GALERIE zákulisí ceny Ď – 2. díl:

„Jájina Raunerová - fotografka, která umí zachytit radost, zamyšlení i naději…“

…vlastně s Jájinou Raunerovou se znám asi od roku 2009, kdy jsem začal moderovat po několik let za sebou doprovodné akce Filmového festivalu Oty Hofmana v Ostrově. Právě tam byla všudypřítomná jakýsi paní s fotoaparátem v jedné ruce a druhou rukou držící vozík, na němž tráví většinu života její těžce postižená dcera Peťka. Tou paní byla Jájina Raunerová z Karlových Varů. Fascinovala mne vždycky, jak levným foťákem dokázala nafotit reportážní momentky často v mých očích mnohem zajímavější, akčnější a celkově lepší, než profíci s drahou výbavou. Talent je prostě talent! Pak se dovím, že fotí pouze zdarma, že je to její život, že se snaží s Peťkou, které zakrátko bude třicet, jezdit po nejrůznějších kulturních akcích a ty fotit a vůbec tímhle šrumcem žít, aby doma zapomněli na osud, jehož tíha umístila Peťku nehybně a nemluvně navždy do vozíku. Akčnost Jájiny, neúnavnost – dokáže za den s Peťkou stihnout i několik akcí – plus neustálá snaha všem nafotit vše a poskytnout jim fotky pro radost – paradoxně, stejně jako u mnoha dalších lidí, také ve mně nejprve zbudila prvotní odstup od Jájiny.

Nejdřív jsem si myslel, že by měla s dcerou být doma, chodit s vozíkem do parku a ne ji donekonečna brát na akce a na nich fotit „co se tam zajímavého děje jako o život“ a pak tyhle fotky nabízet zdarma všem, jichž se dotýkají. Nedivte se mi , už jsem stokrát zažil, že přijde před akcí, kterou pořádám já jakýsi nevyžádaný fotograf, který praví: „Mohu si to nafotit?“ – Na což mu odpovím: „Ale já svého fotografa už mám…“ – Aby on odvětil: „To nevadí, já si to fotím jen pro sebe!“ - Aniž přizná, že po akci za mnou v očekávání přijde a nabídne mi úžasné fotky v představě, že je od něj okamžitě koupím. Jenomže i kdyby byly sebeúžasnější, pokud jsem se na exkluzivitě focení již domluvil předtím s někým jiným, nic tak jako tak od nikoho jiného nekoupím, pročež na straně nabízejícího se fotografa dojde k rozčarování a nakonec k naštvání, že celou akci fotil zbytečně. Dlouho mi trvalo, než jsem poznal, že Jájina taková není, že skutečně nic za skvělé fotky nechce. A ještě déle mi trvalo, než jsem pochopil, že zatímco já si mohu myslet, že by pro její postiženou dceru bylo lepší být doma v klidu a místo na akce vyrazit každý den na procházku přírodním parkem plným ptáčků zpěváčků a vůně květeny - každý se s těžkou životní situací vyrovnává jinak a já byl takové životní situace ušetřen, takže bych měl pokorně děkovat osudu a nepřemýšlet, zda ten, kdo ušetřen nebyl, se s naloženou tíhou osudu vypořádává tak nebo onak. Důležité je, že vše zvládá a jde životem dál. A když je k tomu nezištná, co dodat?

Od roku 2011 si Jájina zamilovala cenu Ď, kterou díky našemu setkávání na filmovém festivalu poznala ve vzájemných rozhovorech víc a víc. Vždy, když mi nabídla fotky z ceny Ď zdarma, poděkoval jsem, ale řekl, že na oficiálním webu ceny Ď je nemohu publikovat, neboť mám exkluzivní dohodu s uměleckou fotografkou Monikou Váňovou a ta dokud bude chtít, má přednost, jak jsem se s ní před lety dohodl. A tak Jájina navštěvovala krajská kola a finálové ceremonie ceny Ď, fotila o sto šest, vše mi zdarma poskytovala a já to nevyužíval, leč s radostí archivoval. Vzniklo totiž mnoho zajímavých okamžiků. Například - skvělá fotografka Monika Váňová fotila na scéně Národního divadla ceremoniál ceny Ď a mezitím, aniž jsem to věděl, fotila z boku hlediště Jájina Raunerová to, jak Monika fotí. Když mi v roce 2017 Monika řekla, že letos nafotí ceremoniál naposledy, že dál profesním životem půjde jiným směrem a nám bude držte nadále palce, poděkoval jsem Monice za vše a oslovil jako prvního fotografa Jájinu Raunerovou. Ta se ale zalekla. Dokud si fotila jen tak, bez rizika, byla v pohodě. Najednou měla přijmout roli oficiální fotografky ceny Ď a to neučinila hned. Stokrát napsala, že není dobrá a stokrát jsem ji odepsal, že je vynikající. Každý fotograf má něco, každému vyhovuje jiné focení a Jájině naprosto sedne reportážní zachycení momentek a fakt nevím, jak to dělá, že velkou akci dokáže podchytit ze všech úhlů, pater a ještě k tomu situací a nálad. Prostě tam poletuje sem a tam (nemyslím to zle, ale pro vystižení jejího nasazení to sedí) a kdekdo si může myslet, že je jí všude plno. Jenže ten výsledek! Pak po akci – jako pořadatel jsem navýsost spokojený, že mám co dát na web, že z fotek čiší život - tisícina vteřiny zachycující radost, zamyšlení, naději a vůbec všechno, čím může být nadupaná skvělá fotka. Však se podívejte do fotogalerie ceny Ď 2018 zde: http://www.cena-d.cz/fotogalerie.html (Jájino, upřímné díky…)

