Jak jsem 2. ledna 1997 v 8.00 hodin
založil MECENÁŠ KLUB

Nové nápady vznikají buď v ohromném stresu či velikém nadšení. Mozek má impuls a reaguje na něj. Nápad založit mecenáš klub v roce 1997 vzešel ze stresu. Vždy má ale nápad svůj identický život od svého zrození až ke svému skonu. Nápady nás provázejí celým životem a jejich vývoj modeluje naše životní příběhy. Když měl Mecenáš klub za sebou pár let života, říkali mi lidé, že je to jasná věc, logický projekt, který nemohl neuspět. To jsou názory až poté, když se vše rozjede. Na počátku tomu bylo jinak. Nedůvěra k novému projektu, který notabene založil člověk zrovna se zmítající v ekonomických potížích, byla každodenní reakcí. Nápad jsem dostal na Silvestra 1996, kdy jsem měl místo bujarostí uvolněného organismu celé tělo stresem sešněrované.

Kolikrát jsem si říkal, že když bych šel poklidnou cestou pracovní jistoty v nějakém standardním zaměstnání, nevěděl bych, co to je to mít třeba díky nervozitě půl roku průjem. Jenže nápad je tak silný životní dar, se kterým si člověk může v mysli hrát, vybarvovat si ho, prodlužovat, zkracovat, nafukovat a rozpínat všude kolem, že při pomyšlení na to, že není válka, je svoboda a mám-li zatím relativně shůry nadělené zdraví, je pro mne realizování nápadu sport. Nakonec každý nějaký ten sport pro fyzickou a duchovní fyzičku potřebujeme. Copak fotbalista, celý zabahněný, upocený, okopaný, zadýchaný, nemá nádhernou radost, když dá gól. Radost je odměna za překonání potíží, vyřešení problému, zvládnutí situace. Radost je fenomén, po kterém všichni toužíme. Její moc je dokonce silnější než moc peněz.

V březnu 1990 jsme s kamarádem Markem hráli jako první porevoluční pouliční divadlo v Praze. Byli jsme mladí a pouliční divadlo bylo po sametu velkou atrakcí. Každý jsme za den dokázal vydělat až tisíc korun, což bylo tehdy pro běžně vydělávající lidi opravdu hodně peněz. Ne však dlouho – brzy byla všude kolem konkurence a tak šla naše atraktivita dolů a s ní i výdělek. Byla to však nádherná zkušenost. Naše přátelství živené společnou prací, kterou jsme žili, nám mnoho lidí závidělo. Byli jsme opravdová dvojka. Říkali jsme si skupina Naši přátelé. Kamkoliv jsme spolu přišli, strhli jsme na sebe pozornost tím, jak jsme se doplňovali. Na snímku je záběr ze scénky z naší autorské dílny - „levitace člověka ve vzduchu“, se kterou jsme bodovali vždy a všude. Tento snímek pořídil francouzský turista, aniž jsme o tom věděli. Když jsme za pár měsíců hráli pouliční divadlo ve Francii ve městě Bitche, objevil nás tam a přihlásil se, že prý nás zná z Prahy! Nevěřili jsme. Druhý den přinesl jako důkaz tuto fotku. Kamarád je pod plachtou, zatímco já ho nechal „levitovat“. V takzvaných indočínských experimentech, které jsme jako parodie mágů vymýšleli, jsme si libovali. O dva roky později jsme dokonce nechali v přímém televizním přenosu zmizet Josefa Laufera. Měli jsme pěkně našlápnuto a naše společné velké cíle se nám zdály blízké…

