlení.

Čtvrtou letošní celostátní cenu Ď - cenu Ď v kategorii „Česká potravina“ na základě vlastní nominace coby „doporučený vzor k následování dle osobního lidského a profesního přesvědčení navrhovatele“ udělil inženýr Jandejsem nikoliv „jako cenu“, ale jako svůj „vzor“ k zamyšlení pro ostatní (proto jako jediná cena neměla uvedený letopočet a je skutečně symbolická), panu MVDr. Miroslavu Březinovi s tímto osobním vysvětlením vůči zcela zaplněnému hledišti Nové scény Národního divadla v Praze:

„Dobrý večer dámy a pánové. Jsem moc rád, že trvá vaše nadšení, který si zasluhuje obdiv, ale zasluhuje si vzpomenutí na to, že dokážete trvale myslet na ty, kteří jsou výjimeční. Dovolte mi, abych vás seznámil s pánem, který cenu Ď v kategorii „Česká potravina“ získává. Je to pan doktor Miroslav Březina, je to cena za příkladnost, jeho činy a myšlení je třeba následovat (potlesk). Je to člověk, který po absolvování veterinární školy přišel do podniku, který nebyl špatnej, ale zdaleka nedosahoval výsledků, jak by měl. Když se něco vyrábí a dává se to na stůl lidem, tak se musí dělat všechno proto, aby výrobek byl co nejkvalitnější. Vždycky přemýšlel nad tím, aby se všechno dělalo líp, aby došlo k tomu, že spotřebitel bude spokojenej. Mrzí mne, že se dneska česká potravina nepreferuje tak, jak by se preferovat měla, protože tu byla řeč o životním prostředí a když se potravina dělá doma, tak je to nejblíž ke spotřebiteli, je to nejčerstvější, je to pro lidi nejzdravější. Mrzí mne, že se propaguje všechno ostatní, všechno, co je lacinější – ta lacinost je dělaná ne tím, že to umějí laciněji vyrobit, ale tím, že se ten výrobek dotuje proto, aby se ohrozil trh v České republice. Pan doktor Březina je příkladem toho, že když něco dělá, nikdy nic neošidí, zvyšuje nároky a výrobky, dovolte mi, abych mu předal cenu Ď (potlesk).“

Průvodce večerem: „Co říkáte, zazpíváme panu doktoru To je zlaté posvícení…“ – A tak se i stalo, hlediště zazpívalo mimo jiné průvodcem večera parafrázované: „…máme maso, české maso…“

Oceněný doktor Miroslav Březina (vede společnost Mydlářka a.s.): „Dobrý večer. Děkuji, že jsem vůbec sem byl pozvanej, nečekal jsem to. Obecně řeknu, že spíš si rozumím se zvířaty, než s lidmi. Možná ta empatie je důvodem, proč tu dneska před vámi stojím. Jenom pro zajímavost podnik, který řídím a myslím si, že každý z 200 zaměstnanců si tuto cenu zaslouží… Jenom pro zajímavost, náš podnik produkuje pro každého občana České republiky šest a půl vajíčka, dvě a půl kila vepřového masa a cirka dvě kila drůbežího. Jestli bych někomu chtěl poděkovat, tak mojí manželce, protože mi umožnila, abych se mohl naplno věnovat práci, respektive koníčku a sama vlastně vychovala tři krásný kluky a za to jí děkuju, ona tady ze zdravotních důvodů dnes není…, doufám, že mne slyší na dálku a že jí to pomůže. Děkuju moc (potlesk)!“

Cena Ď v kategorii „Kouzlo domoviny“

Další „účelovou“ kategorií a možná po jejím úspěchu, jak zaujala, kategorií brzy standardní, je kategorie „Kouzlo domoviny“. Tuto cenu, jako český patriot, který miluje svět a vzájemně se doplňující jeho jinakosti, předával obdobně jako v kategorii „Česká potravina“ inženýr Zdeněk Jandejsek, generální ředitel RABBIT Trhový Štěpánov. Tato společnost se rozhodla vydávat své „noviny Kouzlo domoviny“. První číslo vyšlo v červenci a jeho smyslem bylo hovořit nejen o české potravině, ale o tom, že tato veličina je pouhým logickým doplňkem všeho kolem nás, co nám odkázali předci. Tak, jako nám přenechali dar v podobě orné půdy, tak i historické pamětihodnosti, případně pečovali i o krásné přírodní úkazy, folklór, zvyky a podobně. Proto tyto noviny českou potravinu nabízenou v síti cirka stovky prodejen RABBIT po celé ČR, neprezentují jako hlavní svou náplň, ale zohledňují i ostatní tradiční i nové moderní prvky života kolem nás, který může vytvářet dojem „kouzla domoviny“ třeba tím, že v Blatné funguje ochotnický divadelní spolek navazující na dávné místní ochotnické tradice z dob, kdy se v Praze stavělo Národní divadlo. Tedy do této kategorie mohly přihlašovat nominace prodejny RABBIT z míst svého působení, stejně jako kdokoliv z veřejnosti. Svůj nemalý příspěvek jsme získali i od studentů Gymnázia Blovice a Gymnázia dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem. Studenti si mohli nanominovat co chtěli, zcela svobodně. Třeba studentský klub, fotbalový klub, diskotéku, hrad, přehradu, muzeum…

Na základě nominace studentů Gymnázia Blovice v kategorii „Kouzlo domoviny“ a z rozhodnutí Kolegia získala cenu Ď zřícenina hradu Radyně, potažmo její správce, město Starý Plzenec. Text nominace zněl:

„Zřícenina hradu Radyně - Historicky významná dominanta Plzeňska ideální pro relaxaci, v okolí je krásná příroda (NS Skalní stezka). Dne 18.9.2023 mailem Městský úřad Starý Plzenec, zastoupen paní Věrou Vlachovou, nominaci oficiálně s potěšením přijal a poděkoval studentům za nominaci. Web Radyně: https://www.hrad-radyne.cz/

Pátou letošní celostátní cenu Ď vyhlásil inženýr Zdeněk Jandejsek slovy: „Cenu Ď v kategorii Kouzlo domoviny získává zřícenina hradu Radyně – Městský úřad Starý Plzenec, za skvělou péči o tuto historickou památku a za štěstí, že ji kraj vůkol má! Že se o ni dokáže postarat! A to je to nejzásadnější! Tedy vážit si historie, to je první věc, stejně jako rodiny….“

Pro cenu Ď na scénu dorazili starosta Starého Plzence pan inženýr Jan Eret a tajemník inženýr Radek Hroch. Pan starosta reagoval: „Určitě bych chtěl poděkovat za nominaci a jsem rád, že to vyhrála Radyně a myslím si, že nejen pro obyvatele našeho města, ale i lidi z širokého okolí, když se vracíme z dalekých cest a už vidíme Radyni, tak ten pohled nic jiného nenahradí (potlesk)!“

Cena Ď v kategorii „Inspirativní osobnost ČR“

Cenou Ď se historicky prolíná udělování ceny, je to ročník od ročníku, jednotlivé osobnosti, coby „vzoru“. Dříve na takový vzor přihlašovala nominace prezidentka Hnutí Stonožka paní Běla Gran Jensen, která sama v roce 2006 získala cenu Ď na scéně historické budovy Národního divadla za pomoc dětem ve válkách v hodnotách stovek milionů korun. Sama nabídla pomoc a od roku 2007 se do roku 2019 stala členkou celostátního Kolegia, kde zanechala ohromný kus nadšení a práce pro cenu Ď, za což jsme jí stále vděční, i když již z osobních důvodů není aktivní součástí projektu. Tedy jsme si zvykli na to, že hledáme „morální vzor“, takže takové ocenění například získala v roce 2013 na scéně ND paní Věra Čáslavská (viz fotogalerie na webu ceny Ď: http://www.cena-d.cz/foto2013.html), jíž cenu osobně předal Jeho eminence Dominik kardinál Duka (fotografie na webu zachycuje okamžik, kdy paní Čáslavské dělá křížek na čelo). V dalších letech se okruh osobností stran nominací rozšířil a užívat slovo „morální“ bylo natolik diskutabilní, že by mohlo vyvolávat nechtěné emoce, když cenu dostane zpěvák a jedni ho milují a druzí nevědí, že jsme začali užívat slovo „lidský“ vzor, případně vzor pro studenty a to mne nakonec inspirovalo k tomu, ať o této kategorii rozhodují jenom studenti, svobodně.., což znamená, že je to morálně naprosto OK, Kolegium je mimo rámec rozhodování a volba leží jen na studentech, na tom, co cítí a co sdi myslí a ať je to cokoliv, je to upřímné, tudíž morálně čisté. Navíc mi došlo, že studentům říkáme, jak mají žít a přemýšlet a neptáme se, jaké hodnoty u ostatních lidí kolem nás ctí oni. Tato kategorie je tedy sondou do jejich vidění světa. Po letech spolupráce, naprosto přirozeně vyplynuvší při setkávání s ředitelem Gymnázia dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem na krajských cenách Ď, jsme se vloni dohodli na rozsáhlé anketě mezi studenty, kdy si sami dají tipy a pak o nich hlasují, abychom zjistili, kdo je pro ně příkladnou inspirující osobností v ČR, tedy osobností vhodnou k udělení ceny Ď studentů. Vloni to byl youtuber Karel Kovy Kovář a letos…

…šestou celostátní cenu Ď v kategorii „Inspirativní osobnost v ČR“ volbou studentů 26 tříd gymnázia dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem získal pan Zdeněk Svěrák.

Studenti z Ústí nad Labem do Prahy vypravili autobusy, aby byli svědky předání jejich ceny z rukou studentských kolegů, kteří na scéně měli po celý ceremoniál čestný úkol dělat „hostesku a hostesáka“ při asistování u předávání cen, kterými byli studenti Veronika a Petr. V tuto chvíli ale byli současně těmi, kteří jménem 26 tříd, cirka 600 studentů, vyhlásí vítěze ankety, kde s přehledem na první pozici uspěl dramatik, režisér, herec, moderátor, Člověk, pan Zdeněk Svěrák, zastoupen zde vnučkou Kateřinou a pravnuky.

