GALERIE zákulisí ceny Ď – 16. díl:

„Odpovědi na otázky NFP – otázka první“

To je souhrn událostí, podnětů a chtění propojit vše, co jsem měl rád, v co jsem věřil a co jsem si myslel, že umím dělat. Od jednadvaceti let jsem na volné noze v kultuře. Stalo se to záhy po revoluci a tak, jak se vyvíjela svobodně se rozkoukávající společnost, upravoval jsem si pohled na své uplatnění. Chtěl jsem organizovat svoje akce. Pracovat na jejich scénářích a moderovat je po svém. To vše nezávisle. Mít poslední slovo v tom, co dělám.

A tak začalo něco, čemu se říká „komplikovat si sám sobě život“. Ale výsledkem bylo, že po čase jsem začal být obklopen jen takovými lidmi, kterých si vážím a jen takovými projekty, které mi dávaly smysl. Tohle všechno vyústilo v roce 1997 v založení „Mecenáš klubu“, v němž jsem si přál nenásilně přibližovat světy podnikání, umění, charity a vědy, což se povedlo, byť jsem do toho šel bez peněz a na začátku jsem musel prodat i nábytek z domova, abych ufinancoval rozjezd v té době klubu s dost jinou atmosférou, než bývalo mezi podnikateli zvykem. Soustředil jsem se na to, aby základem byla radost z obyčejného poznání, přátelství, z obyčejné spolupráce.

Jó! – Zorganizoval jsem přes sto dvacet akcí Mecenáš klubu v nádherných prostorách po celé ČR. V kavárně Slávia, v prezidentských saloncích Národního divadla, v Národním muzeu, v Národním technickém muzeu, na hradě Křivoklát, na zámku Kozel, ve vile Dr. Edvarda Beneše, v Duplexu, atd..., až mne napadlo – a to se stalo 11. 6. 2000 v šest ráno na břehu moře v Chorvatsku u láhve červeného, Mecenáš klub, tolik akcí za rok, přetransformovat na výroční udílení cen mecenášům.

Tedy jedna akce za rok, ale velká a výrazná, co se týká prosazování myšlenky, že mecenášství má k naší kultuře patřit jako samozřejmost. Že úspěch může v sobě nést radost, odpovědnost a poznání. Velká ceremonie prvního ročníku se konala dílem náhody na den přesně po roce a to 11. 6. 2001 a to na historické scéně Národního divadla v Praze, kde se mi, obyčejnému klukovi z Plzně, jen silou myšlenky ceny Ď, povedlo během půl roku přesvědčit pana tehdejšího ředitele JUDr. Jiřího Srstku.

Netušil jsem však, že se časem projekt rozroste o krajská předkola a řadu městských cen Ď, takže každým rokem vlastně organizuji s rodinou po celé ČR spoustu akcí „Ď“, ale je to jen jedna cena Ď – co se týká atmosféry a smyslu. A ještě drobnost – jsem moc rád, že jsme se rozhodli i přes finanční nedostatek neodložit první ročník, který jsem splácel 6 let z rodinného rozpočtu, protože první ročník se konal v roce 2001 a tak každý další koresponduje s letopočtem. V roce 2019 budeme realizovat tedy ročník devatenáctý.