Všechno začalo tak, že jsme s kamarádem Markem opustili své profese (elektrotechnik a číšník), v nichž jsme působili jen velmi krátce a založili autorské divadlo „Naši přátelé“. Na jaře 1990 jsme se živili vybíráním do klobouku pod Orlojem a v Celetné ulici. Na konci roku jsme už účinkovali v pořadu Možná přijde i kouzelník s parodií indočínských mágů „levitací“. Pak jsme si pronajímali různá divadla a čekali na příležitost. Aby to šlo lépe, založil kamarád agenturu, že nás bude zastupovat. Jelikož byl tuze šikovný, začne se mu záhy dobře dařit a v podstatě je z něj přes noc úspěšný producent monstr akcí (například byl producentem prvních ročníků cen Thálie). Pro mne to ale nese špatnou zprávu: „Richarde, promiň, nemám na divadlo Naši přátelé čas.“ – Abych nepřišel o nejlepšího kamaráda, přijmu jeho nabídku starat se o nově založený časopis a potažmo přidružený klub. Je to pro mne výzva, neboť právě vznikl a já dostal šanci vtisknout mu svůj pracovní rukopis. Sestavení přesných pravidel spolupráce jsme jako kamarádi z nedostatku času odložili na později. V počátcích bylo těžké na aktivity seriózního časopisu a kultivovaného kulturního klubu shánět peníze. Byl jsem závislý na provizi, takže jsem se dostal okamžitě do potíží a prodal tak svého luxusního Forda Scorpio. Ze získaných peněz jsem si platil půl roku pracovní i soukromou režii. Kamarádství, vždy živené společnou prací a společnými zážitky, zůstalo zachováno.

V létě 1995 ale peníze z prodaného auta došly. Manželka měla měsíc do porodu a já byl bez peněz, avšak své práci jsem věřil a hlavně byl rád, že naše neopakovatelné kamarádství, které mi přineslo tisíce zážitků, trvá. Marek mi z agenturních peněz ochotně půjčí 60.000,- Kč, abych za klienty po republice už nemusel jezdit stopem nebo zdlouhavě s přestupy vlaky a autobusy, takže si koupím v bazaru starou Škodu 105 s krásným zeleným lakem. Během pár měsíců objedu republiku několikrát dokola a konečně získám prvních pár stovek tisíc korun, pročež si mohu dovolit z vydělané provize zaplatit kamarádovi dluh. Na konci roku 1995 si už pořídím novou Ibizu a brázdím republiku sem a tam dál. Ve druhé polovině roku 1996, kdy jsem měl už na svém kontě získáno přes dva milióny korun pro kulturní projekty kamarádovy agentury, vybude trocha času na upřesnění pravidel spolupráce. Jsem rád - doma mám roční dcerku a je třeba vědět, že nebuduju projekty pánu Bohu do oken.

Lámání chleba je odpradávna těžká věc. S Markem si najednou neporozumíme. On je zaneprázdněn velkými akcemi, kde má denně tisíc a jednu starost, takže nemá prostor řešit to, co dosud vlastně fungovalo a v čem neviděl problém. A já, lačný po debatě o mé práci na volné noze, kterou jsem na své riziko dělal pro kamaráda a která začala být úspěšná, najednou ztratím pocit perspektivy. Oba doplatíme na chybu, že jsme zásadní podmínky neřešili v počátcích a jelikož máme rozdílné názory na to, jak dál, nečekaně se z mého popudu dohodneme, že se pracovně rozejdeme. Pro oba to byl šok. Možná jsme to ani nemysleli vážně a každý čekal, že ten druhý ještě zavolá, ale nestalo se. Toho večera jsem byl doma dost naměkko - vždyť jsme spolu odehráli přes dvě stě repríz divadelního představení, které jsme si vymysleli.

…ve stesku vypiji hodně alkoholu a připadám si jako po nechtěném rozvodu. A přestože jsme si slíbili, že si zachováme přízeň, stejně se s tím ještě pereme v našich myslích několik dalších let, než dokážeme zase s radostí vyrazit na pivo a večeři, probrat ženský, práci a nápady. Až po letech si uvědomíme, že jsme se rozejít museli, že každý jsme totální individualista, potřebující mít svůj vlastní prostor a naše vzájemné respektování nemůže být podmíněno vzájemnou finanční závislostí. Jenže ono se to lehce napíše a těžce zvládá. Před vánocemi 1996 se s Markem rozejdeme a tím smetu ze stolu přichystané klientské smlouvy na rok 1997, čímž smetu i veškeré budoucí provize, ze kterých jsem měl pracovně i životně existovat příští období, na což jsem dva roky pracoval.