Po zaznění jména Zdeněk Svěrák, zazněl velký potlesk. Vnučka pana Svěráka na otázku, jak se jmenuje, řekla: „Já jsem Kateřina Svěráková, opravdu vnučka pana Svěráka a to jsou moje děti, čili pravnuci. Dědeček tady nemůže být, moc se omlouvá, moc ho to mrzí. Bohužel tady nemůže být z toho důvodu, že se odstěhoval do Humpolce (velký smích v hledišti a potlesk).

Průvodce večerem se skloní k jednomu z pravnuků: „Jaké to je mít dědu Svěráka?“

Menší pravnuk: „Dobrý (smích…).“

Průvodce večerem: „A co hliník…, máte doma hliníkové příbory?“

Vyšší pravnuk: „Ne (smích…).“

Vnučka Kateřina: „Dědeček zdraví, vzkazuje, že se neodstěhoval na trvalo do Humpolce, jen na dnešní večer, protože tam hrají Vraždu v salónním kupé. Mám předat tento vzkaz: Řekni jim, že mě ta cena Ď na mou duši překvapila, protože se málokdy stává, že člověk tak starý jako já, může tak mladé generaci imponovat. A řekni jim taky, že se mi to jejich každoroční chválení dobrých skutků líbí. Protože svět začíná být nebezpečně zlý a každý dobrák je tu jeho záchranářem (potlesk).“

Průvodce večerem: „Jaké slovo má nejraději váš pradědeček?“

Menší pravnuk: „Myši… (smích v sále).“

Průvodce večerem: „(smích) Pastičky kupujete jaké…, dobře, prostě myši. Přátelé, my si teď natočíme, jak všichni tohle slovo nahlas panu Svěrákovi pro radost řekneme a pošleme mu to mailem!“

Celé hlediště vstoje: „Pane Svěráku! Myši (smích, potlesk)!“

Vnučka Kateřina: „Máme ještě hádanku…“

Menší pravnuk: „Je to starý a vtipný, co to je?“

Hlediště: „Svěrák!“

Cena Ď v kategorii „Mimořádná cena Ď rodiny potomků spisovatele Jaroslava Haška“

Některé ročníky zdobíme „mimořádnými cenami Ď“. Jsou ceny, u nichž má logiku jednou za delší čas nebo jednou provždy zrealizovat takové udělení ceny, pro souvislost mezi oceněním a oblastí, z níž nominace vzejde zpravidla v případech mimořádně se naskytnutých. Letos takové mimořádné kategorie byly dvě. Tou druhou je „CENTRUM Lada (reportáž teprve bude následovat) a onou první je „cena potomků spisovatele Haška…“, neboť letos si připomínáme 100 výročí úmrtí a 140 výročí narození. Fenomén jeho díla, přeloženého do 58 jazyků, příběh o Švejkovi, je znám v širém světě a centrem setkávání milovníků Haška je Lipnice nad Sázavou, kde v hospodě, v níž skoro dva roky žil, napsal většinu díla. Dnes zde jeho potomci poté, co zchátralý objekt zakoupili a nákladně opravili, provozují Penzion a restaurant U České koruny. Sjíždějí se za nimi lidé ze všech kontinentů a poněvadž si zachovali po dědečkovi a pradědečkovi přátelskou povahu, hostí nejen je, ale i svou vstřícnost vyjadřují vůči ceně Ď – vždyť například letos se zde konala krajská cena Ď za oblast Vysočiny, východních Čech a Moravy v napojení na následné finále pro zúčastněné i potomky spisovatele, protože ve své mimořádné kategorii představili tři nominace týkající se osvěty díla pana Jaroslava Haška.

Sedmou celostátní cenu Ď v kategorii „Mimořádná cena Ď rodiny potomků spisovatele Jaroslava Haška“ volbou rodinného týmu potomků získal in memoriam literární historik pan doktor Radko Pytlík, pro jehož ocenění se ostatní dva nominovaní své případné ceny zřekli. Text nominace zněl:

Jako rodina potomků spisovatele Jaroslava Haška, Richard – vnuk, Petra a Martin (pravnuci), Zdena (manželka vnuka) – přihlašujeme na cenu Ď 2023 tři nominace jako poděkování za neuvěřitelnou obětavou práci na osvětě díla Jaroslava Haška „Osudy vojáka Švejka“, které bylo sice přeloženo do 58 jazyků, filmařsky a divadelně zpracováno, apod., ale jeho rozsah a stále ještě nevyužitý potenciál, věříme, si nadále zaslouží další a další zájem, osvětu a bádání, na čemž se nesmírně podílí jak sochař Radomír Dvořák, tak město Lipnice nad Sázavou, tak se i v neuvěřitelném nasazení podílel (in memoriam) literární historik pan doktor Radko Pytlík. Jsme ohromně vděční a těmito nominacemi vyjadřujeme upřímný dík!

Nadšený, moudrý, ctěný muž, pan PhDr. Radko Pytlík, CSc., inspiroval naši rodinu potomků Jaroslava Haška vlídností, nadhledem a nekonečnou znalostí problematiky, jíž jako literární historik studoval -stran díla Jaroslava Haška. Jeho přínos je v tomto směru tak výjimečný a unikátní, že nikdy nedokážeme vyjádřit vděk a tam nahoru (in memoriam) vzkázat dostatečně pokorně a oddaně, jak je jeho práce nejen pro nás, ale milovníky „Švejka“ po celém světě“, zásadní. Jsme nesmírně potěšeni, že rodina pana doktora Radka Pytlíka nominaci na cenu Ď přijala a tím nám umožnila alespoň takto veřejně důstojně poděkovat jejich milovanému, který není již mezi námi, ale jeho práce, stejně jako našeho předka Jaroslava Haška, tu ve svém nenahraditelném rozsahu zůstává.

Doporučený odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Radko_Pytl%C3%ADk

Cenu Ď vyhlásila a předala pravnučka spisovatele Petra Hašková za přítomnosti otce, tedy vnuka spisovatele Ing. Richarda Haška, těmito slovy:

„My cenu Ď za rodinu udělili in memoriam panu doktoru Radko Pytlíkovi, protože pro osvětu díla Jaroslava Haška udělal asi skutečně úplně nejvíc. Takže tam nahoru Radka zdravíme, byl to náš osobní přítel, moc nám tady chybí, děkujeme a cenu si převezme jeho syn (potlesk).“

Syn oceněného, pan Vojtěch Dyk: „Mé jméno není Pytlík, byť občas tak vypadám, ale mé jméno je Dyk. Chtěl jsem zaprvé poděkovat, že asi poprvé budu v televizi Šlágr, za druhé jsem chtěl říct, že je to poprvé, co přebírám nějakou cenu za někoho jiného. Takže nevím, co říct za sebe a budu si představovat, co by řekl otec, který tady už pár měsíců není. Myslím si, že by moc poděkoval Richardovi a Petře, rodině Haškových, nejenom za Jaroslava, ale myslím si, Richarde (Hašku) i za celoživotní přátelství, protože jméno Hašek u nás doma padalo jako u vás Pytlík a myslím, že víc, než u nás Sparta a to je co říct. Děkujeme mockrát za nás Pytlíky (potlesk).“

Průvodce večerem: „Nutno zdůraznit, že váš tatínek byl literární historik a asi jako jediný nejvíce věnoval času bádání v díle Jaroslava Haška…“Průvodce večerem: „Nutno zdůraznit, že váš tatínek byl literární historik a asi jako jediný nejvíce věnoval času bádání v díle Jaroslava Haška…“

Syn oceněného, pan Vojtěch Dyk: „Je to tak a nejenom Haška, ale i Hrabala, spousty dalších, myslím, že by tady zmínil, že současný stav české literatury je za hranou, že by říkal, že se nepíše nic dobrého, já bych na něj řval, že ano, že akorát už deset let vůbec nepřečetl žádnou novou knížku, že furt leží v Haškovi nebo Hrabalovi. Myslím si, že by tady promluvil i o své rodině, o jeho ženě, která mu byla vždycky obrovskou podporou v tom, co dělal a potom by taky, kdybyste mu třeba čtyřikrát zopakoval vaše jméno, poděkoval i vám, zaprvé nedoslýchal a zadruhé si jména nepamatoval. Potom by poděkoval i vám všem, co jste tady a já bych chtěl taky poděkovat vám za sebe, protože, to už můžu říct za sebe, protože jsem pyšnej, že dostal takovouhle cenu, děkuju (potlesk).“

Spontánní reakce vnuka spisovatele Haška, pana Ing. Richarda Haška: „Ať si bylo, jak si bylo, přece jak si bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo, ale jenom cena Ď, aby byla (potlesk).“

Následoval společný snímek u obrazu GRAND PRIX Ď, kam jsme přemluvili v hledišti tiše a skromně sedící maminku pana Dyka, manželku zesnulého literárního historika pana doktora Pytlíka, jejíž příchod na scénu provázel potlesk.

