28. října 2018 bude velké výročí…
…malíř Pavel Vavrys už výročí svými obrazy připomíná dnes – I. Část

Ahoj Pavle,
co doma, co Marta, co Martin, co obrazy?

Tak nějak se jednou za čas ptám přes e-mail malíře Pavla Vavryse. Pavel je kromě malování obrazů ve svém pražském ateliéru také podporovatel ceny Ď ve Zlínském kraji a jeho syn Martin je zase tím malířem, který nám rok co rok maluje hlavní cenu „GRAND PRIX Ď“, předávanou v Národním divadle na závěr finálové ceremonie udílení cen Ď mecenášům. Paní Marta Vavrysová je pak kromě toho, že je také malířkou, tmelem umělecké domácnosti, kde to voní pečeným bažantem a jinými dobrotami.

Co máme společné? Každý konáme ve svých pracovních světech to své. Ty světy jsou jiné. „U Vavrysů se maluje, sochaří, plastikuje“. A mezitím s dobrým moravským vínem a vlastní galerií Vavrys, ve vlastním historickém domě v jádru historické Prahy žije. My žijeme stranou v Pošumaví, potažmo v Plzni a hlavním našim projektem je cena Ď. Vlastně ta nás spojuje. Vážíme si společně lidí, kteří podobně jako my svět vidí. A hledáme důvody být si nějakým způsobem nablízku. To ale neznamená, že jsme neustále ve fyzickém kontaktu. Časově to není možné ani z jedné strany. Posíláme si však pozvánky na akce, vernisáže, krajská kola ceny Ď a finále. Mnohdy nejen nepřijedeme, ale ani si neodpovíme. Důležité je, že víme, co se děje tam u těch druhých a že si můžeme držet palce a na dálku se radovat, když se druhému něco podaří.

Je to pár dnů, co jsem dostal pozvánku na vernisáž výstavy Pavla Vavryse na ambasádě ČR ve Vídni. Ani jsem nereagoval, neboť jsem dopředu věděl, že se mi nemůže podařit utrhnout se od naší práce. Ale co jsem mohl udělat, počkat a poté napsat: „Ahoj Pavle, jak dopadla vernisáž a co bylo jejím smyslem?“ – Abych dostal tuto odpověď:

Ahoj Richarde,

jde o obrazový cyklus s názvem Česká paměť. Výstava ve Vídni je prozatím kvantitativně největší, 64 obrazů. V tomto roce předcházelo výstav s tímto názvem již víc. Babice u Uh. Hradiště, rodiště M. R. Štefánika v Košařiskách na Slovensku, či na Krajském úřadě ve Zlíně. Všechny jsou pod gescí ČsOL v rámci projektu LEGIE 100. Příští rok bude tato, či doplněná kolekce se stejným názvem v Brně, Kunovicích, Velehradě, Kyjově, Nitře a Bratislavě. A tak to bude pokračovat doma i v zahraničí až do roku 2020.

Prezident E. Beneš

Jádro vždy tvoří nejčastěji terče s portréty hlavních aktérů podílejících se na vzniku ČSR. Pozadí tvoří obvykle fragmenty vztahující se k příběhu oné osoby. Např. u prezidenta Beneše jsou koláže s podobiznami všech generálů působící v době jeho prezidentování. Za prezidentem T.G. Masarykem jsou válečné ruiny na jeho cestě na Sibiři, u generála M.R. Štefánika dole jeho vrak italského letadla Caproni Ca. 33. Na terčích jsou další osobnosti, jako gen. Jan Syrový, gen. Stanislav Čeček, gen. Radola Gajda, gen Josef Šnejdárek, plk. Josef Jiří Švec, Emanuel Voska, gen. Pellé, ale i jednotliví řadoví legionáři kteří se podobně jako gen. Švec již nevrátili živí. Další hrdinové jsou rozpracovaní.

Většinu expozice však tvoří figurální terče vykreslující atmosféru a nálady v době Velké války. Některé terče přesahují svým obsahem až do let 40., např. Dvojice z 1941 (heydrichiáda), či Zmizelá rodina (holokaust). Hodně terčů je inspirováno dobovými kýčovými pohlednicemi, ale vždy je tam nějaký fragment připomínající válku (nalepený korespondenční lístek z fronty a pod.).