Rázem jsem zase bez peněz. A nejen to, mám na krku výdaje, které mi vznikly tím, že jsem před koncem roku 1996 otevřel na své náklady kancelář, coby administrativní sídlo pro kamarádův klub, což znamenalo mou osobní investici dvě stě tisíc. Jen co se přehoupne Nový rok, mohu očekávat, že mi do schránky zašustí další složenka na nájem kanceláře, nemluvě o blížícím se datu výplaty asistentky, kterou jsem už v říjnu přijal do trvalého pracovního poměru na základě konkurzu, kterým prošla na jedničku, pročež nyní očekávala i na jedničku fungující mou platební morálku. Na Silvestra 1996 venku bouchaly rachejtle a mně do očí bouchaly cifry nezaplacených složenek, co ležely na stole k proplacení hned po Novém roce. S každou vteřinou, jak se blížil rok 1997, jsem měl pocit, že se na mne valí bankrot. Tak přesně v tomhle stresu, jsem se rozhodl 31. 12. 1996, že založím svůj vlastní klub. Bude jiný, půjde si svou cestou, ale rukopis a pracovní srdce zůstanou. Bude se jmenovat: „Mecenáš klub.“

Hned druhého ledna 1997 jsem ráno v osm hodin vyrazil k patentové zástupkyni: „Kolik stojí registrace ochranné známky?“ – „Včetně našich dalších služeb 12.000,- Kč“. – Zvednu telefon a zavolám sekretářce: „Míšo, prosím, nevadilo by vám, když bych vám dal plat o dva týdny později a ještě byste mi navrch půjčila dvanáct tisíc?“ – A Míša řekla: „Ale já mám jen osm!“ – Takže paní zástupkyni poprosím o slevu a dovím se, že nejsme na tržišti. Zeptám se tedy, zda mi poradí, kde je jiný nejbližší patentový zástupce. Ona polkne a na slevu přistoupí. Byla to asi jediná sleva v jejím životě. Také jsem to ocenil: „Je první pracovní den v novém roce, první pracovní hodina a vy hned uděláte dobrý skutek! Jste úžasná!“

Vyjdu ven a mám slastný pocit, že jsem majitelem nového prestižního obchodně-kulturního klubu. Pak si uvědomím, že nemám jediného platícího člena, sponzora a v kanceláři na mne čekají faktury a složenky, nemluvě o domově. A začne kolotoč. Půl roku dělám od časného rána do noci, spím denně dvě, maximálně tři hodiny. Průjem se stane mým dlouhodobým společníkem. S manželkou prodáme nábytek z bytu a mnoho „nepotřebných věcí“, z čehož nějak vyžijeme. Za prodané video si koupím značkový oblek, abych dobře reprezentoval. První tři měsíce ani ťuk. Setkávám se sice s pozitivními reakcemi, ale jaksi nikdo nechce vstoupit do klubu, kde ještě nikdo není: „Přijďte, až budete mít deset, dvacet členů…“

Takhle mne vyfotila umělecká fotografka Petra Růžičková krátce poté, co jsem založil Mecenáš klub. Značkový oblek a zlatý odznak v klopě nedávaly tušit, že jsem ve finančním stresu. Petra mi tehdy řekla: „Na té fotce se díváš do dobré budoucnosti a ty hodinky, co jsou trochu vidět, ukazují, že je to jen otázka času.“ - Věřil jsem jí, ačkoliv mi zrovna nebylo po stránce zdraví dobře, neboť jsem právě přecházel zánět srdečního svalu.

Celé tohle moje podnikání spočívalo v tom, že jsem se jako každý jiný producent snažil organizovat kulturní a společenské akce, jen jejich náplň pojímal trochu jinak. Líbila se mi představa dát dohromady mnoho zajímavých lidí, kteří jsou z různých světů působení a svůj úspěch prožívají jako poznání, radost a odpovědnost, což byl na rok 1997 opravdu neobvyklý záměr, kterým jsem si v rozvíjejícím se bulvárním prostředí komplikoval život, ale víra, že takoví lidé jsou a postrádají podobnou mezeru na trhu, mne hnala dál. První klubovou akci jsem naplánoval uskutečnit v dubnu 1997 v nějakém hezkém prostoru v Praze. Dne 22. dubna se to nakonec podařilo zrealizovat v Národním muzeu na Václavském náměstí. Program se konal na ploše mezi schodišti u sochy Elišky Přemyslovny. Na schodech dokola na připravené lavice usedlo osmdesát hostů, zvědavých na to, co je čeká. První klubová akce začala.

