Ohlédnutí za nenápadnými drobnostmi úvodní ceremonie ceny Ď v roce 2001

Kdo získal cenu Ď 2001, najdete poměrně snadno v přehledu oceněných na těchto stránkách zde.

Fotogalerii ceny Ď 2001 najdete velmi lehce na těchto stránkách zde.

Pokud jste v Národním divadle 11. 6. 2001 náhodou byli, jistě se vám vybaví nejeden okamžik z premiérového udělování cen Ď. Nicméně, to vše se stalo tou oficiální historií. To vše máme i zaznamenané archivní kamerou. Ale nespočet drobností jsme přešli bez povšimnutí, nikde o nich nepsali, nijak je nezaznamenávali. Nakonec byly pro mne nezajímavé, ale čas ukázal, že se na ně nedalo zapomenout. Dnes dokonce na ně rád vzpomínám a rád se o ně rozdělím.

Datum první ceremonie shodný se 120. výročím otevření Národního divadla

První ceremonie cen Ď v Národním divadle byla zprvu ve hvězdách. Nejprve bylo třeba přesvědčit pana ředitele Jiřího Srstku, kterému se nápad zamlouval, ale věděl, že mu potrvá, než novinku v Národním divadle prosadí. Slíbili jsme si, že budeme hledat cestu k realizování projektu, ale vše bylo nejisté řadu měsíců, během kterých jsme se ženou na prvním ročníku makali, pročež jsme nedělali jinou práci a tudíž jsme se po čase dostali do finančních potíží. Nezbylo, než doufat a půjčit si peníze jednou, podruhé, potřetí…, prodat z bytu to nebo ono a věřit, že se povede sehnat sponzory a první ceremonie se skutečně zrealizuje na scéně Národn&iacu te;ho divadla. Objížděl jsem republiku a přesvědčoval potencionální partnery ke spolupráci. Ve většině případů jsem slyšel výsměch, že ono obyčejné české „Ď“ nemohu myslet vážně. Říkal jsem, že se možná první ročník bude konat na scéně Národního divadla – a o to víc, za to slovo „možná“ sklízel další a další výsměch. A6 na pár výjimek mi, obyčejnému mladému muži z Plzně nikdo nevěřil.

A pak to přišlo. Národní divadlo se rozhodlo podepsat smlouvu a stanovilo jediný možný datum na 11. 6. 2001. Tisíckrát jsem veřejně od té doby mluvil o tom, že toto datum bylo pro mne symbolické, neboť 11. 6. 2000 jsem ceny Ď vymyslel a v první vteřině se pro ně celoživotně nadchl. Na den přesně po roce se měla konat první ceremonie, avšak ještě jsem ani netušil, že ono datum má pro Národní divadlo velký význam, o čemž jsem prakticky dosud nijak víc nikde nehovořil. Až těsně před ceremonií mi pan doktor Jiří Srstka sdělil, že 11. 6. 2001 oslavuje Národní divadlo 120. výročí od svého prvního otevření. Tuto významnou událost také na scéně Národního divadla před zaplněným hledištěm všem mecenášům a dobrodincům zdůraznil a každý tak pochopil, že cena Ď jako taková je onou oslavou tohoto výročí, neboť bylo řečeno, že Národní divadlo vzešlo z někdejších darů a dnes se zde setkávají současní dárci. Jedním z nich byl i zástupce firmy, která patřila v roce 2001 mezi oceněné mecenáše Národního divadla…

Z rukou JUDr. Jiřího Srstky přijal za svoji společnost ocenění Dr. Aleš Janků - člen představenstva a.s. Philip Morris.

Truhla

Na scéně Národního divadla bylo vše připraveno na večerní představení „Sedlák kavalír a komedianti“. Toto představení jsem po dohodě s Národním divadlem celé za určitých podmínek zakoupil tak, aby všichni přítomní mecenáši dostali po ceremonii společný dárek v podobě nádherného slavnostního představení. Vlastně to tehdy byla jakási přátelská podmínka Národního divadla, které nemohlo zrušit večerní představení jen proto, aby se zde předávaly ceny Ď. Mohlo mi ale nabídnout, ať za zajímavých podmínek celé představení koupím a hodinu před jeho začátkem společně uspořádáme ceremoniál prvního ročníku cen Ď. A tak se stalo.