Cena Ď v kategorii „Kultura, školství, památky“

Tradiční standardní kategorie nabízí možnost nominovat v oblasti kultury příkladné počiny už od počátku projektu. Průběžně se v projektu sejdou nominace od muzeí, kulturních domů, pořadatelů festivalů apod., případně jsou nominovaní jednotlivci za svůj osobní přínos. Letos se tak stalo v případě rodáka z Mikulčic, akademického malíře Pavla Vavryse, který je u projektu cen Ď jako morální opora od roku 2009. Například v roce 2010 umožnil setkání partnerů ceny Ď po finálové ceremonii ve Stavovském divadle (jedna ze scén ND) ve své rodinné Galerii Vavrys na Staré Praze a v roce 2011 jako rodák z Moravy pomohl získat přátelské spolupráce na krajských kolech v Uherském Hradišti (ve zdejším divadle). Když letos uvažoval o 23. ročníku a osvětě jihomoravského folkloru, který má hluboko v srdci, napadlo jej na cenu Ď nominovat zpěváka, baviče, lidového vypravěče, lanžhotského patriota, pana Frantu Uhra. Že nominace zaujme navrhovatele na ocenění z řad členů Kolegia pana Ladislava Chmelíka, nemohl tušit (někdejší celoživotní tajemník Českého filharmonického sboru Brno a letitý člen Kolegia ceny Ď, který v nadšení 13 let navštěvuje krajská kola i kolo celostátní a nezištně pročítá nominace a pomáhá navrhovat Kolegiu v kategorii „kultura..“ oceněné). Tato nominace byla původně zařazena do kategorie „kouzlo domoviny“ a posléze pro svůj charakter i do kategorie „kultura…“

Osmou celostátní cenu Ď v kategorii „Kultura, školství, památky“ získal pan Franta Uher na základě nominace tohoto znění:

Nominuji pana Frantu Uhra na cenu Ď, neboť jsem si jistý, že jeho osobní přínos pro osvětu a udržování folklórních tradic na jižní Moravě je výjimečný. Úmyslně opomenu to, že je skvělý zpěvák, bavič, moderátor a naopak zdůrazním, že je ohromný Člověk s velkým srdcem, ctící tradice domoviny, vlasti, rodiny a odkazů našich předků. Na webu pana Uhra (http://www.frantauher.cz/) si může každý počíst o jeho činnostech, ale jedno tam schází a to poděkování: „Vážím si Vás a děkuji Vám za vše. Co nejen pro jižní Moravu děláte!“ – Akad. malíř Pavel Vavrys, rodák z Mikulčic, působící většinu života v Praze.

Cenu Ď vyhlásil člen Kolegia pan Ladislav Chmelík a když za potlesku na scénu přichází pan Uher, průvodce večerem říká: „Franta Uher objel celý svět, vždyť toho zažil se slavnou Moravankou, navíc se mu říká druhý Vladimir Menšík.., takže světoběžník, ale když se dověděl, že má přijet sem, volal mi a ptá se – jak se dostaněm do teho národného?“

Pan Franta Uher: „Všecky zdravím srdečně, jižní Morava zdraví Pražáků nebo zdraví všeckých, co sa tady dneska sešli, kteří si to zaslůžá, kteří jsou opravdu špičkoví a nejen to, že já bych chtěl vám poděkovat za tuto nádhernů cenu, která sa už vlastně stává třetí v pořadí (letos získal místní, krajskou i celostátní), není ješťa nějaká celoevropská, že bych měl (smích hlediště), opravdu, je to teda krásná cena, já jsem netušil a já se vždycky dojímám, protože už od mládí, když mě maminka vychovávala, tak vždycky říkala – dělaj něco, a ostatní si teho všimnů…, takže mockrát děkuju za tuto krásnů cenu a bude na čestném místě v mojem obýváčku (potlesk).“

Po vtipkování u společného pózování k pořízení fotky u obrazu GRAND PRIX Ď, když se publikum, jak jinak, než v přítomnosti pana Uhra bavilo, oceněný dodal, že čekal, až vyletí ptáček a pak po doznění smíchu publika pokračoval: „Takovou cenu jsem už nedostal už strašně dlouho, jako malé děcko jsem chtěl nějaké ceny – když jsem byl za Vinetua na maškarním, tak jsem dostal cenu tomahawk a jestli můžu Ríšo, tak jsem byl jako Vinetů strašně rád a mám dodneška tu romantiku rád…, jestli teda móžu, když mám také nádherné publikum, tak vzpomenu ty nádherné přezdívky, jak oni měli, indiáni se jmenovali Veliká noha, Děravý zub, si představte to indiánské rande, jak ten indián říká té svojí frajířce indiánské – proč jsi tak smutná, Hluboká díro (velký smích)? Ona muříká – to bys nepochopil, Krátký šípe (smích a potlesk)!“

Cena Ď v kategorii „Kultura – hodnotné umění“

Tím, že jsme oproti minulým ročníkům sloučili kategorii například „divadel“ s „kulturou…“, objednali jsme ve sklárně ARTCRISTAL Bohemia pro každý pád za oblast kultury skleněné ceny dvě. To, když by se stalo, že by člen celostátního Kolegia pan Ladislav Chmelík (většinu života působil jako tajemník Českého filharmonického sboru Brno) měl z došlých nominací vybrat dvě mezi hlavní tipy pro schválení Kolegiem, přičemž by jedna byla ze světa „zábavy apod“, nu a druhá spíš ze světa „hodnotného umění (myšlena divadelní a hudební klasika například)“. Ceny se musí objednat s předstihem, poněvadž se nevyrobí za den. A bylo dobře, že jsme tak učinili. Dilema tohoto smyslu se totiž stalo skutečností. Pár dní před ceremonií mi telefonoval ředitel Severočeského divadla Ústí nad Labem pan Mgr. Miloš Formáček a celý nešťastný se ptal, když zapomněl přihlásit nominaci v termínu, zda se už nedá nic dělat, či je šance? Vysvětlil jsem, že datum uzávěrky je naše ideální představa a také jakési alibi pro případ, že by se sešlo nominací až moc hodně a produkčně by byl ročník ceny Ď maximálně kapacitně naplněn (jde také o místa v hledišti atd.). Na webu a všude říkám, že po dohodě lze nominací i po termínu uzávěrky přihlásit, jen již bohužel nemůže získat „šanci k ocenění navíc na krajském kole a už vůbec nemá šanci získat z časových důvodů šanci k ocenění navíc v rámci speciální ceny Ď na FB stránce ceny Ď, kde hlasuje veřejnost“. Proto je lepší přihlásit nominace včas – všechny mají šanci na finále získat jednu z celostátních cen Ď, ale také navíc mají šanci získat cenu Ď na krajském a místním kole, neboť tato kola na sebe hlasováním Kolegia nenavazují a krajské kolo znamená menší počet nominací a větší šanci alespoň v krajském měřítku uspět. Tedy nominace divadla z Ústí „prožila poměrně dobrodružný vstup do 23. ročníku ceny Ď“ a jelikož pana Chmelíka zaujala a Kolegium nebylo proti, získala v kategorii „kultura……“ jednu ze dvou celostátních cen (tu další získal pan Franta Uher).

Devátou celostátní cenu Ď v kategorii „Kultura – hodnotné umění“ získal pan Jaroslav Šimanovský, starosta MO Ústí nad Labem – Severní Terasa díky nominaci o tomto textu:

Pomoc mecenáše je pro nás naprosto zásadní, protože nejenom pro propagaci divadla, ale i pro obecně šíření kulturnosti mezi občany je neocenitelná, především mezi širokou veřejností, která běžně nenavštěvuje divadlo a běžně se nesetkává s tímto druhem kulturních produkcí, které obohacují a kultivují občany napříč generacemi. Navíc, jak je mi známo, pan starosta se zasazuje o zvelebování obce ve všech směrech, angažuje se velmi v sociální rovině, především v péči o seniory a dalších oblastech, včetně životního prostředí. V jeho případě opravdu název starosta nabývá svého původního významu, starat se o občany, což je obecný názor.

Podpořený projekt: Každoroční trvalá spolupráce, nejenom finanční pomoc, ale rovněž i organizační podpora s prezentací pestré žánrové nabídky všech složek souboru Severočeského divadla Ústí nad Labem, v rámci pořádání Open-air koncertů pro širokou veřejnost.

Jinak je asi zajímavé podotknout, že na pana Šimanovského dorazily ještě do letošního ročníku další 2 nominace, jedna od dětského domova a druhá od domova pro seniory. V telefonické komunikaci s domovem pro seniory jsem vycítil absolutní zájem pana starostu ocenit. Zeptal jsem se, zda nejde o jeho povinnost, pomáhat, plynoucí z titulu funkce. A dověděl se, že nad rámec své práce, osobně lobuje za kulturu, charitu, sport, že je to jeho přirozenost. Ostatně, to jen mimochodem, protože důvod telefonátu nebyl pouze „nasát atmosféru důvodu nominace“ (za správnost obsahu zodpovídá autor nominace, jehož jménem se případně udělí cena Ď), ale domluvit se na tom, že právě tato nominace od domova seniorů už přišla v okamžiku, kdy již Kolegium v dané kategorii mělo rozhodnuto. Smutek jsem pocítil z druhé strany hovoru jen chvíli, neboť jsem navrhnul, aby se tato nominace nestala „poslední přihlášenou v roce 2023“, nýbrž „první v ročníku 2024!“ – Což se stalo.

Poté, co cenu Ď vyhlásil pan Chmelík slovy: „Cenu Ď získává za to, že je víc, než jen starosta, za to, že má skutečný lidský zájem!“ – Zazněl potlesk a pan Jaroslav Šimanovský na jevišti na tato slova reagoval: „Krásný podvečer. Nevím, co říct. Já jsem naprosto dojatý, vůbec jsem nečekal, že bych mohl být oceněn takovou krásnou cenou. Nejsem moc zvyklý mluvit, protože já jsem spíš takovej ten starosta, ten malej, kde se moc nerozlišuje nějaká strana, nějaké to hnutí, protože v tom komunálu se snažím všem, všem, všem moc pomáhat. Takže vždycky uvádím pana Formáčka, děláme ty velké koncerty, tak říkám: Ještě, že máme Formáčka! – Tak určitě na koncerty přijďte! Děkuju moc (potlesk).“

Pan starosta Šimanovský ve své spontánní řeči ještě poděkoval manželce za 34 let společného života, neboť to s ním, jako s politikem, nemá vůbec lehké. A pak dodal,: „Podívejte se jak se klepu!“ – A na jeho rukách ona tréma z nečekaného okamžiku byla znát. Ale to patří k věci a jakákoliv suverenita by se sem ani nehodila.