Stojím dole pod schody, tam vzadu u bufetu a jsem hodně nervózní. Tréma prostupuje celým tělem. Ručička na hodinkách postoupila k očekávanému času a já musím vystoupat nahoru. Jdu pomalu, v krku mám balvan a celý se třesu. Nikdy na tuhle chvíli nezapomenu. Ty schody jsou dlouhé a já tak dlouho trpěl. Najednou se ve mně mlelo všechno. Byl jsem totálně utahaný a po čtyřech měsících práce na zrození Mecenáš klubu chronicky nevyspalý. Získal jsem první, velmi zajímavé osobnosti za členy Mecenáš klubu, nasliboval jim nádhernou první akci, bohatý raut a každý měsíc tištěný zpravodaj. A hlavně klubový život, který jinde nenajdou. Na tyhle představy slyšeli k datu první akce tito lidé (tehdejší stav funkcí a firem):

JUDr. Milouš Červencl, generální ředitel Centrotexu
Ing. Antonín Vlk, ředitel sklárny Moser
Dr. Ladislav Vrdlovec, ředitel divize spotřební elektroniky Philips ČR
Petr Kazda, majitel firmy vyrábějící řády a medaile TRIGA K
Josef Martinek, prodejce vodních postelí
JUDr. Vladimír Krajíček, generální ředitel Evropské cestovní pojišťovny
Jiří Argmann, stavitel
Milan Kittner, majitel cestovní kanceláře Daen
Doc. RNDr. Milan Stloukal, DrSc, generální ředitel Národního muzea
Dr. Ing. Ivo Janoušek, generální ředitel Národního technického muzea
Josef Hanuš, prezident Asociace českých kameramanů
Ing. Jiří Blahník, ředitel čerpacích stanic PETRA
Vadim Petrov, hudební skladatel
Mgr. Petr Smola, majitel grafického studia CHRISTO 1918
Ing. Jiří Vondráček, ředitel HONDA Praha
Ing. Pavel Gregorič, generální ředitel Královského pivovaru Krušovice
PHDr. Helena Koenigsmarková, ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea
Marie Rottrová, zpěvačka
JUDr. Josef Buzek, spolumajitel Hotelu Čechie Praha
Ing. Luděk Vinš, spolumajitel Hotelu Čechie Praha
Ing. Radim Zbončák, spolumajitel iMi Partner
a
úžasný člověk, proslulá česká textařka – PhDr. Jiřinka Fikejzová

Pro začátek parádní skladba osobností! Při pracovním zápalu jsem poslední měsíce prožíval své vize živě, že mi všichni jmenovaní uvěřili a až tady na schodech, jak stoupám výš a postupně se mým zrakům objevuje plac, kde Mecenáš klub slavnostně odstartujeme, mi dochází, že tato parádní skupina lidí, očekává parádní akci. Ptali se mne: „A kdo to bude moderovat, takovou slávu? Marek Eben?“ – Při svém velkém sebevědomí, které jsem si jako podpůrnou sílu při budování Mecenáš klubu pěstoval, jsem najednou sám sebe viděl jako amatéra, nevýznamného „niemanda“, který kdyby neutekl od krumpáče, měl by teď klid. Po průmyslovce jsem jako první práci chytil uplatnění v partě kopáčů na sokolovské šachtě Medard. Parťáka mi dělal Róm Richard Gaudera. Měli jsme spolu jmeniny v týž den, stejně jako narozeniny – byl na den přesně o 30 let starší. Byl to opravdovej makáč a stále mne chválil, jak umím vzít za práci. Cožpak mi tam nebylo dobře? Žádná zodpovědnost, žádné stresy, žádné dluhy! Teď předstoupím před natěšené členy nového klubu, zakoktám se, spletu myšlenky jednu přes druhou a na druhou akci už nikdo nepřijde a já budu vracet členské příspěvky, přičemž vím, že mnohé ještě ani nejsou na cestě na můj účet, protože se čeká na to, jak dopadne první akce.