Česká paměť

Pak jsou tam různě velká plátna, několik i 200x140 cm. Vždy je tam poznat moje snaha o nějaký příběh, který se více, či méně váže na název výstavy. Ústřední obraz Česká paměť je výjev z polorozpadlého opuštěného domu jednoho legionáře. Na jeho posteli v ložnici se válí spoušť fotografií, novin, předmětů, které tam zanechali vandalové. V pozadí fragmenty z obrovského vlasteneckého nadšení tohoto dnes již neznámého člověka. Češi rádi trpí zapomínáním. Název obrazu Česká paměť a po něm pojmenovanou výstavu proto beru s ironií. Ostatní obrazy si prociť sám.

Návrat do vlasti

Toto téma a vlastně obrovský cyklus již maluji hodně dlouho. Aniž jsem se o to vědomě příliš snažil, prostě mám jakousi vnitřní potřebu. Nejde to vysvětlit je to mimo smyslové. Avšak žádný obraz nepovažuji za ukončený, abych mu nakonec nevtiskl trochu reálného příběhu. V poslední době mě baví vracet se tématicky do minula. A o to víc se o minulost zajímám a studuji ji. S hrůzou zjišťuji, že historie jsou vlastně války.

Výstava ve Vídni byla zahájena v den svátku ČR 28. října a pravděpodobně ne všichni měli radost z našeho státního svátku. Z noci z 27. na 28 listopadu někdo u vchodu na naše velvyslanectví zapálil českou vlajku. Pobouřilo snad někoho ideové téma výstavy? Dle pana velvyslance naše vlajky kradou fotbaloví fanoušci, ale nyní jde prý nejspíš o obyčejné vandalství.

K výstavě promluvil velvyslanec ing. Jan Sechter, místopředseda ČsOL plk. MUDr. Jindřich Sitta a zmocněnec pro projekt Legie 100 Mgr. František Trávníček. Návštěvníků bylo několik stovek. Mezi jinými cestu obětoval i starosta Hustopečí od kterého jsem dostal darem unikátní Hustopečskou mandlovici. Mezi mnoha gratulanty byla i starší paní sedící u informací, která se mne s obavami před instalováním výstavy ptala, jestli se na to bude dát celou dobu dívat. Protože její pult se nachází přímo mezi obrazy.

Děti z 1. světové

Pozoroval jsem ke svému uspokojení hodně lidí, kteří u obrazů dlouho stojí a studují je. A padla už tradičně opět otázka, proč je na velkém obraze "Děti z 1. světové" jeden obličejíček rozdvojený? Odpověď jednou pro vždy je, že moje matka narozená v 1911 a její vrstevníci si prožili hrůzy válek, střídavě naděje a pak zklamání ve všech dějinných etapách od 1918. Ne všichni jako ona se dožili 97 let a zakusili konečně svobody a demokracie. Skupinový portrét dětí a hlavně jejich výrazy v obličeji jsou předtuchou toho jejich osudného století. A rozdvojený obličej děvčátka? Vyjadřuje obyčejný strach. A začíná nám století další...?

Rakouská média projevila o výstavu zájem a ta byla prodloužena o další měsíc až do půlky ledna - takže se zkus utrhnout a udělej si do Vídně výlet.

Zdraví Pavel

Dnes jsme touto e-mailovou komunikací s Pavlem Vavrysem odstartovali seriál příspěvků týkajících se tohoto rozsáhlého tematického díla…

V dalších příspěvcích Vám v novém seriálu postupně budeme přibližovat život výstavy, jednotlivých děl a směřování toho všeho k roku 2018.

Milí čtenáři, vítej mezi tahy štětců, nánosy barev a vln představ malíře Pavla Vavryse. Třeba si ještě nepřipouštíš, že se blíží tak významné výročí, ale až přijde, dávno o něm budeš přemýšlet – budeš-li se do řádek našeho nového seriálu vracet.

R

  nahoru   |   zpět