Když se řekne prezident pivovaru...

Pokaždé, když se setkám s prezidentem Rodinného pivovaru Chodovar, říkám si: "Kdyby tak existovala škola na prezidenty a na ní přednášel pan Jiří Plevka, to by byl svět hned ve větším cajku!" A možná mám i pravdu, vždyť být něčeho prezidentem, neznamená uspokojit vlastní ambici, ale vzít plnou zodpovědnost za svěřený kousíček vesmíru, být u každého problému, co vteřinu nést morální i skutečnou odpovědnost a hlavně osobně s absolutním nasazením sloužit celku. Přesně tak, jak už to 51 let dělá Jiří Plevka. Manažer, který nemá široko daleko konkurenta, určitě tedy v tom, co se týká manažerské práce v oboru déle než padesát let!

Pivovarnictví má u nás ohromnou tradici. Přesto se v posledních desetiletí spousta pivovarů zavřela. Přinesla to doba. Pivovar Chodovar byl také na seznamu pivovarů určených k likvidaci. Když rodina Plevkových pivovar roku 1992 privatizovala, byla terčem výsměchu: "Jen ať si zlomí vaz!" Jenomže nikdo netušil, že pan Jiří Plevka má hlavu plnou nápadů a duši odhodlanou svůj milovaný pivovar, kde v podstatě prožil život, postavit na nohy. To vše za ohromné podpory manželky a synů. Tak vznikl Rodinný pivovar Chodovar.

1. 2. 2010 jsem byl objednán na schůzku u pana Jiřího Plevky, abychom pořídili rozhovor. Na vrátnici Rodinného pivovaru Chodovar jsem podle plánu v půl osmé ráno, ale trochu se tu zdržím. Pan vrátný, Miroslav Motl, mne vítá velmi srdečně. Své práce si moc váží. K malému invalidnímu důchodu si tady přivydělává, jak říká na pivo a cigarety. Ve tři čtvrtě na osm vstupuji do kanceláře prezidenta pivovaru. Přestože titul šéfa tohoto podniku se v první chvíli tváří drobet okázale, po chvíli pochopím, že pravým jeho významem je demonstrování oné osobní odpovědnosti za vše, co se tu děje a také za každého, kdo je s pivovarem spjat, třebaže je vrátným. Pan Jiří Plevka je prostě prezident a všichni o něm tady také tak hrdě mluví a vůbec jim to nepřijde divné, naopak.

Nejdříve si vypijeme s panem Plevkou kávu. Každá kavárna má svůj styl a v každé kavárně i jinak chutná kafe. Kancelář pana Plevky má také svůj styl a kafe tu chutná promíchaně s její atmosférou. Pane Plevko, jak se tak dívám, za sebou máte na zdi křížek a před sebou na poličce Lenina… "Víte, všechno musí být v rovnováze!" - Se smíchem vysvětlí muž, který si právě zapálil ke kávě cigaretu. Podle dalších předmětů v kanceláři, jejichž stáří je různé, mi dojde, že se tu věci nevyhazují s příchodem nových časů, že zde zůstávají, aby se nezapomnělo, že ty dnešní časy navazují na časy předešlé a předešlé na předchozí. Až se zastavím pohledem na dobovém obrázku "SOKOLSKÉ JEDNOTY SLOVAN" v německém Mnichově roku 1897.

   
 
Očividně vás, pane prezidente, práce tady, nebo lépe řečeno bytí tady, baví!
"Nikdy jsem nedělal nic pro peníze! No, vlastně jsem měl kdysi ovce a tu a tam jsem nějaké to jehně prodal, ale to jsem se hned dostal do problému s berňákem, že jsem okradl stát o stovku, takže mi napařili stovku penále. A co se vlastně stalo? Jehňata jsem prodal v prosinci a peníze dostal až v lednu. V daňovém přiznání jsem pak v příštím roce na tuto tržbu zapomněl. Nedalo mi se jich nezeptat na to, že jim jinde utíkají milióny, zda mají čas honit babku s ovcí (smích)! Co jsem dělal v životě, jsem dělal opravdu rád. Měl jsem berana a šest ovcí, trávu jsem kosil ručně. Ke svému zaměstnání v pivovaře to byla činnost navíc. Všechno jsem měl na nedaleké chalupě uprostřed lesů, ale jak přišla privatizace pivovaru…"