Jak vysvětlím, že Mecenáš klub neotevírá Marek Eben? Tím, že na něj nemám peníze? Že jsem moderátorem jenom proto, že jsem sám pro sebe zadarmo? Jak vysvětlím, že tištěný zpravodaj, který hned po akci vyjde, píšu sám? Že jsem redaktorem sám pro sebe zadarmo? – Vždyť mám minimum zkušeností a čeština mi nikdy ve škole nešla? – Jediné, co jsem věděl, bylo, že jsem připravený se s vším porvat, všechno se naučit a za všechno svým jménem ručit. Poslední schod a jsem u sochy Elišky Přemyslovny. Trémou nemohu mluvit. Usmívám se tedy a lidi si myslí, že je to ve scénáři. Tréma pozvolna opadá.

První akce Mecenáš klubu. Snímek zachycuje okamžik, kdy zpovídám Jiřinku Fikejzovou, sedící u piána…

„Vážení přátelé, členové Mecenáš klubu! Být u porodu je výjimečná příležitost. Když se nám narodila dcera, byl jsem u toho a nikdy na to nezapomenu. V tuto chvíli jsme všichni u porodu Mecenáš klubu. Nevím, jak vy, ale já na to nezapomenu rozhodně!“ – A pak už pozvu na scénu na kus řeči hosty - ředitele Národního muzea docenta Stloukala, ředitele Centrotexu pana Červencla a textařku paní Fikejzovou. Program ještě ozdobí písničkou Marie Rottrová. V klopách přítomných členů Mecenáš klubu se lesknou odznaky s logem klubu z pravého zlata a stejně tak se leskne i samotná akce. Spadne mi kámen ze srdce. V Pantheonu je pro úvodní akci připraven luxusní raut, který je chválen, ačkoliv nikdo neví, že jsem si na něj půjčil a splácel ho půl roku. Někteří zaměstnanci muzea, které jsem nikdy před tím a nikdy potom už neviděl, přispěchají s taškou, že by si něco odnesli domů. Nechápou, že to nedovolím. Argumentují, že jsou takhle zvyklí: „Dyť vám to může bejt jedno, stejně zbude a kdoví, kdo to platí!“ – Na což odpovím: „Zbude, ale mně!“ - Sám však nejím, žaludek ještě není schopen po všem tom stresu přijímat potravu. Cítím ale, jak celým tělem prochází úleva a raduji se, že pár minut cítím neopakovatelný pocit štěstí: Byl jsem všemi akceptován jako duchovní otec Mecenáš klubu, moderátor a posléze i redaktor Zpravodaje Mecenáš klubu.

Zpravodaj Mecenáš klubu vycházel měsíčně v nákladu 1000ks. Pro ilustraci je zde k nahlédnutí
č. 35 z 8. 11. 2000:

Jiřince Fikejzové, už 15 let, každým rokem 13. dubna telefonuji s gratulací k narozeninám. „Jak je možné, že nikdy nezapomenete?“ – „To víte, když máte narozeniny v den, kdy je slaví i má Maminka, pak je to snadné!“ – Letos jsem Jiřince zavolal o týden dřív. Chtěl jsem ji poprosit, abychom se v den narozenin setkali a vytvořili rozhovor pro Revue Richard. Jiřinka má jiný nápad: „Richarde, zítra jdu za kmotru na křest Zlatého alba Marie Rottrové. Pořádá to Supraphon v Hotelu Paříž. Přijďte tam, setkáte se tak i s Maruškou. Kolik let je to, co vám zpívala v Národním muzeu?“ – „Jiřinko, bratru, čtrnáct!“

V Hotelu Paříž Jiřinku obejmu a poprosím o společnou fotku. Ta mi chytne ruku, vedouc mne k paní Rottrové. Naše setkání je vřelé.

Po křtu Jiřinka vzpomíná na všechny ty akce Mecenáš klubu, které nesmírně ráda navštěvovala a kde se cítila v opravdu dobré společnosti fajn lidí (zmiňuje se o tom i ve své knize: „JIŘINA FIKEJZOVÁ – POVOLÁNÍ TEXTAŘKA“). Těch akcí bylo na sto dvacet. Konaly se v kavárně Slávia, prezidentských saloncích Národního divadla, na hradě Křivoklát, v Hotelu Praha v Sušické ulici, v Národním technickém muzeu, v autosalonu Honda na Vinohradské, v ZOO Praha, ve vile Dr. Edvarda Beneše v Sezimově Ústí, na zámku Kozel, v ateliéru mistra Kristoforiho, v kině Lucerna, v Lapidáriu Národního muzea, na farmě pod hradem Karlštejn, v restaurantu Parnas, v repre prodejně sklárny MOSER na Příkopech, ve staré sladovně pivovaru v Krušovicích, v Klubu DUPLEX na Václavském náměstí atd., tedy vždy tam, kde to mělo nějakou vazbu na členy a příznivce Mecenáš klubu, kterých bylo záhy na stovku. Navštěvovali je i někteří velvyslanci různých zemí světa, kteří se také stali členy Mecenáš klubu. Nezapomenu na přátelství s jeho excelencí Gonzalem Aguirrem Enrilem, velvyslancem Mexika, či jeho excelencí Markem Pernalem, velvyslancem Polska.