První čtyři fotky jsou z finále „ceny Ď 2013“ na historické scéně Národního divadla. Tehdy jednu z celostátních cen Ď, bylo to v kategorii „morální vzor v ČR“, převzala z rukou Jeho Eminence Dominika kardinála Duky paní Věra Čáslavská. Jájina nejprve vyfotila paní Čáslavskou na scéně a pak nezapomněla vyfotit z lože dceru Peťku s pozadím scény, kde se nachází paní Čáslavská. A poté, když paní Čáslavská usedla do lože s paní Bělou Gran Jensen (prezidentka Stonožky, která nominaci paní Čáslavské přihlásila), dokázala Jájina zaznamenat z pohledu od řad diváků v hledišti, jak se obě vzácné dámy šťastně objímají, držíc přitom v ruce paní Čáslavská cenu Ď…

Na páté fotce ještě Jájina stihla zachytit tehdy oficiální fotografku ceny Ď paní Moniku Váňovou, jak akorát pořizuje snímek z předávání ceny paní Čáslavské (snímky ceny Ď 2013 se paní Váňové náramně vyvedly a můžete se na ně podívat zde: http://www.cena-d.cz/foto2013.html - jsou tam i okamžiky z předání ceny Ď panem kardinálem paní Čáslavské).

Šesté fotografii, kterou přikládám, pořídila v závěru ceremonie „ceny Ď 2013“ paní Monika Váňová. Netuše asi, že tak jak ona byla focena při práci, tak nyní sama v souhrnu všech oceněných na scéně pózujících zachycuje fotoaparátem paní Jájinu Raunerovou s její dcerou Peťkou. Sedmá fotka to detailně ukazuje…

Osmý snímek je finále ceny Ď 2015 (Státní opera Praha, která spadá pod ND), kde na závěr ceremonie probíhalo společné focení aktérů ceny Ď, jehož se účastnil i nejvýše postavený voják v ČR – náčelník generálního štábu generál Josef Bečvář. Jen malý kousek od něj je nenápadně Jájinou nastrčený vozík s její dcerou Peťkou. Celý ceremoniál fotila s vědomím, že fotky na webu ceny Ď nezveřejním, ale chtěla zaznamenat svým okem vše, co tam prožila a protože měla Peťku vedle sebe, neodolala a vyfotila ji tam taky. Všechny fotky jsem dostal dárkem a dnes do nich mohu sáhnout a obohatit tak třeba i tenhle článek, kromě toho že pro mne mají velkou archivní hodnotu.

Devátá fotka je z loňska – pořízená po ceremonii ceny Ď 2017 na Nové scéně ND. Strašně jsem spěchal vyřídit zbývající organizační záležitosti, ale paní Jájina Raunerová nedovolila, abych kolem nich prošel jen tak. Když si vzpomenu, kolik stresu a chaosu má člověk v sobě po dvouhodinovém moderování, po roční přípravě celé akce… s tím, že je třeba dořešit ještě to a tamto, tak s ročním odstupem z fotky naopak cítím klid a pohodu. Asi by Peťka brala nechat si naložit na sebe tisíc starostí, stresů a chaosů, rizik – kdyby za to mohla z vozíku vstát. My zdraví lidi si ani trochu neuvědomujeme, že na misce vah je proti tomu všemu, co nám činí starosti, stres, odpovědnost, rizika… je na druhé straně misce zdraví a šťastný život. A tohle krátké zastavení, kdy se setkají dva světy, klidný a hektický, přidělený úděl a svobodný úděl, je na místě. A kdo jiný, než Jájina z té chvilky za fotoobjektivem vytáhla to, co tam viděla. Radost, spojující Peťku, mne a všechny, co prožili předchozí chvíle tady v sále…

Desátý obrázek je také z roku 2017, avšak těsně před akci, kdy přicházel malíř Martin Vavrys s dalším svým obrazem z cyklu „GRAND PRIX Ď“, coby hlavní cena na závěr ceremonie.

A jedenáctá a dvanáctá fotka je z letoška. Tak jsem před ceremonií „ceny Ď 2018“ vyfotil Jájinu s Peťkou před Stavovským divadlem (spadá pod ND) a poté uvnitř na scéně. Dřív fotila Jájina paní Váňovou, jak fotí, dnes jak koukám, fotím já Jájinu, jak fotí ona…

11. 6. 2018 Richard Langer

foto: archiv ceny Ď a Richarda Langera, Jájina Raunerová, Monika Váňová

  nahoru   |   zpět