Cena Ď v kategorii „Kouzlo domoviny – dopředání krajské ceny Ď památníku Terezín“

Vprostřed ceremonie, jak říkáme „slavnostní a milé“, protože záměrně nejde o show s efekty a nejrůznějšími vystoupeními, ale o tok slova, příběhů a zamyšlení, což funguje takhle nečekaně a výjimečně spoustu let díky upřímnosti přítomných, vzájemně si naslouchajících – došlo na dvě výjimečná „dopředání“ krajských cen Ď. Tuhle „protekci“ měly letos pouze dvě ceny Ď, ale opodstatnění je natolik transparentní, věřím, že pokud jsem se přímo v Národním divadle setkal pouze s nadšením z toho, že se i tato dvě „dopředání“ uskutečnila, tak následné dva týdny (30. října zrovna píšu tuhle část ohlédnutí), jsem nezaznamenal ani jednu výtku, naopak.

Jde o to, že účast na místních a krajských kolech, stejně jako na finálovém, není povinná. Kdo se nezúčastnil předchozích kol (mohl být v práci, na dovolené, apod.) a byl oceněn, neměl možnost si osobně „místní cenu Ď“ nebo „krajskou cenu Ď“ na předkolech převzít. Všem takovým jsem napsal, že na jejich jméno a heslo budou tyto ceny k vyzvednutí u vchodu do hlediště Nové scény Národního divadla, kde se konalo finále. Jeden z takto oceněných napsal dotaz, zda to znamená, že bude na finálové ceremonii vyzván, aby s „místní cenou Ď“ přišel na scénu a něco řekl (aby nebyl zaskočen), na což jsem odpověděl, že nikoliv, poněvadž pokud by se místní a krajské ceny takto „dopředávaly“, nikdo by neměl důvod navštěvovat předkola a na finálovém kole by nezbyl čas na předání cen celostátních. Dvě výjimky ale letos byly.

Tou druhou výjimkou bylo „mimořádné regionální ocenění zpěvačky paní Petry Černocké a jejího manžela Jirky Pracného, kteří 25 let podporují ZOO Ústí nad Labem a neměli možnost se dostavit na krajské kolo, přičemž už v roce 2003 byla paní Petra Černocká touto zoo nominovaná a na finálové ceremonii se dověděla, že cenu získává jiná dobrodinka a to paní pomáhající ZOO Děčín a Petra místo toho, aby jí bylo „líto“, že cenu nezískala, šla a této paní veřejně s radostí pogratulovala a celých dalších 20 let „čekala“ na další nominaci a když se „dočkala“, s ohledem na historii její účasti v ceně Ď před dvaceti lety a 25 let trvající věrnou podporu ZOO Ústí nad Labem, získala „mimořádnou krajskou cenu Ď“, která byla následně „dopředána“ až na finálové ceremonii, kam již měla možnost s manželem zavítat (následující 14. část této reportáže).

A onou první výjimkou bylo „dopředání Ceny Ď v Ústeckém kraji 2023“ památníku Terezín, jehož zástupci se z časových důvodů nemohli dostavit na krajské kolo, ale na celostátní to naštěstí vyšlo a protože je Památník Terezín svým významem nesmírně důležitou součástí naší společnosti v kombinaci s tím, že až neuvěřitelně krásně právě studenti Gymnázia dr. Václava Šmejkala zvolili prostřednictvím ankety právě tento památník za vítěze ankety, kde zadání znělo: „Když za vámi přijede do Ústeckého kraje návštěva ze zahraničí, kam ji pozvete, abyste ji představili místo, které považujete za kouzlo domoviny?“ – A díky tomu se Památník Terezín stal současně držitelem krajské ceny Ď, přestože to mohl být fotbalový klub, studentský klub, mohla to být diskotéka, přírodní scenérie, apod…

První ze dvou krajských „dopředaných cen Ď“ byla „Cena Ď v Ústeckém kraji 2023“, jejíž nominaci do kategorie „kouzlo domoviny“ přihlásili studenti Gymnázia dr. Václava Šmejkala pod názvem „Památník Terezín“. Cenu Ď předali osobně studenti gymnázia Petra a Veronika tajemníku památníku, kterým byl pan Mgr. Tomáš Výchopeň, který se svěřil:

„Dobrý den. Moc vás všechny zdravím. Když jsem to slyšel (jak se rozhodli studenti v anketě), tak jsem si myslel, že si někdo dělá legraci, protože to se nestává, jako paměťová instituce samozřejmě čelíme konkurenci různým hradům, zámkům, zábavných parků, galerií a přesto studenti ten odkaz týraných, který neseme, si přisvojili a že nás nominovali je taková věc, prostě neuvěřitelná, takže děkujeme! Asi mají ve škole dobré vedení… “

Následovalo pozvání do památníku a ještě jedno poděkování a potlesk. Pokud studenti zvolí za místo svého zájmu Památník Terezín a za osobnost ČR pana Svěráka, pak my starší, se máme od nich co učit, alespoň mne tento moment letošní ceny Ď srdečně dojal a ponaučil.

Cena Ď v kategorii „Flora, fauna – dopředání krajské ceny Ď paní Petře Černocké“

Druhé mimořádné „dopředání krajské ceny Ď“ na finálové ceremonii (vysvětlení proč – v předchozí části reportáže) jsme věnovali zpěvačce paní Petře Černocké a jejímu manželovi panu Jiřímu Pracnému, kteří 25 let podporují ZOO Ústí nad Labem a neměli možnost se dostavit na krajské kolo, přičemž už v roce 2003 byla paní Petra Černocká touto zoo nominovaná a na finálové ceremonii se dověděla, že cenu získává jiná dobrodinka a to paní pomáhající ZOO Děčín a Petra místo toho, aby jí bylo „líto“, že cenu nezískala, šla a této paní veřejně s radostí pogratulovala a celých dalších 20 let „čekala“ na další nominaci a když se „dočkala“, s ohledem na historii její účasti v ceně Ď před dvaceti lety a 25 let trvající věrnou podporu ZOO Ústí nad Labem, získala „mimořádnou krajskou cenu Ď“, která byla následně „dopředána“ až na finálové ceremonii, kam již měla možnost s manželem zavítat.

Petra je živel, fascinující spontánní osobnost, která při své skromnosti nakonec na sebe strhla pozornost, viz foto. Ale ani její muž nestál stranou. Má smysl pro humor, takový nenápadný, ležérní, ale k věci. Bylo veselo, milo a u toho se přemýšlelo.

Nominaci paní Petry Černocké přihlásila dlouholetá patriotka a pracovnice ZOO Ústí nad Labem paní Věra Vrabcová spolu s kolegyní paní Lenkou Slabou. Obě potvrdily účast a tak jsem se mohl těšit na známou tvář paní Věry a pro mne novou tváří paní Lenky. Na tváře Lidí, kteří svůj vděk umí projevit. Paní Vrabcová svou první nominaci na cenu Ď za zoo přihlásila už v roce 2002. Mám radost, že její nová kolegyně v projevování vděku pomocníkům zoo nehodlá skončit.

„Dopředání krajské ceny z oblasti zoologie“ přecházelo předání dvou standardních cen Ď v kategorii „flora, fauna“, proto již na scéně byl přítomný dlouholetý člen Kolegií pan Jaroslav Svoboda (předseda a zakladatel Česká ZOO, z.s.), který vyhlásil následné ceny věnované těm, kteří se zasloužili v zoologii.

Průvodce večerem: „Dopředaná cena Ď náleží Petře Černocké, která je alergická na otázku – nevadí ti, že se tě všichni ptají na Saxanu?“

Paní Petra Černocká: „Ne, dneska mi to nevadí, protože tady je taková pozitivní atmosféra. Tady jsou samí přejícní lidé…“

Průvodce večerem: „A jak to bylo? Dexempo šumpoplex?“

Paní Petra Černocká: „Deteremex xidro……plex (potles)!“

Paní Věra Vrabcová: „My bychom samozřejmě chtěli poděkovat. Petra tak dlouhá léta podporuje naší zoo. Jak to začalo? Kolega říkal, že slyšel nějaký rozhovor, kde Petra říkala, jak by ráda plavala s lachtany, ale pak se zamilovala do orangutanice Ňuninky….“

Paní Petra Černocká: „Vždycky jsem chtěla podporovat lachtany, byli zábavní, kousky jako v cirkusu, ale když jsem tam přijela, došlo mi, že je to šelma a že koupat se vedle nich nejde a neměla jsem ani čas to probrat s manželem a on se mezitím zamiloval do orangutanice…“

Pan Jiří Pracný: „Opravdu jsem se jí koukal do očí a oni mě k ní pustili, ona nemohla mít do tý doby opičata, protože opičák se k tomu neměl a po tý návštěvě, když jsem byl u ní v kleci, mi volali asi za tři měsíce, že Ňuninka je v jiným stavu (smích v hledišti) a jak jsem to dokázal (opět smích a potles)?“

Text nominace na jejíž základě se děly tyto okamžiky, zněl:

Černocká Petra a Pracný Jiří - Oba manželé začali ústeckou zoo podporovat a navštěvovat již v roce 1997, kdy také přispívali na adopci samice lachtana kalifornského, později adoptovali (či spíše ona je, konkrétně p. Pracného) samici orangutana bornejského Ňuninku. V současné době jsou vedeni jako její patroni, byť zoo před několika měsíci přesunula samici do lepších podmínek ve francouzském Zooparku Beauval.

Cena Ď v kategorii „Flora, fauna – výjimečný projekt“

Letošní novinkou je sloučení cen Ď zoologických zahrad v ČR do společné kategorie „Flora, Fauna“, aby měly možnost vedle sebe přihlašovat nominace „příbuzné světy“, jak zoo, tak botanické zahrady, například. Letitým příznivcem ceny Ď, morálním podporovatelem a pomocníkem nejrůznějších dílčích akcí (například pomáhal řadu let s organizováním krajské ceny Ď v Moravskoslezském kraji) a také členem Kolegií ceny Ď je zakladatel někdejšího Sdružení české zoo – dnešní Česká zoo z.s., pan Jaroslav Svoboda. Je to chlap pomáhající po celém světě zachraňovat ohrožené druhy zvířat, milovník českých a slovenských zoo, o nichž tvrdí, že mají nejlepší chovatele na světě. Proto pořádá už 30 let projekt „cenný Bílý slon“ za nejlepší odchovky v Česku i na Slovensku, aby vedle těchto cen daroval obětavým chovatelům věcné a další dary, aby věděli, jak si jejich práce veřejnost laická i odborná váží. Pan Jaroslav Svoboda vyhlásil 2 celostátní ceny Ď v kategorii „Flora, fauna“, první za podporu výjimečného projektu a druhou za celoživotní práci (osobnost zoologie).