Problém se poté objevil v tom, že ceremoniál skončí a prakticky hned začne představení. Bylo proto třeba nemít na scéně žádné zbytečné stolky na ceny, které by se musely po ceremonii odnášet. Lámal jsem si hlavu a vymyslel, že křišťálové ceny na scénu „přitáhne v truhle na kolečkách“ pan ředitel Srstka. Nápad se mi zdál originální a navíc mne na něm bavilo, že té truhle, kterou mám od dětství tak rád, uštědřím příležitost mít jednu z hlavních rolí na scéně Národního divadla.

Prababička Neonila Tkačenková, dcera poštmistra, se po první světové válce zamilovala ve svém rodném Kyjevě do českého legionáře Antonína Kaupy. I vzali se a ona navždy opustila domov. Veškeré všechno zabalili do staré dřevěné truhly, jejíž staří se dle rodinných legend datuje k letopočtu shodnému s otevřením Národního divadla, tedy v roce 2001 tomu mělo být 120 let. Přes Evropu jet nemohli, směřovali svůj osud na Vladivostok, dále lodí do Číny a poté přes Suez do Evropy. Šťastný život prožili v Havířově, kde jsem v roce 1972 jako tříletý klouček pradědečka zažil tak, že si ty vteřiny pamatuji podnes. Prababička Neonila opustila svět mnohem později, takže jsem měl příležitost prožít s ní nejedny prázdniny. Ptal jsem se, jak vzpomíná na domov v Kyjevě a ona si jen posteskla, že bratr Vasil padl ve druhé světové válce a z rodiny tam nikdo nezůstal. Přitom pohlédla na truhlu, o níž věděla jen ona, co v ní její předci měli uložené.

Nutno dodat, že paní ředitelce Základní školy Mgr. Přidalové radily děti osmých a devátých ročníků, které při hodinách občanské nauky diskutovaly nad nominacemi, aby nakonec svobodně hlasovaly podle svého pohledu na svět. Jejich hlas byl pak pro paní Přidalovou vodítkem k hlasování v Kolegiu. Preference dávali žáci studentům VOŠ Šumperk a Jiřímu Zahradníčkovi. Paní učitelka byla překvapená, jak odpovědně obsah nominací rozebírali. Přesvědčila se, že všeobecný pocit, který může u veřejnosti existovat, že dnešní děti inklinují jen k penězům a okázalosti, určitě neplatí. Děti citlivě rozebíraly dobrý počin pana Zahradníčka, který pomáhá starým lidem v domově důchodců nejen obdarováváním kapry ze své rybárny, ale i jeho lidským přístupem, kdy kapry osobně vykostí, aby se stařečkové při svých handicapech mohli důstojně najíst.

Černá truhla, potom, co ji můj dědeček Štěpán natřel barvou, dlouho byla součástí atmosféry domova prababiččiny dcery Pavly – mé babičky a jejího muže Štěpána – mého dědy. Žili v Kynšperku nad Ohří a nikdy o truhle nemluvili jako o cennosti, ale vždy ve vzduchu visela nepopsatelná láska k ní. Ani přehnaná, ani nějak víc uctivá – taková ta normální: „Tak s touhle truhlou naše Neonila obeplula svět…“

Do truhly se ukládaly běžné věci nejen v Kynšperku. Později, když babička Pavla a děda Štěpán odešli, byla truhla samozřejmou součástí domova mých rodičů. Pár let ležela pod oknem ve vstupní hale do baráku a jak se jednou maminka nahýbala přes truhlu k oknu, aby zalila květiny, uklouzla a ve snaze se opřít o truhlu nechtěně dlaní štrejchla o staré kování, z čehož zakrátko měla otravu krve. Když jsem se oženil, poprosil jsem rodiče a truhlu dostal. Černý nátěr jsem obrousil, truhlu napustil proti červotoči a kladívkem zahladil ohnutá místa všudypřítomného kování tak, aby byla truhla nejen praktická pro uložení věcí, ale i bezpečná. Jak o taková součást domácnosti funguje podnes – máme v ní uloženo spoustu průběžně používaných věcí, ale stále se kolem ní chodí jako kolem truhly prababičky Neonily. Jak dospěla i naše dcera, podvědomě vím, že je jen otázka času, než řekne: „Mohu si ji vzít do svého nového domova?“ - A budu moc rád, že ta stará prkna držící pohromadě pláty starých plechů, rezonující osudy našich předků, půjde příštími generacemi, snad, dál.