Na hradě Křivoklát na akci Mecenáš klubu s Vlastimilem Harapesem
a tehdejším ředitelem Královského pivovaru Krušovice Pavlem Gregoričem.

V Hotelu Čechie Praha se uskutečnila akce Mecenáš klubu,
kde jsem přijal za člena klubu polského velvyslance, jeho excelenci Marka Pernala.
Na snímku mu předávám zlatý odznak Mecenáš klubu.

Na akcích Mecenáš klubu jsme se potkávali s mnoha zajímavými lidmi.
Tento snímek zachytil setkání s paní Kociánovou v Top Hotelu Praha.

Velice hezký vztah jsem měl s velvyslancem Mexika v ČR
panem Gonzalem Aguirrem Enrilem, který mi napsal tento dopis.

Na celé čtyři roky mne Mecenáš klub zcela pohltí. Postupně se mi začne dařit stabilizovat ekonomiku, dostanu se z dluhů, koupím domů opět nábytek a zbavím se průjmu. Každou akci moderuji s radostí a samozřejmostí, že mne začnou mnozí členové nazývat „moderátorem“ a objednávají mne na své akce, z čehož dotuji zpětně chod Mecenáš klubu, jenž svou činností nejenom vytváří zajímavý společenský život, ale současně inspiruje firmy k mecenášství, stejně jako veřejnost prostřednictvím pravidelného pořadu „Chvilka s Mecenáš klubem“, který jsem dva roky na své náklady produkoval a moderoval pro rádio Vox. V té době jsem snad jediným nezávislým šílencem, který ve své hlavní pracovní náplni všeobecně aktivně veřejně zdůrazňuje, že k naší podnikatelské kultuře patří podpora kultury a charity.

Jediné, co při práci pro Mecenáš klub nemám vyřešené, je můj zástupce pro případ, když onemocním. Mecenáš klub je založen jen na mé osobě. Proto přecházím všechny chřipky a na rady rodičů: „Že se mi to někde sečte!“ – Mávám rukou: „Bez starosti!“ – Jednou mám čtyřicítku horečku a jsem sotva schopen se udržet na nohou. Táta vyjede ze Sokolova do Plzně, kde mne naloží a odveze do Prahy do Národního technického muzea na akci Mecenáš klubu, kde na dvě hodiny seberu poslední síly, postavím se na nohy, akci zvládnu a pak mrtvý padnu do auta, aby mě Táta odvezl zpátky do postele. To se v krátké době opakuje několikrát. A pak, takhle na podzim 1998, nevyjdu ani schody k bytu, jak se zadýchávám. Dokonce si všimnu, že když v autě zatočím volantem, musím se po této „námaze“ vydýchat. Navštívím doktorku, ta mne pošle na EKG a tam mi řeknou: „Opatrně jděte na ECHO! Ale pomalinku!“ – Což mne vyděsí.

„Lehněte si na bok…, aha! Moment… Jaké máte povolání?“ – „Jsem na volné noze v oblasti kultury.“ – „Mohl byste na pár měsíců lehnout na lůžko?“ – „Nemohl!“ – „Moment… Uf, tak už to máte zhojené. Na transplantaci srdce to nevypadá!“ – Dovím se tak, že jsem přechodil zánět srdečního svalu, na který se při zátěži může umřít. Měl bych se prý šetřit, jíst zdravě, vyhýbat se stresům a nemocem. A hodně spát. Rok se dávám dohromady. Ale přitom dělám stále dvacet akcí Mecenáš klubu ročně, k čemuž každý měsíc vydávám tištěný Zpravodaj. Jedinou změnou je, že denně si odpoledne zdřímnu na dvě hodiny. Spánek nezastupitelně regeneruje a já se z toho vylížu do ohromné kondice, že začnu zvládat i sport bez omezení.