Jste muž mnoha řemesel!
"Říká se devět řemesel, desátá žebrota. Zatím jsem to dotáhl ke čtyřem řemeslům. Poslední výuční list jsem dostal k 75. narozeninám (smích). Je to falzifikát, něco takového, jako to dělali s těmi právy, abyste si nemyslel, že je to nějaký špatný doklad! Jinak jediný skutečný výuční list mám z Radnic, kde jsem se v letech 1949 až 1951 učil sladovníkem. V současné době si vybírám za učňovská léta náhradní volno, od pětasedmdesátky nechodím do pivovaru na šestou, ale půl osmou."

 
Vyrábíte pivo podle tradičních postupů. Je oproti učňovským časům ve výrobě v něčem rozdíl?
"Postupy jsou stejné, ale práce je lehčí. Tehdy to byla šíleně těžká práce. Dělal jsem třeba ve sklepě, zablikalo světlo jako signál a já šel na půdu nosit ječmen, co právě přivezl sedlák. Pytle měly 70kg. Po svačině si nás nechal nastoupit sládek, který začal vážit slad. Všichni jsme pak nosili 50kg pytle se sladem do třetího patra na šrotovník. Z hvozdu se zase vynášel usušený slad ve velkých bednách do násypky. V týchž bednách jsme nosili zelený slad na hvozd a to sakra ruce povolovaly. Sudy se myly ručně, do láhví se stáčelo ručně. Co bylo zajímavé, je, že vyučení sladovníci si tykali a pomocným silám se vykalo. Byl to stavovský zvyk. Parta jsme byla dobrá. Nebylo nikoho, kdo by si práce nevážil."

Jaká byla vaše cesta pivovarnictvím po vyučení?
"Po vyučení jsem se díky známému mé tety dostal na Vyšší pivovarskou školu do Prahy. Dotyčný se vydával za mého dědečka, byl to nějaký ministerský rada za císaře Angrešta. Každé čtvrtletí jsme chodili s profesory na pivo k Flekům. Po ukončení I. čtvrtletí za mnou přišel ředitel školy a řekl: "To jsem rád, že jsem dal na vašeho dědečka, protože jste nejlepší žák!" Měl jsem totiž samé jedničky, kromě trojky z tělocviku, ale učitel tělesné výchovy za mnou přišel a omluvil se, jak mi pokazil vysvědčení a pak už mi dával nanejvýš dvojku."

"Po škole jsem dostal umístěnku do Západočeských pivovarů se sídlem ve Staňkově. Dva měsíce na to jsem musel na vojnu a po vojně mi řekli, že pro mne nemají ve Staňkově práci, tak jsem šel do Radnic, kde jsem začal jako přidavač u zedníků. Po měsíci mne poslali do Plas dělat podsládka. Jenomže skutečnost byla jiná, nakonec potřebovali, abych dělal vidráka ( měkké i - skutečně), teda přehazovat klíčící ječmen na humnech. Vzal jsem to a denně měl na lopatě 400 metráků. První dva týdny byly krušný, pak jsem si zvykl a při vidrování i zpíval."

V březnu 1957 mne poslali do Tachova zastupovat sládka, který odešel na tři týdny do lázní. Když se vrátil, zjistil, že má pivovar v cajku a řekl: "Nechám si tě tady!"

"Jenže mezitím zavřeli ředitele a sládka v Železné Rudě, kam mne poslali na dva týdny a kde jsem zůstal 5 let. Měl jsem krásný platový výměr. Za spojené funkce ředitele a sládka pivovaru, jsem bral 1.050,- Kčs + 15 % měsíčně. Po uklizečce, co tam chodila na 4 hodiny denně, jsem měl nejmenší plat. Prakticky jsem tento pivovar za pět let vybudoval. Postavili jsme novou varnu, přistavili stáčírnu lahví a umývárnu sudů. Osobně jsem opravil fasády pivovaru, ženský z lahvovny mi míchaly maltu. Na černo jsme přistavili řadu staveb. Za pět let to byl parádní pivovar."