V celkovém pořadí dvanáctá cena Ď této ceremonie, avšak mezi celostátními cenami Ď cena Ď desátá (2 ceny byly krajské zde mimořádně dopředané), byla vyhlášena cena Ď v kategorii „Flora, fauna – výjimečný projekt“ těmito slovy: „Na základě nominace „SAFARI Park Dvůr Králové“ cenu Ď 2023 získává „Nadace ČEZ“ za podporu výjimečného projektu snažícího se zachránit život bílého nosorožce na planetě Zemi!“

Celkové znění nominace zveřejněné např. na webu ceny Ď zní:

Naděje pro severní bílé nosorožce - Nadace ČEZ opakovanou podporou významně přispívá k naději na záchranu nejohroženějších savců současnosti – nosorožců bílých severních. Na světě jsou známy poslední dvě samice tohoto nosorožce, obě se narodily ve Dvoře Králové, v současné době žijí v Keni a ani jedna z nich nemůže přirozeně zabřeznout. Jedinou nadějí na záchranu jsou tak umělé techniky reprodukce, které ovšem musejí být pro tyto nosorožce speciálně vyvinuty. V letech, kdy spousta lidí nevěřila, že by se tyto nosorožce mohlo ještě podařit zachránit, podporovala Nadace ČEZ úsilí Safari Parku Dvůr Králové a díky její finanční podpoře se podařilo vyvinout metodu na odběr vajíček z posledních samic a rovněž vytvořit postup pro vznik embryí. V roce 2019 se mohlo přistoupit k vůbec prvním odběrům vajíček z posledních dvou samic nosorožce bílého severního v Keni a následně se v laboratoři v italské Cremoně vůbec poprvé podařilo vytvořit embrya těchto vzácných zvířat. Projekt mezitím začal být sledován doslova po celém světě, bez podpory Nadace ČEZ by však vůbec neměl šanci dostat se tak daleko. Fotografie nosorožce bílého severního, který žil ve Dvoře Králové, byla zveřejněna na obálce časopisu National Geographic a následně byla veřejností zvolena i fotografií desetiletí časopisu National Geographic z více než 21 milionů fotek. Do doby této nominace se podařilo vytvořit už 29 embryí tohoto vzácného nosorožce, a dokonce se podařilo v laboratoři vytvořit i tzv. primordiální zárodečné buňky – jako u vůbec prvního velkého savce na světě. Tento objev byl publikován na konci roku 2022 a Nadace ČEZ v současné době pomáhá překonání dalšího problému na cestě k záchraně nosorožců – dalším nutným krokem je vložení embrya nosorožce do těla náhradní matky a její úspěšné zabřeznutí. Díky Nadaci ČEZ existuje naděje, že by se to v nejbližších měsících mohlo podařit.

Pan Jaroslav Svoboda svými slovy dodal: „Asi všichni dobře víte, jak je to významné v tom, že vlastně bílého nosorožce opravdu rozmnožila (pro celý svět) pouze tato republika. Jediné mládě bylo u nás. Ten odchov jsme tenkrát nazvali „odchovem tisíciletí“, myslím si, že se o tom hodně mluvilo a když se zjistilo, že zvířata v zajetí už nikdy další mladé nemůžou mít, protože tady nemají prostě ty podmínky, tak se rozhodlo, že se odvezou do Afriky. Dneska se snaží tým, který podporuje tady ČEZ (ukázal rukou na příchozí zástupkyni Nadace ČEZ paní Evu Mayerovou – průvodce večerem ji představí a následuje potlesk), se snaží získávat sperma od posledního samce tohoto nosorožce a snaží se umělým odchovem zachránit tento druh. Myslím, že pro nás všechny je to takové memento, abychom dál nedělali ty blbosti, co jsme dělali dodnes (potlesk).

Reakce paní Evy Mayerové, zástupkyně Nadace ČEZ: „Moc zdravím, myslím, že tady toho bylo hodně řečeno. Naše nadace podporuje finančně tento projekt, ty finance jsou důležité, ale nejdůležitější věcí, myslím, je to zapálení lidí v zoo ve Dvoře Králové a ostatních lidí, co jsou do toho zapojení, kterým děkujeme. Ten příběh je opravdu dojemný a věřím, že se tomu jednou budeme třeba i smát, děkuji vám (potlesk).“

Cena Ď v kategorii „Flora, fauna – osobnost“

Po udělené ceně Ď v kategorii „Flora, fauna – výjimečný projekt“ se Kolegium rozhodlo udělit ještě jednu cenu Ď a to v téže kategorii, ale s jiným charakterem dovětku: „Flora, fauna – osobnost“. Původní záměr bylo udělit pouze jednu cenu Ď v rámci flóry a fauny, ale když osud zapříčinil, že se sešly dvě zcela odlišné nominace, ale obě dle pohledu pana Jaroslava Svobody (dlouholetý příznivec, pomocník a člen Kolegií ceny Ď, jinak předseda Česká zoo z.s. – organizuje 30 let oceňování nejlepších odchovků českých a slovenských zoo místního i světového světového významu), rozhodlo Kolegium o udělení cen dvou. První za podporu naprosto unikátního světového projektu (předchozí část reportáže) a za „celoživotní práci jednotlivce, jejíž dopad má ohromný přesah do světa“.

Jedenáctou celostátní cenu Ď v kategorii „Flora, fauna – osobnost roku“ uvedl průvodce večerem jako takovou, která stála při volbě Kolegia proti „nosorožcům“ a přesto, že je jasné lidem z branže, že si cenu zaslouží „nosorožec“, současně vědí, že i výjimečný zoolog, který je svou prací, publikováním a svými funkcemi v různých tuzemských i mezinárodních organizacích nesmírně znám a ctěn. Cenu poté vyhlásil pan Jaroslav Svoboda na základě nominace Česká zoo z.s. dle tohoto znění:

Ing. Vladislav Tomáš Jiroušek, zoolog, fotograf, cestovatel, publicista, který se svým činěním zásadně podílel na rozvoji českých a slovenských zoo s významem dopadu přesahujícím do celého světa. Emeritní ředitel Zoo Jihlava (1967 – 2005). Prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad (1997- 2011). Čestný člen Unie českých a slovenských zoologických zahrad – UCSZ. Doživotní člen Světové organizace zoologických zahrad a akvárií – WAZA. Člen výboru Česká ZOO z.s. Špičkový fotograf zvířat. Za více něž 40 let práce, asi ve 106 zemích a více než 250 zoologických zahradách celého světa, vyfotografoval více než 1.500 druhů, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Počty obrázků nelze spočítat, odhad je několik desítek tisíc. Vystavuje v tuzemsku i v zahraničí, prezentace fotografií v galerií World Webphoto Gallery. Spolupracuje s vydavateli v Evropě i USA. U nás především s časopisy: Akvárium a terárium, Lidé a Země, Koktejl, Příroda a řadou knižních vydavatelství. Jeho Fotografie tvoří obrazové přílohy mnoha knih. Na to, jak je znalý a proslulý, ctěný a žádaný, si zachoval hlubokou lidskou pokoru a své zkušenosti nezištně předává nastupujícím zoologům.

Průvodce večerem: „Pane Jiroušku, získal jsem místní cenu Ď v Jihlavě a teď stojíte na jevišti Nové scény Národního divadla, nic jste nevěděl, to vyhlášení je překvapení (navíc ani netušil, že ceny budou uděleny dvě), přijel jste s tím, že se jen budete dívat a sledovat…, celý život jste pracoval pro takové ocenění nebo, že má vaše práce smysl?“

Oceněný pan inženýr Vladislav T. Jiroušek: „To je lidí, dobrý večer, když dělám přednášky, taky mám plný sál, ale ten je menší. Strašně mne překvapilo, že tady jsem, nemám ani DAMU, ani FAMU a přesto stojím na prknech, která znamenají svět. Tak uvažuji, že si to dálkově udělám (lehký smích v hledišti), zadruhé jsem překvapenej, že jsem dostal nějakou cenu. Já jsem ji nedostal za práci, já vlastně nic neumím, celej život jsem pracoval v zoologické zahradě…, jednou jsem prováděl nějakého funkcionáře a plameně jsem o tý svý práci mluvil a on říkal: Soudruhu, ty si vlastně tady děláš koníčka za naše peníze (lehký smích)! A měl pravdu…, já jsem šťastnej člověk, celej život jsem dělal to, co jsem chtěl dělat, co mne bavilo. Taky jsem potom, za ten ředitelskej plat, dostal kvalitní důchod, skoro dosahuje důchodu německé uklízečky. Na druhou stranu ta uklízečka musí jezdit pro potraviny do Polska a já je kupuju u nás, děkuju vám (potlesk)!“

Pan Jaroslav Svoboda upřímně navázal: „

Cena Ď v kategorii „Děti…“

Dvanáctou celostátní cenu Ď v kategorii „Děti“, která jako taková je v projektu cen Ď od samého počátku v roce 2001 (do loňského roku se jmenovala „dětské domovy a sociální ústavy pro děti a mládež – jde o standardní neúčelovou kategorii), uvedl průvodce večerem jako kategorii, o niž zásadní tipy z přihlášených nominací k ocenění doporučuje rodina „Dohnalových“, jejichž firma, špičková moderní tiskárna SVS, spol. s r.o. se sídlem v Karlštejně je důležitým partnerem ceny Ď 14 roků. Pan Martin Dohnal, zakladatel tiskárny specializující se na „zátěžové tisky (etikety na potraviny, drogerii, baterie apod.)“, jako generální ředitel rodinné firmy, v níž pracuje i syn a dcera (Marcela – je členkou Kolegia), zastává tři zásady: „Poctivá práce, špičkové technologie a selský rozum“. Z pozice takto uvažujícího byznysmena si váží všech, kteří konají nezištně dobro, u čehož mu je v lidské rovině milé být.