Jak jde čas, vidím, že všichni členové Mecenáš klubu se už dobře znají, všechno si už řekli a všude možně už s klubem byli. Přestože Mecenáš klub funguje nádherně, dostanu strach, že lidově řečeno, jednoho dne vyčpí. Do toho přemýšlím, že musím vymyslet variantu Mecenáš klubu, která nebude založena jen na mně. Jednou, až tu nebudu, což jsem při nedávném onemocnění pochopil, může být raz dva, by pak mohlo všechno pokračovat: „Takže musí jít o nějakou pořádnou myšlenku, která bude nosnou páteří projektu bez ohledu na to, kdo ji bude realizovat!“ – A pak přijde ona známá noc, o které jsem už stokrát vyprávěl kamarádům, klientům, ale i v rádiu i televizi, když se mne ptali: „Jak vznikly ceny Ď?“ – „To takhle na dovolené v Chorvatsku, jsem se probudil v noci 11. června 2000 se sevřeným žaludkem a byl vyděšený z toho, že jsem už dlouho nic pořádného nevymyslel. Sedl jsem na břeh moře, otevřel si sedmičku červeného a přemítal. Za svítání jsem to měl! Přetransformuji Mecenáš klub na cenu mecenášům. Místo mnoha malých akcí v průběhu roku, budu organizovat jednu jedinou, velikou! To se neokouká a bude to mít trvalý smysl.

Byl jsem tím nápadem od první vteřiny posedlý. Rázem se mi žaludek uklidnil, že už vím, jak dál. Celé dny jsem si na pláži čáral poznámky a kreslil písmeno Ď, jak by mohla ze skla vypadat cena. Vysnil jsem si první ročník v Národním divadle a to, přesně na den po roce, 11. června 2001, se i naplnilo. A tak z Mecenáš klubu vznikl nový projekt, který mi dal ohromně zabrat, přivodil zase úvěry v bankách, díky kterým jsem mohl na přípravě prvního ročníku nerušeně rok pracovat, takže klid rozhodně nepřinesl, ale zase to byl projekt, který dokázal, abych se mohl tu a tam přiblížit na pár minut, k těm přenádherným okamžikům štěstí, po kterých, asi jako všichni lidé na světě, toužím.

V Národním divadle seděla i Jiřinka Fikejzová, která mi pak napsala v dopise:
„…když jsem 11. června 2001 v Národním divadle sledovala, jak se vydařil večer předávání cen Ď, měla jsem radost. Zároveň jsem myslela na to, co námahy, kmitání, intervencí, stojí udržet v chodu exkluzivní, nikoliv však snobský Mecenáš klub.“

Pochopím, že záměr vyšel: „Cena Ď je v roce 2001 projekt nový, ale stále je vnímán coby pokračování Mecenáš klubu.“ Dokonce mnohem zajímavější. Maminka, když jsme vyšli po prvním ceremoniálu cen Ď z Národního divadla, po deseti letech, co jsem byl na volné noze, řekla:
„Už nic neříkám! Myslela jsem si, že bys měl na šachtě jistotu, ale tohle je věc, která má smysl!“

Zde je možnost poslechnout si pár audio vteřin z okamžiku, kdy jsem před deseti lety prvně v životě vstoupil jako moderátor na scénu Národního divadla, abych zahájil první ročník ceny Ď. Trému jsem měl velikou, ale pocit to byl neopakovatelný. Moderováním v Národním divadle se mi splnil sen, který jsem si hýčkal v představách spoustu let. Nejkrásnější na něm bylo, že budu moderovat v Národním něco, co si sám vymyslím, k čemu napíšu scénář a sám si i zorganizuji podle svých představ. Těšil jsem se na okamžik, kdy zazní historickou budovou Národního divadla: "Ď", protože ne každý považoval název ceny "Ď" za dobrý. Pro mne to ale bylo jasné. Je to jediné písmeno, které bez dalších komentářů vysvětlí podstatu projektu.