"A to byl okamžik, kdy přišel podnikový ředitel, abych odešel do Chodové Plané. Rozmlouval jsem mu to, v Rudě se mi líbilo a bylo mi líto vybudovaný pivovar opustit. Ale nakonec se tak stalo. Já odešel do Chodové Plané a pivovar v Železné Rudě do půl roku padl."

Jaký byl příchod do Plané?
"Roku 1962 mne přivezli do míst, která jsem vůbec neznal. U pivovaru byla dřevěná vrátnice. Když zvedli závoru, šofér rychle projel přes nádvoří dozadu k bednářské dílně, abych si ničeho moc nestihnul všimnout. Jen co mne vyložil, tak zmizel a mně se naskytl obrázek pivovaru, kde by se dala natáčet druhá světová válka, vlastně i první. Všude oprýskané fasády, před varnou neurovnané haldy uhlí. Na nádvoříčku ve vnitřku pivovaru, jak tam dnes máme kašnu s rybami, byl navezený popel, všechno bylo od pohledu neutěšené. Ubytování jsem si našel v jedné prázdné kanceláři. A od toho dne jsem tady podnes."

Kolik tehdy bylo v regionu pivovarů?
"Po válce bylo na území Západočeského kraje (dnes Plzeňský kraj a Karlovarský kraj) celkem 64 pivovarů. Některé z nich se po válce neuvedly do provozu. Další likvidace proběhla roku 1948. Takže v roce 1949 tu existovalo 5 národních podniků (Chebské pivovary, Karlovarské, Západočeské, Plzeňské a Chodské), přičemž každý měl asi 5 pivovarů. V roce 1960 se všechny pivovary, včetně Chodovaru, sloučily pod Plzeňské pivovary. Toho času v regionu fungovalo ještě 17 pivovarů, které byly rozděleny na rozvojové a určené k likvidaci. Chodovar patřil do té druhé skupiny. V roce 1989 z těch, co neměly přežít, prakticky zůstal jen Chodovar. Pak přišla naše privatizace a změna plánů, co dál s pivovarem. Díky tomu dnes Chodovar žije a pivovary ze skupiny rozvojových jsou více méně po smrti. První padl Cheb, následovaly Domažlice a pak Karlovy Vary."

Jak se na vaše privatizační počínání tehdy nazíralo?
Když jsme s tím začali, dostali jsme do vínku větu: "Do roka a do dne!" - "S tím, že ti, co ji vyřkli, si byli jisti, definitivně jisti, že nejdéle za rok, padneme. Ale protože jsem trvdej chlap, tak jsem musel dokázat, že nemají pravdu. Letos, prvního května, to bude 18 let! Ten jeden rok jsme už překročili osmnáctkrát!"

Letos oslaví Rodinný pivovar Chodovar své novodobé narozeniny. Bude mu pod vedením vaší rodiny osmnáct, bude už opravdu dospělý!
"To zní hezky, ale neznamená to, že by člověk ani po osmnácti letech nedokázal udělat chybu. Chybovat je lidské, jen se člověk musí umět ponaučit." Ve škole nám kantor říkával: "Kdo si myslí, že nic neví, to je vlasti chlouba! A kdo si myslí, že moc umí, začíná být trouba!" "Nemám patent na rozum, ale musí člověk umět řešit problémy. Teď hned, když jsou. K tomu je třeba i štěstí a to v životě mám."

Pan Plevka típne cigaretu a vzápětí zapaluje další. Usměje se a dá k dobru:
"Podívejte, v Železné Rudě jsem přišel na dvou prstech o kousky posledních článků. A navždy si tak pamatuji, kam nemám prsty strkat. To je asi jako si pamatuji, že nemám předjíždět za mlhy. Nic se nestalo nikomu, jen jsem ohnul značku na autě, když jsem musel uhnout do pole neosvětlenému protijedoucímu vozu, ale od té doby vím, že za mlhy už nikdy nepřejíždím."
"Ale i ty dva prsty, co jsem strčil do motorku kompresoru chladícího zařízení, měly pro můj život význam. Všude dávám k dobru historku, jak jsem na vojně nevěděl, kde mám levou a pravou ruku, takže jsem kazil otáčení v bok. Tak mi prostě na levé ruce uštípli dva prsty a od té doby vím, kam se mám na povel točit!"