Pan Martin Dohnal po příchodu na scénu rozbalil vyhlašovací listinu a přečetl: „Na základě nominace Dětského domova Kašperské Hory cenu Ď v kategorii Děti získává SDH Praha – Újezd (nadšený výkřik z publika a potlesk).“

Na jeviště dorazil nejen představitel hasičů, ale i současně v jedné osobě starosta městské části Praha – Újezd pan Václav Drahorád, který sdělil: „Byli jsme jednou na dětském táboře, kde jsme společně trávili čas s dětmi z dětských domovů a vybrali jsme si tam jednoho kamaráda, kterého dodnes podporujeme, ale máme to trochu z ruky, protože je z Kašperských Hor, asi tak (potlesk). Ještě dodám, že nepodporujeme jen toho Toníka, ale samozřejmě celou rodinku a teď přichází paní ředitelka, která nás v tom moc podporuje (potlesk).“

Ředitelka Dětského domova v Kašperských Horách paní Bc. Petra Divišová pokorným tichám hlasem navázala: „Dobrý večer, jsem ráda, že to vyšlo a že můžeme veřejně poděkovat SDH Praha – Újezd….“

Průvodce večerem: „Vy jste si tam v klidu seděla a netušila, že půjdete na scénu a možná jste si říkala, že je to brnkačka chodit na jeviště a najednou jste tady! To asi není snadné…?“

Paní ředitelka: „Je to hrozný, mám hroznou trému, už se těším zpátky do hlediště…“

Text vítězné nominace zněl:

Sbor dobrovolných hasičů městské části Praha Újezd zastoupená panem starostou Václavem Drahorádem - Parta dobrovolných hasičů z Prahy - Újezd, navázala spolupráci s naším domovem díky jednomu malému táborníkovi z DD, který si je v létě na táboře našel a už nepustil. Hasiči z Prahy - Újezda dělají pro náš domov samé dobré skutky. Myslí tak na naše děti, které mají svou cestu životem o něco komplikovanější. Kromě říjnové návštěvy u nás v DD a ukázky hasičské techniky a hašení, zorganizovali u nich "doma" během Halloweenu tombolu, jejíž výtěžek poslali našemu dětskému domovu. Krom finanční pomoci, která je pro nás důležitá, zahrnují nás a především naše děti i dalšími věcnými dary. V červnu nás pozvali k nim na dětský den a sportovní den, který organizovali a starali se o naše děti úplně parádně. Moc jim děkujeme!

Tuto kategorii podpořil v rámci ceny Ď opakovaně spolek Klub přátel dětí dětských domovů se sídlem v Novém Strašecí.

Cena Ď v kategorii „Senioři…“

Třináctou celostátní cenu Ď v kategorii „Senioři“, která je obdobně jako „Děti“ v udílení cen Ď od prvního ročníku v roce 2001 (do minulého ročníku se jmenovala Domovy pro seniory a sociální zařízení – jde o standardní neúčelovou kategorii), jsem uvedl jako kategorii, v níž hlavní tipy z přihlášených nominací k ocenění doporučuje rodina „Machálkových“, jejichž firma, špičková rukodělná sklárna ARTCRISTAL Bohemia se sídlem ve Velkém Oseku je důležitým nezištným dodavatelem místních, krajských a celostátních cen Ď od roku 2008, tedy 16 roků. Pan inženýr Jan Machálek vede rodinnou sklárnu (pracuje zde i manželka a v oboru vystudovaný syn) s největší pokorou, takže na něm nepoznáte náznak chlubení se, že dodávají ceny pro světově prestižní sportovní podniky, top banky… Pro mecenáše a dobrodince dodávají tyto ceny s láskou jako dar oceněným za jejich lidské počiny.

Průvodce večerem na pana Machálka: „Jaké to je vidět, jak se vaše ceny Ď líbí?“ – A do hlediště na paní Petru Černockou: „Kam si Petro dáš tu cenu?“

Zpěvačka paní Petra Černocká z hlediště: „Na piano, na piano….“

Zakladatel sklárny Ing. Jan Machálek: „Dobrý večer. Každopádně to dělá radost a já jsem si jednou, když jsme splatili všechny půjčky, protože jsme začínali úplně od nuly, řekl, že budu dělat věci nejenom pro peníze, ale i s radostí pro radost druhých. A to je to, co mi cena Ď dává – dává mi radost, když můžu dělat vám (ukázal do hlediště) tu radost (letos velmi mnoho aktérů ceny Ď chválí její krásný tvar i vzhled a um sklářů). Ty ceny děláme sami (po nocích o víkendech), tak je to pro nás překvapení, kdo to asi dostane? Když do toho ryju ten rok… A pak se to tady předá a je to příjemný, milý a mám z toho radost (potlesk).

Po těchto větách pan inženýr Jan Machálek přečetl, kdo získává cenu Ď v kategorii „Senioři“. Text vítězné nominace, kterou přihlásil Domov seniorů Hranice, zněl:

Paní Renata Knápková - Paní Renata pracuje jako vychovatelka ve Střední lesnické škole v Hranicích. Na začátku školního roku 2022/2023 oslovila studenty prvních, druhých a čtvrtých ročníků této střední školy k dobrovolnictví v Domově seniorů a v Domově se zvláštním režimem. Díky jejímu nadšení, touhy pomoci potřebným a neskutečnému elánu se jí podařilo nadchnout téměř dvě desítky studentů, kteří docházeli pod jejím vedením do pobytových služeb v průběhu celého školního roku dvě odpoledne v týdnu a trávili se seniory společný čas při procházkách, hraním společenských her, společným zpíváním nebo povídáním. Na procházky chodili za každého počasí, protože podle jejich slov je potřeba se přiměřeně obléct a pak nic není problém. Těšili se, až klienty povezou na vozíku do okolí a budou si s nimi vyprávět o všem co je zajímá. Klienti byli za jejich společnost nesmírně rádi. Jelikož je naše zařízení umístěno v kopcovitém terénu na kraji města, ocenili, že se mohou ve společnosti mladých lidí podívat do širokého okolí. Společně navštívili například místní Galerii M+M, adventní trhy, lesnické arboretum, ale i poutní místo „Kostelíček“. O Vánocích jim studenti pod vedením p. Renaty předali drobné dárky. Když probíhal v Domově odpolední kulturní program, také pomáhali. A vždy u toho byla jejich paní vychovatelka, která se seniorům nejen aktivně věnovala, ale také vytvářena studentům odborný dohled a poskytovala rady, když si v něčem nebyli jistí. Díky paní Renatě se tak realizuje úžasná dobrovolnická činnost, která obohacuje obě generace a my jsme jí za to velice vděční. Senioři jsou šťastní, že se jim mladí lidé věnují a reflektují na jejich potřeby. I pro naše zaměstnance je pak tento počin povzbuzením do dalších dnů.

Pan Machálek mimo jiné při vyhlašování ceny Ď přečetl: „Paní Renata Knápková získává cenu Ď za umění dělat radost propojováním generací a u toho navíc pomáhat (potlesk).“

Z Olomouckého kraje až na scénu Nové scény ND dorazila paní Knápková: „Dobrý večer všem, jsem mile překvapená, že jsem dostala tuhle cenu. Není to jenom moje odměna, ale také to patří našim žákům Střední lesnické školy v Hranicích, kteří chodí pomáhat a zpříjemnit…, aby měli senioři Domova seniorů Hranice plnohodnotnější život a měli příjemné chvilky a jsem moc ráda, že pomáhají i další, paní ředitelka, paní Simonka, paní Věrka Mašmáňová a taky děkuji za podporu naší Střední lesnické školy v Hranicích, děkuji všem (potlesk).“

Průvodce večerem: „Vidím, že to pro vás nebylo úplně jednoduché promluvit…“

Oceněná paní Knápková: „Určitě ne…, nečekala jsem to!“

Cena Ď v kategorii „Nadace, charita…“

Čtrnáctou celostátní cenu Ď v kategorii „Nadace, charita“, jejíž charakter je „standardní“, nikoliv účelový (je v projektu od počátku), vyhlásila nová členka Kolegia paní Jana Moravcová, zakladatelka CENTRA Lada v Pacově, které více než deset let poctivě nominuje svoje mecenáše a dobrodince na cenu Ď, navštěvuje krajská i celostátní kola a vždy pokorně a v úctě, jak to jen jde, děkuje. Když jsem si uvědomil, že patří mezi nejvěrnější autory nominací v téhle kategorii, že její projekt „Lada“ funguje stejně jako cena Ď 23 roků, napadlo mne paní Moravcovou oslovit s nabídkou členství v Kolegiu a letos uskutečnit „mimořádnou kategorii CENTRA Lada“, aby měla možnost za 23 let zpět poděkovat většině těch, kteří jejímu projektu pomohli (dala s kolegyněmi dohromady skutečně velkou produkční prací přes 150 svých nominací!). Současně jsem si nepřál, aby tyto nominace „konkurovaly svým počtem“ v kategorii „Nadace, charita…“ jiným nominacím, takže jsme tyto dvě veličiny od sebe v rámci kategorií oddělili a poté jsem paní Moravcovou poprosil, aby úhlem zkušeného pohledu s kolegyněmi vybrali k ocenění z nominací této kategorie, o níž je řeč. Bylo to prý nesnadné, ale stalo se, za což děkuji – protože tak poznala paní Moravcová na vlastní kůži, proč jednou cenu získá ten a jindy tamten, když si ji vlastně zaslouží všichni.