Ředitel Národního divadla v Praze - JUDr. Jiří Srstka, Richard Langer a truhla stará jako budova ND
(ta právě slavila na den přesně 120. narozeniny!) - do které si Kolegium uschovalo patnáct cen Ď.

Jakmile mne napadlo, že místo stolku, na němž by stály ceny Ď, ceny na scénu Národního divadla přitáhneme v truhle na kolečkách, v truhle stejně staré, jako bylo staré samo Národní divadlo, nepustil jsem tuhle myšlenku. Je to hloupost, ale já byl za pradědečka i prababičku rád, že jejich věc, která jim symbolizovala životní cestu za společným životem, že tahle stará truhla, k níž mám tak hluboký vztah, bude velkým aktérem ceremonie v Národním divadle. Nevadilo mi, že historie truhly bude přítomným neznámá, šlo o můj pocit, dokonce pocit jakéhosi talismanu pro štěstí, neboť pro mne nešlo o premiéru ceny Ď jen pořadatelskou, ale i moderátorskou a to vskutku na scéně Národního divadla byla pro mne stran stresu, nervů a trémy velká darda. A právě ta truhla, jen jsem se na ni podíval, mi symbolizovala klid, jistotu, domov…

Když jsem ji nakládal do auta na zadní sedačku, napadlo mne, že se bojím - kdybychom měli nehodu, že se truhle něco stane. A pak, když ji pan doktor Jiří Srstka na jeviště „přitáhnul“, po čemž jsme z ní postupně vyndávali jednu cenu Ď za druhou, jsem měl opravdovou radost, že tam s námi je. Vlastně teď, když o ní píšu, levým okem ji vidím. Stojí vedle mého pracovního stolu a tiše plní svou roli dotváření pohody. Navíc je to „parťák“, se kterým jsem už něco prožil…

Zdržení začátku ceremonie

Vše je připravené, stokrát promyšlené, ale nikdy nelze dopředu tušit všechny komplikace. Rok práce, rok zadlužování - skoro šest let jsme s manželkou spláceli první ročník. Nám to bylo ale fuk, protože nápad žil, líbil se a my měli radost, že nám to všechno dává smysl. Horší by bylo, kdyby první ročník dopadl špatně, kdyby na místě lidi říkali, že se nepovedl. Práce by byla marná a splácení půjček a úroků smutné. Takhle nás hnala za další a další prací radost. Byl však ale jeden okamžik, kdy měl první ročník namále…

Zatrnulo mi, když zbývalo do zahájení úvodního ročníku ceny Ď pár minut a hlediště historické budovy Národního divadla bylo skoro prázdné. Kde jsou? Tolik lidí potvrdilo účast! Dokonce jsme na první ročník zasílali vstupenky doporučeně! Tolik doporučených dopisů a v každém jen dvě nebo čtyři vstupenky, přičemž kapacita hlediště byla 850 míst…, to bylo tak dopředu pečlivě připravené a najednou přesto zoufale vyhlížející – sál byl prázdný.