Než pan Plevka odklepne popel z cigarety, zasměji se nad historkou o prstech. A pak, když vidím, jak mezi těmito prsty drží cigaretu, zajímám se, jak je na tom pan prezident s kouřením?
"Kouřím jen v práci nebo mezi lidmi. Doma ne. Začal jsem až ve čtyřiceti. O poradách byly stále pauzy na kouření, což mi vadilo. Tak jsem se jednou přidal. Kouřím docela dost, ale chutná mi to, je to radost. Jednou jsem se vsadil s kolegyněmi, je to asi osm let, že rok nebudu kouřit. Byla to sázka o měsíční výplatu. A skutečně jsem to rok vydržel, skoro, tedy. Tři dny před uplynutím dané doby, jsem v Brně na služební cestě, jednu cigaretu vykouřil. Kolegyně mne požádaly den před vypršením sázky, zda bych nechtěl sázku anulovat. Vyhověl jsem jim a darem na památku od nich dostal atrapu velké cigarety. Protože sázku anulovaly a já se současně přiznal, že jsem kouřil, dal jsem jim svou výplatu s tím, aby ji věnovaly na dětskou onkologii v Plzni."

Jak jsem tak stále tituloval pana Jiřího Plevku "prezidentem", sáhl na stůl pro kopii stránky z jednoho časopisu, aby mi ukázal článek parodující prezidenty, kde se říká, že prezidentem roku není ani pan Obama nebo pan Klaus, nýbrž pan Plevka.
"No jo, už je to tak, jsem prezident roku (smích)!"


Prezidentské vlohy máte po rodičích?
"Od nepaměti byli moji předci krejčí. Otec taky. Byl to maximálně schopný člověk, ale žil ve špatné době. Když rozjel podnikání, přišla válka, po válce…, ale však víte. Jako živnostník vzdoroval až do rolu 1958. I když mi neodkázal žádný majetek, ukázal mi, co je to čestnost v podnikání. Takže ať jsem dělal v životě cokoliv, snažil jsem se, aby se táta za mne nemusel stydět. Proto jsem se snažil prožít život čestným způsobem."

V duchu si říkám, že pan Jiří Plevka jednou bude mít co odkazovat. Kromě pivovaru, jakožto majetku, zejména a hlavně povahu poctivého muže. Taková vlastnost, pokud se dědí, má ohromný význam pro okolí. Okolí, jehož středem je pivovar s přilehlými provozovnami, jako jsou restaurace Ve skále, Hotel U sládka, restaurace Stará sladovna a samozřejmě proslulé pivní lázně, tedy vše, kam se nyní půjdeme podívat. Denně tuto dlouhou trasu absolvuje několikrát. Každý schod, roh a futro zná. Odhaduji, že tu nachodí za den i pár kilometrů. Možná proto má v „pohotovosti“ kousek od kanceláře překrásný motocykl.
"Tenhle slovenský jednoválec značky MANET jsem si koupil roku 1951 za 25.000,- Kčs, to bylo před měnovou reformou. To jsem ještě neměl řidičák, takže jsem prvních sto kilometrů najezdil po dvoře."

   
Na půdě sladovny ve skladovacím prostoru provede pan Plevka kontrolu opravy podlahy. Zde ji provádí soukromá firma, jejíž pracovník Josef Kukeně si pochvaluje, že mu to jde pěkně od ruky:
"Je to pěkná prácička. Ta prkna mají 110 let! Jsou jinak v pořádku, ale jak se na nich jezdí s vozíky, mají poškozený povrch, takže je vyčistíme a obrátíme. Sloužit pak mohou nejmíň dalších padesát let."

Ze staré sladovny procházíme zákoutími asociujícími představu o pivovaru, jakou máme například z filmu Postřižiny. Pak cvaknou dveře a jsme nad moderní stáčírnou.

   
"Tady dole pod oknem vlevo máme novou myčku lahví. Stojí tu teprve 3 měsíce a dostali jsme na ni dokonce dotaci z EU, první dotaci vůbec."