Kýval jsem spokojeně hlavou, neboť to bylo prvně po tolika letech, kdy se Maminka oficiálně smířila s mou cestou životem. O úvěrech, které jsem na sebe nabalil, jsem ale raději nemluvil. Štěstím jsem byl bez sebe. Cena Ď je na světě a jde o projekt, který už není založen jen na mé přítomnosti – může žít i beze mne. Za úspěšnou zkoušku této myšlenky považuji pátý ročník. Na termín ceny Ď jsem dostal zakázku od televize. Šlo o pěknou práci. Při úvěrech, o kterých mé okolí nic nevědělo a které jsem za rozjezd ceny Ď stále ještě v roce 2005 splácel, jsem nemohl takto lukrativní zakázku odříct. Oznámím tedy své ženě, že ceremoniál na scéně Národního divadla zahájí ona. Ta se roztřese při představě, že by vůbec měla předstoupit před více než dva lidi, natož před osm set a ještě jim něco říkat. Ale co může dělat, než to nakonec zvládnout. Aspoň nemůže nikde tvrdit, že se v manželství nudí. Postupem let se z nás tří, ženy, dcery a mne, stal tým ceny Ď.

Když si nyní vzpomenu na tehdejší úvěry a roky splácení, kdy místo toho, abych splácel třeba hypotéku za nový barák, jsem splácel realizování kulturních vzdušných zámků, myslím, že byly na místě. Zprvu mnoho lidí myšlence cen Ď nevěřilo. Potencionální sponzoři říkali: „Nevěříme tomu. A vy tomu, Richarde, věříte?“ – Ano! A dokonce tak, že jsem ochoten do toho dát své peníze!“ – Což je náramný argument. Sponzor musí vědět, že projektu věřím natolik, že do něj ochotně vložím i svou investici. Dost budoucích pořadatelů kulturních akcí nedokáže svůj první projekt rozjet, protože nemají referenci a tudíž důvěru sponzorů. Když se zeptám: „Proč do prvního ročníku nevrazíte vlastní prachy, nezrealizujete to sami a referenci si tak nevytvoříte?“ – A slyším odpověď: „To je riziko, co když to nevyjde!“ – Je mi jasné, že vlastnímu nápadu sami nevěří! A když něčemu nevěřím, nemám přece šanci ani přesvědčit protějšek.

Svým nápadům z principu věřím. Ne tak, že je musím realizovat, ale že o nich musím přemýšlet. Nápady jako dary shůry každý nemá v hojné míře a kdo je má, by si jich měl považovat. Kolikrát jsem si říkal, že mi nápady vnukávají moji předci. Stačí, abych se podíval na ruce a prsty a představil si, jak mi koluje tělem jejich krev, míšená po staletí nejrůznějšími prostředími, osudy, povahami, zkušenostmi, že mi dochází, že žádný nápad není náhoda. Stejně tak si vysvětluji i svou drzost, že jako obyčejný člověk, navíc běžný hříšník, nechám sám sebe tlačit do takových akcí, jako je cena Ď.

Když cena Ď začala zaznamenávat všeobecný respekt a uznání, celý ponořený do překonávání všech potíží jsem si ani neuvědomil, kolik let na ní dělám, že najednou tady bylo něco velkého, významného a vedle toho já, obyčejný chlap, který v podstatě nechápal, proč na něj pohlížejí jako na morální autoritu, kupříkladu loni při desátém ročníku, kdy se tajně Kolegium usneslo udělit jednu mimořádnou cenu Ď mně za deset let práce pro tento projekt, přičemž hlediště Stavovského divadla povstalo a nějakou minutu tleskalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se začal bránit: „Ne, já jsem jen pořadatel, obyčejný člověk, obyčejný hříšník, jen se snažím dělat hezkou věc, na to má právo přece každý!“ – A tvrdím to podnes, ale nikomu už nic nevyvracím a jen nenápadně vše přehazuji na „nápad“, který může mít každý. Doopravdy pak ale věřím a říkám, že za vším stojí mnoho báječných osobností, které ceně Ď roky pomáhají. Tito lidé jsou pro mne těmi správnými morálními vzory. Bez nich by cena Ď nebyla. A nebylo by mého klidu v duši a mé dobré nálady, že to všechno dnes náramně funguje.

Richard Langer

  nahoru   |   zpět