Kdosi mi v zákulisí vysvětlil, že je venku na nábřeží doslova dopravní kalamita. Nejde projet tam a ani zpět. A vše zavinila rozbitá závora u vjezdu do podzemních garáží, kam mířily stovky našich hostů. Takovou situaci jsem v krizovém scénáři neměl a fakticky jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem v takovém stresu, až jsem byl paradoxně klidný, že díky zásahu vyšší moci, díky rozbité závoře, vše dopadne špatně a není mi prostě souzeno dotáhnout nápad do finále. Za pár minut mám jít usměvavý, vyrovnaný na scénu a jako první tu dnes promluvit…

Dohodli jsme se, že začátek odložíme o deset minut a pak necháme v hledišti napůl rozsvíceno, aby příchozí našli svá místa. Stalo se. Ve svém úvodu jsem situaci omluvil a naštěstí se při začátku ceremonie povedlo závoru zprovoznit, takže za několik dalších minut byli na místě všichni, co zde být měli. Průšvih jsem podvědomě viděl jako můj, ale nakonec se lidé omlouvali, že se jim nepovedlo dorazit včas a všichni věděli, co se venku odehrálo, takže tenhle úvodní problém vyzněl naprázdno a ceremonii nijak neuškodil. Každý, kdo vstoupil do hlediště, byl vzápětí vtažen do děje. Tady se právě stalo to, co jsem nečekal, protože jsem to čekat nemohl. Šlo přece o první ročník…

Vše jsme připravili, vysnili si to a teď realizovali. Věřili jsme, že to dopadne krásně, ale že to dopadne tak nádherně, jsme netušili. Byli jsme svědky něčeho výjimečného už jenom proto, že jsme, tedy já určitě, zažili, co to udělá, když je pohromadě tolik set mecenášů a dobrodinců. Díky tomu, že byl program takzvaně obyčejný, nehrající si na nic víc, než je, zasazen do vzácných prostor, vznikla díky přítomným atmosféra dávající základ pro všechny následující ročníky.

Atmosféru jako takovou nelze popsat. Musí se zažít. Možná že právě ta atmosféra je tím hnacím motorem, proč to všechno trvá tolik let a stále máme chuť pokračovat…

Při začátku ceremonie prvního ročníku jsem ale myslel, že jsem prohrávající. Skoro se dá říct, že jsem byl zdrcený. Pak se ale v mžiku hlediště zaplnilo a já si tu prožil moc důležitý den svého života.


Rodina za oponou

Na první udílení ceny Ď v Národním divadle jsem samozřejmě pozval rodiče. Táta se zmínil své sestře Helze a ta se nechala slyšet, že takovou událost ráda uvidí na vlastní oči. Jejich společná teta Věra, sestra mé zesnulé babičky Pavly, také žijící jako teta Helga na Ostravsku, se ráda přidala. K tomu další příbuzní a já byl rád, že budu vědět, že někde v hledišti mám rodinnou klaku. Vůbec mne nenapadlo, že nikoho z mé rodiny nenapadne, že těsně před začátkem ceremonie jsem v šíleném hektickém stresu nejenom jako moderátor, ale i jako pořadatel mající za úkol do poslední vteřiny na vše doh lížet a hlavně řešit problémy, které automaticky u každé větší akce, minuty těsně před začátkem, přicházejí.

Rodinná výprava byla naštěstí v pohodě. Dala si naproti ve Slávii kafíčko a sklenku červeného. A pak vzhůru za tím malým Ríšou, jak mi doma říkali do čtyřiceti, poněvadž táta byl odjakživa velký Ríša a já malý - cože to tam to klučisko naše zrychtovalo za akcu (tety mluvily moravsky).

Všichni měli vstupenky, ale asi podvědomý pocit, že když už ten náš kluk pořádá v Národním divadle akcu, zapříčinil, že automaticky nevstoupili do divadla hlavním vchodem, ale vchodem služebním, kde se dožadovali synovca Ríši. Teta Helga je světoběžnice, společenská dáma, která přijela z Havířova, jen aby mne podpořila. Navíc nikdy nebyla v zákulisí Národního divadla, takže si tuhle příležitost nenechala ujít. Do začátku ceremonie zbývá jen pár minut. Jsem vystresovaný, stále ještě nepřevlečený do obleku. Zařizuji to, tamto… Než odejdu na jeviště - dávám poslední pokyny a snažím se na nic organizačního nezapomenout. A do toho přijde pan vrátný: „Pane, tady máte důležitou návštěvu!“ – Ukazujíc za zadní oponu, kde stojí můj rodinný fanklub.