Naproti oknům nad stáčírnou zdobí stěny dobové fotografie…
"Takhle si pivovar pamatuji, když jsem tady nastoupil. A tyhle ženy si pamatuji také."


Poté sestoupíme do provozu, kde lahve rachotí tak, že musejí mít zaměstnanci špunty v uších.

   
   
Abych se mohl zeptat na to, jak celkově pivovar prosperuje, počkám až na chvíli, kdy opustíme stáčírnu a v nedalekých dveřích najdeme ticho. Je to kancelář stáčírny a v ní pracuje dvaašedesátiletý Jiří Cíl, jehož mi pan Plevka představí slovy:
"To je takovej špatnej chlap!"

Načež se usadí a zapálí si cigaretu. Pan Cíl, který do Chodovaru nastoupil s Rusy, jak říká roku 1968, se spokojeně usměje a dodá:
"Humor Jiřího Plevky znám. Dokud říká, že jsem špatnej chlap, tak je všechno v pořádku!"

Pan Plevka: "No, jen se podívejte, jak zachovale vypadají naši důchodci!"

Pan Cíl: "Jen to neříkejte nahlas! Uslyší to politici a prodlouží nám práci do sta let (smích)!"

Tu se do hovoru vmísím já: „Jak celkově prosperujete, pane Plevko?“
"Celkově už dnes z našeho podnikání sklízíme ovoce a dá se říct, že jsme bez problémů. To nebylo od začátku. Ale od začátku jsme na tom pracovali. Pivovar prosperuje hlavně díky dalším doplňujícím činnostem, které na něj navazují, což je výhoda. Další výhodou, obrovskou, je, že máme vlastní, vynikající vodu. Svou máme i výrobu sladu, čímž získáme veliké úspory."
"No a také se můžeme spolehnout na pracovníky!"

S poslední větou se pan Plevka rozloučí s panem Cílem. Ve dveřích se ještě zeptám: „Jaké máte cíle, pane Cíl?“
"Ty nejvyšší (smích)."

Za okamžik vstoupíme do varny. Po procházení mnoha prostor pivovaru mi to najednou přijde, jako když se vstoupí do kaple.
"Tahle varna je o deset let starší než já…"

…vysloví větu pan Plevka a víc mi zde neřekne. Tak se tu v tichosti kochám svátečním pocitem z tohoto místa.




Ze staré varny přejdeme do ještě starší sladovny.



Nádvoříčko pivovaru zdobí kašna. Vzpomenu si na vyprávění o dvaašedesátém, kdy sem pan Plevka přijel prvně. Kašna tu nebyla, jen skládka popelu a oprýskané fasády.



Když přejdeme ze sladovny přes nádvoříčko do protějších budov, přivítá nás pan Josef Brůžek, obsluhující kotelnu, strojovnu chlazení a kontrolu sušení sladu. Za devět let, co zde působí, si váží managementu Chodovaru, protože:
„Tady se o to starají, škoda, že tolik jiných pivovarů padlo!“


Kromě velkých plynových kotlů, si všimnu kotle mnohem menšího. Pan Plevka dá k dobru poznatek:
"Pořídili jsme nový, velmi úsporný kotel na plyn. Za rok provozu jsme ušetřili neuvěřitelných 100.000 kubických metrů plynu! Ovšem mezitím se plyn zdražil, takže jsme ve výsledku zaplatili o 1.000.000,- Kč víc."

Cestou do skladu potkáme syna pana Plevky. Jen co si řeknou pár pracovních věcí, poprosím je o společnou fotku.


V atmosféře rodinného pivovaru se ještě dovím, že:
Dnes je Chodovar pomalu poslední pivovar držený skutečně jen v českých rukou, vše je už většinou v majetku zahraničních vlastníků.

Ve skladu prohodím pár slov s Janem Kubičkem. Pracuje v pivovaru jako vařič piva. Dnes nevaří, ale pomáhá ve skladu.

"Vařit pivo je těžká práce, ne fyzicky, ale odpovědností. Nesmí člověk udělat chybu, vznikla by velká škoda. Nejhezčí je na práci vařiče, když se dílo daří. To mám opravdovou radost z práce."