Zakladatelka CENTRA Lada paní Jana Moravcová jako členka Kolegia vyhlásila další cenu Ď takto: „Krásný večer vám všem, jsem moc ráda, kolik vás tu je. S velikou radostí, jinak můj život skutečně není jednoduchý (má velmi těžce postiženou dceru Ladu), tak vám chci říct, že s těmi mladými lidmi, co tu jsou, má svět naději, děkuju (potlesk)! Na základě nominace Rehafit o.p.s. cenu Ď 2023 v kategorii Nadace, charita…, získává pan Pavel Sýkora, Esmont servis s.r.o. za to, že své starosti umí zvládat jako nikdo a navíc umí nezastupitelně pomáhat (potlesk)!“

Průvodce večerem: „Pana Sýkoru doprovodila do ND jeho manželka (upoutaná na vozík) a přesto, že mají své starosti, široce pomáhají druhým tak, že to bere dech! Prosím pana Sýkoru i paní Pavlínu Zvelebilovou z Rehafitu…“

Pan Sýkora na chvíli opustil v horní části hlediště manželku a sestoupil na jeviště Nové scény Národního divadla: „Mockrát děkuju za tuto cenu, není jenom pro mne, ale i pro lidi kolem mě a pomohli svojí prací zařídit to, abych mohl pomáhat. Děkuju (potlesk)!“

Průvodce večerem: „Co pro vás pan Sýkora je, paní Zvelebilová?“

Zakladatelka Rehafitu paní Mgr. Pavlína Zvelebilová: „Řekla bych to jedním slovem – ANDĚL (potlesk)!“

Text přihlášené nominace zněl:

Pavel Sýkora - je za 14 let fungování naší organizace již naším přítelem, pracovní vztahy přerostli do osobní roviny a setkání s ním je vždy plné vtipných historek a zajímavého vyprávění. Pavel se stará o svou invalidní ženu, která je již léta díky své nemoci upoutána na invalidní vozík, vedou spolu firmu a jeho workoholismus je nakažlivý. A přesto, že sami jako rodina, mají obrovské výdaje, které přináší život s tělesným postižením a mají svých starostí více než dost. Žádný rok na REHAFIT nezapomněli a již roky ho sponzorují nemalými částkami. A v době našich největších krizích, nás z toho společně s dalšími vytáhli a ač sami v době Kovidu neměli, nám peníze vždy poslali. Jejich pomoci si nesmírně vážím, protože i přes svoje těžké životní překážky dokáží.

Cena Ď v kategorii „Cena podle hlasování veřejnosti FB stránky ceny Ď“

Patnáctou celostátní cenu Ď defacto udělila veřejnost mající vazbu na FB stránku ceny Ď, neboť nerozhodovalo v této kategorii Kolegium, nýbrž hlasování veřejnosti. Každá nominace byla zařazena do příslušné kategorie, navíc ale měla každá nominace (kromě mimořádné kategorie CENTRA Lada) šanci získat tuto cenu bez ohledu na to, jak „dopadne“ ve své kategorii. Všechny nominace byly postupně zveřejňeny na FB stránce ceny Ď a sděloval jsem u každé, že jejím originálním sdílením dává ten, kdo takto tuto nominaci sdílí, svůj hlas. Pokud by šlo jen o to dávat „lajky“, tak se snadno nasbírá tisíce hlasů, ale sdílet něco na své vlastní FB stránce – to je jiné kafe. Takovým sdílením dotyčný jasně vyjadřuje „ztotožnění se s onou nominací“, s tím, že ji skutečně vzývá, obdivuje, že ji věří, že je přesvědčený, že mu na vlastním FB profilu neudělá „ostudu“, ale naopak jej ozdobí svým obsahem, svou myšlenkou, svým příběhem, svou inspirativností. Aby podstata tohoto záměru byla ještě čiřejší, záměrně jsem nechtěl k nominacím dávat fotky nebo nějaké „atraktivní poutače pozornosti“, takže šlo jen o „pouhý text“, který v dnešní době až tolik „neupoutá“, protože vím, že lidé často dávají „lajky“ příspěvkům s fotkami, případně je sdílí, že jsou ony fotky krásné, ale přiložený text nečtou – ano, setkávám se s tím, že mi na osobním FB mnoho lidí dá „lajk“ a když se jich zeptám, tak ani nevědí, co k těm fotkám náleželo za sdělení, tedy jaký důvod byl je zveřejnit. Proto považuji takto „neatraktivní“ zveřejňování nominací s nabídkou „sdílení coby poskytnutí hlasu“ za jasnou zprávu, že skutečně ten, který hlasuje, ví, proč a stojí si za svým hlasem.

Cenu Ď podle hlasování na FB stránce ceny Ď“ vyhlásila členka Kolegia paní Jana Moravcová (jinak také zakladatelka CENTRA Lada v Pacově) slovy: „Na základě hlasování návštěvníků facebookové stránky ceny Ď cenu Ď 2023 získává pan Mgr. Jan Kosík (potlesk)!“

Průvodce večerem: „Učitel základní školy, redaktor Českého rozhlasu, velký iniciátor folklórních a tradičních akcí v Mikulčicích a na jižní Moravě, člověk, který se stejně jako Franta Uher podílí na osvětě folklóru…, pan Kosík…, má teď své slovo!“

Oceněný Mgr. Jan Kosík: „Dobrý večer, vůbec nevím, co mám říct, strašně moc si toho vážím. Tady spousta osobností, které dělají vše pro naši republiku a to, že vlastně získávám cenu za osvětu folklóru…, lidové písničky, je neuvěřitelná věc a taky už tady dneska zaznělo, že historie a dějepis tady to všechno patří k našemu životu, ta lidová písnička i ten folklór náš národní poklad, dělám u toho celý život, mám možnost mít vlastní pořad v Českém rozhlase, dělám všechno proto, aby ta lidová písnička byla s náma pořád a opravdu moc si toho vážím, děkuju (potlesk).“

Nominace, která „nasbírala na 330 sdílení na FB“ byla přihlášena do 23. ročníku akademickým malířem Pavlem Vavrysem, rodákem z Mikulčic, s tímto textem:

Nominuji pana učitele Mgr. Jana Kosíka na cenu Ď, neboť jsem si jistý, že jeho osobní přínos pro osvětu a udržování folklórních tradic na jižní Moravě je výjimečný. Již jsem v tomto smyslu přihlásil nominaci známého zpěváka pana Franty Uhra (pod číslem 45. – poznámka produkce ceny Ď) a touto nominací navazuji na své úvahy o těchto výjimečných osobnostech. Přestože pan učitel Kosík působí krom jiných činností také jako moderátor v rádiu, není v celé ČR jeho jméno podobně slavné jako pana Uhra, ale o to víc si přeji, aby se o něm celý národ dověděl. Oba vše, co pro osvětu folklóru činí, dělají srdcem, nikoliv pro svou osobní slávu, nýbrž pro slávu tradic našich předků, neboť oba, každý jinak, umí pokorně přenášet hodnoty a dovednosti z minulých generací na budoucí generace. Jan Kosík je neuvěřitelně zdatným učitelem, v loňském roce strhl zájem žáků základní školy v Lanžhotě a ti diskusí vybrali na nominace na cenu Ď 2022 několik význačných osobností jižní Moravy, jejichž příběhy barvitě se zájmem líčili na Nové scéně Národního divadla. Pan Kosík nejen učí, ale i příkladně žije v Mikulčicích, kde je výrazným tahounem folklórních akcí, píše knihy. Má mladou rodinu a jeho děti, ač malé, jsou již folklórem „nasáté“. Je radost vědět, že takový člověk žije mezi námi. Jako rodák z Mikulčic mu děkuji a vzkazuji mu: „Jsem na Vás, Jendo Kosíku, pyšný!“ – Akad. malíř Pavel Vavrys, rodák z Mikulčic, působící většinu života v Praze.

Pro radost "kolegovi" z jižní Moravy dal k dobru přímo z hlediště úryvek z pěkné moravské písničky zpěvák a dnes zde také oceněný pan Franta Uher (viz foto). V Mikulčicích je totiž pochovaný slavný autor písní Fanouš Mikulecký, jehož písnička "V širém poli studánečka" nevznikla náhodou. Když tam zavítáte, řeknou vám místní, kde je to pole a ona studánečka, kudy se časně ráno vracíval autor od své milé...

Cena Ď v kategorii „Mimořádná cena Ď CENTRA Lada“

Patnáctou, šestnáctou a sedmnáctou celostátní cenu Ď si ve vlastní „účelové kategorii (vysvětlení charakteristiky „účelová“ v části reportáže č. 4) udělilo CENTRUM Lada Pacov“. Toto privilegium získalo za mnoho let věrného nominování na cenu Ď a navštěvování krajských akcí ceny Ď, stejně jako finálových ceremonií v kontextu jejich skvělé prospěšné činnosti a 23 let existence shodně dlouhé, jako trvá cena Ď (proč vznikla pouze pro letošní ročník tato mimořádná kategorie je popsáno také v reportáži část 3. / „Zahájení ceremonie…“ a část 19. / „Cena Ď v kategorii Nadace, charita…“). Celkem CENTRUM Lada přihlásilo do 23. ročníku ceny Ď 248 nominací, které nebyly ale zařazeny do standardní kategorie „Nadace, charita“ a ani se nemohly ucházet o hlasování v kategorii „Cena Ď veřejnosti FB stránky ceny Ď“ z důvodu, že by v těchto kategoriích svým počtem byly velkou „konkurencí“ jiným nominacím, zatímco mají svou vlastní kategorii, v níž je všem nominovaným poděkováno, jednu celostátní cenu Ď získá první a nejvěrněji dosud pomáhající, druhou ten, jehož činnost je prospěšní nejen pro CENTRUM Lada, ale má přesah daleko do celé společnosti a třetí ocenění bude určeno na ceremonii losem, takže ten, který tuto cenu získá, ji bude mít za všechny jako symbol díků u sebe. Všechny tři ceny vyhlásila paní Jana Moravcová, zakladatelka a ředitelka CENTRA Lada v Pacově.