Přesně tohle se událo ve chvíli, když už jsem počítal vteřiny do začátku. Zrovna jsem byl v hovoru s manželkou Jitkou, která produkčně jistila zákulisí a moc jsem potřeboval ještě promluvit s panem doktorem Srstkou. V tom se ale na mne vrhly tety a moc si chtěly povídat, jak se mám a kam po akci zajdeme to oslavit. Netajily se ani tím, že očekávaly, že je nyní ještě provedu zákulisím…

Dělo se to ale už ve vteřinách, kdy jsem už byl myslí na scéně, jen jsem mávnul rukou na pozdrav a poprosil je, ať si sednou do hlediště. Pohled tet byl zklamaný a bylo znát, že přece jen čekají, že se jich ujmu. To, že mé chování spíš nikdo nechápal, jsem zase nechápal já, ale pozdější ročníky ceny Ď daly znát, že ten, kdo nemá zkušenost s pořádáním akcí, netuší, co to těsně před začátkem obnáší za nervy. Například zkušený úspěšný majitel firmy mi v roce 2006 volal tři minuty po zahájení ceremonie, aby se zeptal, kde má zaparkovat. Moc se divil, když telefon zvedla Jitka a sdělila mu, že už tř i minuty stojím na jevišti. On nedbal, že mne prý potřebuje jen na pár slov…


Tištěný program

Moc mi záleželo, aby první ročník ceny Ď měl krásný tištěný program. Tehdy jsem proto mávnul rukou nad tím, když tisk stál majlant. Pro mne to majlant byl rozhodně, ale vidina, že každý příchozí obdrží krásnou tištěnou brožuru, vykompenzovala všechny finanční rány.

Tehdy jsme vytiskli tisíc kusů a dohodli se s uvaděčkami, že je budou u vchodu rozdávat. Nedovolil jsem si za nimi speciálně jít a dát jim „školení“, co a jak, vždyť to tu dělají léta. A tak se stalo, že jedna z nich v bezradnosti nevěděla, zda skutečně tak krásný program má dávat zdarma, takže jej začala v dobré víře nabízet v náš prospěch za peníze. Ostatní paní uvaděčky se přidaly a ve výsledku se stalo, že místo aby bylo rozdáno 1000 programů, bylo jich jen pár prodáno a nám bylo nějakých 800 kusů vráceno…

Od té doby jsem začal praktikovat jiný přístup. Tištěné programy zasílám s pozvánkou na akci poštou předem. Jednak je to dobré i pro ty, kteří nemohou přijít, aby věděli, co se tam asi odehraje a pak je jisté, že každý svůj program dostane…





Raut

Když ceremonie skončila, měl jsem pro hlavní aktéry – držitele cen Ď, členy Kolegia a čestné hosty – připraven raut v Hlavním foyeru Národního divadla. Mezi hosty rautu byl i jeden uznávaný manažer. První po kom se ptal, byl pořadatel akce. Chtěl mu pogratulovat. A tak mne kdosi před něj přivedl. Představím se a on dá najevo, že je zklamán. Nechtěl věřit, že tuhle akci vyprodukoval kdosi neznámý a obyčejný z Plzně, nemající vliv, peníze, zázemí. Zdůrazňoval jsem, jak je báječné, že lze v téhle zemi mít nápad a vší poctivou prací mít možnost jej realizovat – jenže on se se mnou víc nebavil. Jediné, co dodal, bylo, že by příští rok mohl být raut honosnější. Zeptal jsem se, zda mu osobně na onom rautu záleží, potažmo na této akci? Kývnul souhlasně a tak jsem mu navrhnul, aby příští rok jeho firma raut sponzorovala. Než odešel, uzavřel tu věc větou: „Myslím, že rozsah rautu postačí…“

Zakrátko jsem pana manažera oslovil telefonicky a poprosil ho o schůzku. Přijal mne a já mohl prezentovat záměry, jak dál s cenou Ď. Závěrem jsem učinil svému protějšku nabídku ke sponzorování ceny Ď. On se zamyslel a pak řekl: „Peníze vám nedám, ale jestli chcete, můžete mne uvádět zdarma jako partnera projektu, což by pro vás byla čest a v dlouhodobém měřítku reference, že jsem u toho i já.“ – Omluvil jsem se, že za „čest“ nezaplatím ani benzín, ani telefon, ani počítač, ani tiskoviny, ani raut. A tak jsme se viděli naposledy.