Dalším pracovníkem ve skladu je pan Pleva. Ten si nemůže vynachválit relax, který touto prací získává:
"Celý život jsem měl psychicky náročnou práci u Policie ČR. Prakticky mám už odsloužené roky. A tak nyní, po 30 letech, dělám tady, protože si tu pěkně vyčistím hlavu. Je to spíš sport, než práce. Žádné nervy."


Hned vedle skladu je stáčírna sudů. Tady si pan Plevka pochvaluje týden starou myčku sudů.


Jen co projdeme kolem haly se sudy, dále pak volným prostranstvím pivovarského areálu, tak vstoupíme do místnosti s filtrací piva, ze které je vstup do prostor vytesaných před staletími ve skále. Ano právě tam se nacházejí pivní tanky.



Když v chodbách ve skále potkáme muže pracujícího s hadicí, pan Jiří Plevka mne představí slovy:
"Pan Langer je od kriminálky! Fotí tu podezřelé a chce se vás zeptat na pár věcí…"

Čemuž se dotyčný srdečně zasměje a víc se nenechá od své práce rušit.

V přilehlé budově se podíváme, jak probíhají práce na rekonstrukci prostor, kde budou toalety pro exkurze.



A potom se už vypravíme mimo pivovar. Neznamená to ale, že vše kolem nebude i tak pivovarem dýchat. Projdeme velkými vraty. Před námi budova staré sladovny.






Na chvíli mne pan Plevka opustí:
"Projděte se po hotelu, mrkněte se do lázní a repre prodejny. Tady máte moji kartu ke všem dveřím – ne, že si otevřete dveře do pokoje, kde máme ubytované nějaké pěkné turistky (smích)! Já mám teď na hodinku jednání."


Poněvadž lehce na www.chodovar.cz najdete řadu fotografií jak hotelu, tak výjimečných pivních lázní (světový originál pana Plevky – základ je minerální voda, což plagiátoři nemají – jde o lázeň v  uhličité vodě, do které se přidává koupelové pivo, pivovarské kvasnice, chmel atd.), včetně patřičných komentářů, jdu nafotit jen repre prodejnu. Ostatně více bych za hodinku nestihl, neboť se tu zapovídám s energickou paní prodavačkou. Pracuje zde 5 let a jmenuje se Jitka Denková. Gejzír úsměvů a pozitivní nálady mne přivítá hned mezi dveřmi:
"Vítejte v mém království. Tady jsem šťastná a zákazníci to hned poznají. Našla jsem se tu. Práce mne baví. Lidi přijdou, užasnou, jak je to tady hezký. Pak na ně promluvím já, do čehož dávám srdce… A prodám všechno. A navíc se rádi vrací. Někteří každý den."


V prodejně se objeví náhodná zákaznice. Nedělá mi potíž pozdravit a poprosit o rozhovor, abych se dověděl, že patří mezi stálé klientky:
"Žila jsem roky v Německu. Můj muž je Bavorák, odkojený pivem. Deset let už ale žijeme tady a manžel sem chodí denně pro basu Chodovaru!"

A co s basou piva každý den udělá?
"Vypije! Říkám, je to Bavorák. Pak také rádi chodíme do restaurace Ve skále. Když za námi přijedou příbuzní z Německa, jsou v úžasu, jak jsou překvapeni a spokojeni. Je to prvotřídní restaurace, kterou se chlubíme všem našim návštěvám. Jinak dneska jsem si přišla koupit vitamíny na bázi piva."

Přestože jsem tady bez pana Plevky, pořád mám pocit, že tu někde musí být. Jeho osobní stopa je patrná. Nápaditým prostředím. A taky jakýmsi nepopsatelným nadšením paní Denkové, která na adresu pana Plevky říká:
"Pan prezident je naše sluníčko! Všechno tu dává smysl."

Rukopis pana Jiřího Plevky člověka provází celým pivovarem, hotelem, lázněmi a restauracemi. Jen co se opět po jednání setkáme, zajímám se o jeho soukromí, zda i tam hýří nápady. Nenaději se a sedím v autě pana Plevky:
"V lesích máme na samotě chalupu, kterou jsem postavil na rozbořených základech starého mlýna. Všechno si tam dělám sám. Stavět jsem to začal roku 1973 a vlastně to dodělávám ještě dneska."