Paní Jana Moravcová vyhlásila svou první cenu slovy: „Za první a 23 let trvající pomoc cenu Ď prosím rodinu Vašinovu, aby jestli by sem za námi mohla přijít, abych jim mohla poděkovat za tolik let, co se spolu známe a co nám pomáhá celá rodina, to znamená Vašinova, Kozlerova a Machovských (potlesk). Vážená a vzácná a pro nás tak drahá rodino Vašinova, Kozlerova a Machovských, s obrovskou úctou a pokorou k vašemu konání si moc přeji, abych vám za celou LADU a všechny naše rodiny a jejich blízké a naše zaměstnance, tady na tomto k poděkování nejdůstojnějším místě mohla předat tuto vzácnou cenu Ď. Již dvacátým třetím rokem jdete s námi, my si neskutečně vaší pomoci vážíme, jste obrovští dříči a já to dobře vím, neskuteční srdcaři. Víme, že pomáháte všude, kde je to možné, kde se objevíte, rozdáváte lásku a bez ohledu na to, že někdy padáte únavou. Vážíme si vás za vaši dobrotu, za to, že víte, že pomoc bližním je to, co vás naplňuje a dělá šťastnými. Děkujeme i za záštitu nad koncerty, které se u nás staly tradicí a též za charitativní koncerty v Pelhřimově. Za vším u nás jsou vidět vaše ruce. Naši klienti se na váš úsměv, na vaše povídání, vtipkování vždy moc těší. Věřím, že se v LADĚ brzičko sejdeme, moc vám děkujeme (potlesk).“

Dojatá paní Vašinová: „No, ztratila jsem úplně slova. Paní Moravcová prve říkala, že má strach, aby neztratila slova, teď se to stalo mně…, tak vás moc zdravím a přeju vám hezký večer. Moc si toho vážíme, ta spolupráce s LADOU je opravdu letitá, jsme hrozní přátelé a když přijedeme do LADY, tak mám pocit, krásného uvolnění, asi to znáte, jste dobrodinci, ten pocit znáte, tady u srdce se objeví ten klid, to teplo, všechno na vás působí, energie, to prostředí, to nespoutaný, jak bych to vyjádřila…, prostě pohoda, klid. Je to vždycky, když tam přijedeme a když odcházíme tak celou cestu domů žiju tím, co jsem tam zažila a získala tou chvilkou, co jsme tam zažili. Proto bych vám všem popřála, aby se vám dařilo, abychom vždycky mohli pomáhat lidem, kteří to potřebují a není jich málo. Moc si toho vážíme, opravdu. Stojí za mnou rodina, dneska už třetí generace a jsem ráda, že si všechno tohle to uvědomují. A za námi ještě stojí zaměstnanci, kteří pro nás pracují a vlastně táhnou takový to břímě opravdu už dlouho, protože teda můžeme, tak pomáháme. A dělá nám to dobře (potlesk). Všem děkuju za to, že teda pomáháte lidem, kteří to potřebují (potlesk). A LADĚ přeju hlavně, aby se jim všechno splnilo. Aby měli krásný projekty, aby se jim dařilo ty projekty s námi, co jim pomáháme plnit a dělat radost lidičkám, kteří tam působí. Děkuju moc (potlesk).“

Další celostátní cenu Ď CENTRA LADA vyhlásila paní Jana Moravcová těmito větami: „Je to nominace za pomoc přesahující LADU– pan doktor Stanislav Severa (potlesk). Vážený pane doktore (specialista na Vojtovu metodu), dovoluji si vás nominovat na cenu Ď. S hlubokou pokorou k vašemu konání a k vašemu životnímu poslání děkuju za všechny ty, kteří neměli to štěstí a přišli na svět, či během dalšího období k bolesti byli poznamenáni dětskou mozkovou obrnou a k tomu mohou mít přidružené další neurologické trápení, které dokáže určitě a krutě provázet životem. Děkuji za všechny rodiny v celé republice i za mou Ladunku. Těmto lidem dáváte motor do života (naprosté ticho v sále pár vteřin, paní Moravcová nabírá sílu na další slova). To vše díky vaší profesionalitě a tvrdé práci a dobrému srdci. Nedávno jste mi volal a říkal, že nejste dobrák, ale Vy jste dobrák a že nemáte tak dobré srdce, ale vy to dobré srdce máte! Velikému množství dětí s dětskou mozkovou obrnou a jejich rodinám jste zlepšil kvalitu života. Jste skvělý lékař a dobrý člověk, ke kterému máme velikou úctu. Jsem si jista, že právě vy byste měl na prknech Národního divadla převzít vzácnou cenu. Pomáháte našim klientům CENTRA LADA a já před vámi hluboce smekám (velmi dlouhý potlesk).

Lidsky zaskočený MUDr. Stanislav Severa: „Dobrý večer…, jsem v rozpacích. Je pro mne neuvěřitelní stanout na těchto prknech Národního divadla před obrovským andělským chórem v našem jinak převážně ateistickém státě. Mojí ambicí nebylo získání nějakých ocenění, poct. Snažil jsem se jenom dělat co nejlíp svoji práci. Inspirací a motivací k tomu mi dala moje dcera Klára, je támhle na vozíku, v tom žlutým saku. Bez pomoci ženy a rodiny a mé sestřičky z ordinace, která sedí vedle Kláry by to asi nebylo, takže jim moc děkuju. Neměli to se mnou vůbec lehký. Paní Moravcové a CENTRU LADA děkuji za nominaci. Myslím si, že je tady dost lidí, kteří si to zaslouží víc, nicméně, když už se to stalo, tak opravdu děkuji a toho ocenění si vážím (potlesk).“

Průvodce večerem: „Napadá mne, když se jmenujete Severa, zazpívat vám – severní vítr je krutý -, ale vy jste vlídný! Támhle sedí vnučka pana Zdeňka Svěráka (dnes získal cenu Ď od studentů jako osobnost v ČR), tak ji poprosíme o souhlas, zda můžeme parafrázovat známou písničku takto a zazpíváme vám to TEĎ…“

Hlediště zpívá: „Severní vítr je vlídný!“

Průvodce večerem: „To bylo pro vás (milé zasmání diváků a potlesk)! Protože všichni si zaslouží cenu Ď, včetně nominací CENTRA LADA, protože ta cena je pouhý symbol, tak z těch všech nominací LADY budeme vybírat třetího k ocenění losem. Nezapomeňte vy nominovaní od LADY, že ta cena patří vám všem, jen jeden jí ale bude mít doma. Kdo je od LADY nominován a je přítomný, prosím, aby povstal (velká část levé strany hlediště povstala - potlesk). Co říkáte, necháme losovat pana doktora Severu, ten vypadá seriózně! Vy byste neudělal nějakou kulišárnu, že byste vylosoval sebe, abyste měl dvě ceny…“

Pan doktor Severa ze skleněné mísy vyzvedl jeden lístek: „Milan Rokos, tady někde jsem ho viděl (potlesk)!“

V okamžiku, kdy se vylosovaný podporovatel CENTRA LADA blíží na scénu, průvodce večerem se zeptal paní Moravcové: „Jak je pro vás důležitý pan Rokos?“ Paní Jana Moravcová: „Strašně moc! Je to člověk, který přes svoje velikánské trápení – má dvakrát sešroubovanou páteř. Přesto se nezastaví a pomáhá nám se vším a jeho práce je tak čistá, že si to nikdo nedovede představit. Moc si tě Milane vážíme a Ti děkujeme!“

Oceněný pan Rokos: „Všechna ta práce mne baví, jsem k tomu tak nějak….., víte, nejsem připravenej tady mluvit… (milé zasmání v publiku), takový, že zkrátka jsem jako krtek, pracuju všechno, co je třeba!“

Paní Moravcová: „Naposledy nám opravil takovou kůlničku na nářadí, máme ji jako novou (velký potlesk).“

Cena Ď v kategorii „GRAND PRIX Ď 2023“

Po sedmnácti celostátních cenách Ď byla předána hlavní cena ceremonie v podobě obrazu malíře Martina Vavryse nazvaného „Lidské dobro by nemělo mít horizont“, které říkáme „GRAND PRIX Ď 2024“. Na scénu jsme pozvali 14 krajských vítězů, tedy držitelů regionálních cen Ď s prosbou, ať s dotyčným oceněním předstoupí před „narvané“ hlediště Nové scény Národního divadla v Praze. Každý takový byl představen jménem a bylo na jeho adresu telegraficky řečeno, za co krajskou cenu Ď získal, koho a jak podpořil. Poté malíř obrazu (jde o jeho klasické dílo, které se před ceremonií v Galerii Vavrys vybere a do něj domaluje logo ceny Ď, jehož je autorem – letící písmeno Ď) společně se zástupci partnerů, zejména s panem Martinem Dohnalem, Zdeňkou Heyn Edlovou, Janem Machálkem a dalšími, vyhlásili a předali „GRAND PRIX Ď 2024“ tomu, koho Kolegium určilo za hlavního oceněného 23. ročníku ceny Ď.

Hlediště několik krásných minut vstoje tleskalo chlapovi, který přes 20 let velkoryse a srdečně podporuje přes 180 dětských domovů v ČR! GRAND PRIX Ď převzal pan Tomáš Slavata, jehož jméno bylo obsaženo v posledních letech v mnoha desítkách nominacích ze všech koutů republiky!

Dojatý dobrodinec vysvětlil, že sám žil v dětských domovech, že s partnerkou adoptovali i nemálo dětí… Atmosféra téhle chvíle byla neskutečná!!!

Napadlo mne, že tím, jak se umí úspěšně jako kluk z dětského domova v životě uplatnit a posléze o svůj úspěch rozdělit a být vzorem nynějším dětem tam žijícím, že jeho zásluhy jsou daleko větší, než je na první pohled zřejmé a to už na ten první pohled jsou fantastické.

Pan Tomáš Slavata je prostě BOREC! Jak říkám, skutečná ryzí CELEBRITA naší země…

  nahoru   |   domů