Podnes není snadné získávat podporovatele na náš projekt, ale kdo u něj je, je u něj z vlastní vůle, že projektu rozumí a chce mu pomoct. Proto nikdo na žádné ceremonii nepřebývá, jaksi má člověk pocit, že ti, co zde jsou, sem jednoduše patří.


Maminka

Maminka měla o mne starost. Odmítnul jsem perspektivní práci na šachtě, na což jsem měl elektrotechnické vzdělání – a šel jsem na volnou nohu do světa vlastních vzdušných zámků v podobě kulturní činnosti, která mne měla nejen bavit, ale měla mi dávat i smysl. Neměl jsem to proto nikdy po ekonomické stránce snadné, ale vždy jsem si nakonec nějak poradil a hlavně u toho všeho v jakémsi nepopsatelném nadšení žil. Když jsem založil Mecenáš klub, z něhož se později vyklubala cena Ď, nechal jsem na ní zdraví. To maminku nejvíc znervózňovalo. Od roku 1990, kdy jsem jako mladík začínal na volné noze – uteklo jedenáct let. Píše se r ok 2001 a maminka je pozvána na ceremoniál ceny Ď do Národního divadla. Nikdy mne nezrazovala od mého činění, vždy mi s tátou drželi palce, ale netajili se tím, že by byli radši, kdybych dostal rozum a dělal něco stabilnějšího a rozumnějšího…

První ročník cen Ď máme za sebou a s rodiči vycházím ven na Národní třídu. Maminka mlčí. Čekám hodnocení, které po chvíli ticha přijde v podobě jedné krátké věty: „Ríšo, už nic neříkám!“ – V té době ještě rodiče netušili, že nám v budoucnu budou s cenou Ď každým rokem moc nápomocni, jak finančně, tak morálně a pracovně.


Kontrola z Prahy

Nějaký čas po prvním ročníku ceny Ď zvednu telefon, abych se dověděl, že finanční kontrolóři touží po schůzce se mnou. Nic v tomto smyslu nikdy neodkládám a tak kontrolu pozvu na co nejbližší termín k sobě domů. Přišli dva, muž a žena a velmi se omlouvali, neboť mají jakési upozornění z Prahy, které musí chtě nechtě prověřit. Návštěvu jsme usadili na sedačku a dali se na dané téma do řeči. Prý dostali z Prahy upozornění, že jsem měl přijmout sponzorské peníze od jedné tamější firmy. Problém prý je v tom, že si v Praze myslí, že když tato firma vynaložila peníze na reklamu na akci v Národním divadle a tuto akci pořádá „neznámý mladý muž z Plzně“, je jim to podezřelé a je třeba věc prověřit. Pochopil jsem, že v Praze dokonce nevěřili, že by se akce „cena Ď“, kterou neznali, vůbec mohla pod taktovkou Richarda Langera z Plzně konat na scéně Národního divadla. A tak jsem zapnul video a akci jim přehrál, včetně části, kde zazněla reklama na danou firmu. Oba pracovníci finančáku byli rádi, že je vše v pořádku a neskrývali nadšení, že kdosi z Plzně dělá tak hezkou akci v nám všem drahém Národním divadle.

Tahle historka má pro mne jeden velký význam, protože dokazuje, jak v té době bylo nepředstavitelné pro většinu lidí, že bych zrovna já mohl realizovat něco takového, jako byla cena Ď 2001 v Národním divadle. Pravda je, že jsem byl tak moc ponořen do práce na prvním ročníku ceny Ď, že mi ani nestihlo dojít, jak velké jsem měl štěstí, že dopadla spolupráce s Národním divadlem. To štěstí a ohromný vděk ale o to víc pociťuji teď, když se nenápadně jdoucími roky stalo to, že i první ročník ceny Ď zavál čas a vše tehdy prožité je jen historie tohoto projektu.


  nahoru   |   zpět