Jste tady dost stranou od civilizace, v lesích, na samotě. Nemáte obavy, že vás vykradou?
"To se už stalo několikrát, ale dneska už máme spolehlivé zabezpečovací zařízení. Jen bych si někdy přál být u toho, když sem zloděj vniká. Nikdy jsem se ničeho a nikoho nebál, strach je mi cizí, to je moje výhoda."


Po návratu z výletu zaparkujeme v garáži vedle někdejšího vozu pana Plevky, který tu i nadále má své místo. Odtud se vydáme do nitra skalního masivu, kde na mne v restauraci čeká oběd. Cestou se však ještě stavíme u ekonomické ředitelky Chodovaru – paní Hany Henclové, která zdůrazní, že pivovaru se daří vždy dobře, tedy, když má dobré šéfy.
Při chůzi dlouhým tunelem vytesaným ve skále se dovím, že:
"Teď vás vedu do jediného legálně vytunelovaného podniku v republice (smích). Tohle je pan vrchní, který se o vás postará. Nemusíte se bát, dokáže všechno, před týdnem se vrátil z  Kilimandžára! Já chodím na obědy domů. Manželka nepracuje, ale aby se jí nezkrátily žíly, tak pro nás vaří oběd. Mám rád tradice a tak je i ctím, tedy zatím dobrou chuť."

Jak jsem si tak šmakoval, od pana vrchního se dozvím, že na nejvyšší horu Afriky, která je od roku 1973 přírodním dědictvím UNESCO – Kilimandžáro, šel s partou přátel deset dní. Celou tu dobu jim dávali jíst jenom kuřecí stehna, kterých se přejedl. A než Tomáš Podzimek dovypráví, je tu zpět pan Plevka, který informaci o stehnech doplní:
"A když přijel domů, tak mu rodina na jeho počet uvařila oběd. No přesně řečeno kuřecí stehna!"




Mezitím stále fotografuji, což pan Plevka komentuje:
"Jen si Tomáši zvykejte. Až teď pojedete na nejvyšší horu světa, budou si vás pro slávu fotit víc a víc. Podívejte, mně si dnes pan Langer taky fotil a nejvíce ho zajímaly tyhle dva zkrácené prsty. A víte vůbec, proč mi je na vojně uštípli..?"

     
Pan vrchní zakroutí hlavou, že ne a vyslechne si příběh o levé a pravé ruce. Když odezní smích, přinese mi kávu. Myslím, že jsem už rozhovor v podstatě dokončil, takže schovám notebook do kufříku. Ještě tu však nejméně hodinu sedíme. Mám jedinečnou příležitost naslouchat moudrému muži a snažit se ledacos pochytit pro život. V hlavě mi pak zůstane celá řada bonmotů, které se vážou na konkrétní historky ze života. Některé z nich by určitě byla škoda neuvést:

"Když si zlomím ruku, tak jsem štastnej, že jsem si nezlomil obě!
Když si zlomím obě, jsem štastnej, že pořád ještě můžu chodit!
No, jo, to je život!"


"Neplatí, že je špatnej ten, kdo není můj kamarád!"


"Upřímně jsem se těšil na zvrat v roce 1989, ale pozor!
To co se dnes v naší zemi děje, ze mne může udělat komunistu z přesvědčení!
Kdo nežil před listopadem, nemůže soudit!
Nemám rád převlečené kabáty. A že jich je!"


"Lidi jsou dobří a špatní. Schopní a neschopní. Další třídění je špatné."


"Pane Langer, v hospodě se odjakživa zpívalo. Zazpíváme si?
Znáte píseň – Zasviť mi ty slunko zlaté? Že ne?!
Tak to málo chodíte na funusy (smích)!"


"Já si totiž přeji, aby jednou hrála špatná kapela právě tuhle funusovou píseň na mém pohřbu.
To se určitě leknu a vyskočím z rakve zpátky na ten boží svět."


  nahoru   |   zpět