Je to pět let, co jsem pro Revue Richard sepsal článek o výrazné české osobnosti paní Běle Gran Jensen. Tehdy jsme se znali čtyři roky a dnes, po dalších pěti letech, když si opět ony řádky přečtu, nemám pocit, že by se na mém vnímání této ženy něco změnilo. To, že v roce 2010 ještě scházely dva roky do jejího ocenění dle ankety České rozhlasu „Zahraniční Češka roku 2012“ (Běla částečně žije v Norsku), to, že během dalších pěti let mnohým dalším významným stran činnosti Stonožky obohatila svět, to vše jsem dopředu neznal a přesto, stejně jako dnes, už tehdy v roce 2010 a dokonce hned v roce 2006 při našem prvním setkání, jsem Bělu vnímal shodně. Od první vteřiny, co jsme si pohlédli do očí, je pro mne velkou osobností, ba jednou z největších. Sahám tudíž do archivu Revue Richard pro článek, který v premiéře, ač po pěti letech od jeho napsání, zveřejňuji na webu ceny Ď. Pro mne je totiž stále takový, jako bych ho napsal včera. Vlastně tak to mám i se vztahem k Běle. Nebyl žádný, pak se potkáme na scéně Národního divadla, když v roce 2006 přebírala cenu Ď a v mžiku uvnitř sebe vím, že se známe dávno a napořád, sic stále stejně, ne míň a víc, ať jde čas, jak chce pomalu nebo rychle, stále stejně…

Desatero poznání díky
paní
Běle Gran Jensen

Neúnavný člověk.
Nepředstavitelně potřebná bytost.
Tak přesně takhle vidím paní Bělu Gran Jensen.
Myslím si, že kdyby na světě bylo deset Běl Gran Jensen, je o polovinu méně válek, bídy a utrpení. Když bych se ze světového měřítka měl vměstnat jen do rozměrů naší vlasti, pak deset Běl Gran Jensen u nás doma, by znamenalo stát se nejkultivovanější a nejlépe prosperující zemí světa.
Ale Běla je jen jedna. Naštěstí naše. A přestože svět nenapraví zcela, její stopa na něm zůstane dost dlouho. Jako podnikatelé investují prostředky do výnosných investic, ona investuje veškerou svou pozitivní energii do investice nejcennější. Do dětí. Letos to je dvacet let, co založila Hnutí na vlastních nohou "Stonožka"

Začnu tím, že si myslím, že jsem od prvního setkání v Národním divadle roku 2006 pochopil její životní filozofii a tedy, když by nebylo nic víc, byl by i tak můj život výrazně obohacenějším. Jenže k tomu musím přičíst naše další setkávání. Přirozenými kroky osudu, nijak dopředu neplánovanými, se mi poštěstilo Bělu ještě hlouběji poznávat. Tento článek tedy není rozhovorem s Bělou Gran Jensen, nýbrž netradičním shrnutím mých individuálních dojmů z ní, které zveřejňuji, abych Běle složil sám za sebe skromnou poklonu. Myslím si totiž, že i obyčejný člověk, jako já, má právo veřejně někoho blahořečit, stejně jako třeba norská královna, či pan prezident Václav Havel. Tedy ti, kteří již dávno Bělu vyznamenali, aby z titulu svého vlivu vyzdvihli podstatné lidi pro vlast nebo svět. Jenže nejenom v odrazu světových významů konají lidé jako Běla své skutky. Oni žijí a pracují každý den od rána do večera, obklopeni lidmi, kterým skýtají zajímavá poznání. A to se stalo i mně…

Poznání první - Běla kope první světovou ligu a je naprosto normální.

Několik dní po našem prvním setkání na scéně Národního divadla, kde Běla převzala cenu Ď, mne pozvala k sobě domů. A to do svého nového bytu v Praze Dejvicích. Od okamžiku, kdy si tento byt pořídila, nelétá z Norska do ČR jen na návštěvu, ale napůl zde i žije.

Na stěnách příjemně zařízeného bytu zřím několik zajímavých obrazů a fotografií. Zaznamenávají chvilky, kdy byla Bělina činnost veřejně oceněna. Oproti nekonečným rokům práce, jsou tyto chvilky skutečně krátké, ale o to víc si jich Běla váží. Byla by škoda, kdybych nejmenoval velikou fotografii z audience Běly Gran Jensen u papeže Jana Pavla II. Běla se ale sama z těchto fotografií nedojme, protože na minulost nemá čas. Okamžitě nastolí řeč směřující k budoucnosti. A abychom se nezdržovali formalitami, ihned velice pragmaticky nabídne tykání a naše komunikace je o to rychlejší. Aby si Běla mohla dovolit založit a vybudovat hnutí takového rozsahu, jako je hnutí Stonožky, musí mít dobré finanční zázemí. Po celém světě poskytuje své služby v oblasti byznys poradenství. U sebe doma hostila celou řadu světových byznysmenů a manažerů. Zvládá všechny možné světové protokoly a bontony. Tedy, když je to třeba. Nyní mávne rukou nad vším a jde přímo k věci: "Jak můžeš, Richarde, pomoci dětem ve válce?" - A okamžitě nastolí normální pracovní atmosféru, kde jsou si všichni rovni. Lidí s touto výjimečnou schopností, která člověka okamžitě motivuje a vtahuje bez cinkrlátek a zbytečných slov do děje, znám málo.

Poznání druhé - Běla je svá a nepodléhá módním trendům.

Nový Bělin byt je velmi moderní, s umístěním v pěkném místě. Jeho interiér však žádný architekt nenavrhoval. Převážně ani Běla žádný nový nábytek nepořizovala. Dokonce skoro možno říct: "Každá ves, jiný pes!" - Jenže světe div se, náramně k sobě jednotlivé kousky nábytku ladí. Běla mi vysvětlila, že každou z těchto krásných věcí dostala jako dárek od svých přátel. A každodenním používáním těchto věcí si na ně vzpomene. A já dodám, že tím, že věci pocházejí od přátel, kteří Bělu znají a mají rádi, možná k sobě i individuálně pořízené věci dohromady sedí.

Poznání třetí - Běla nedokáže zapomenout na utrpení druhých.

Jak vyrůstáme ve světě médií mapujících od pólu k pólu veškeré dění, navíc se schopností okamžitého sdělení informace, zvykli jsme si na nonstop špatné zprávy. Skoro vlastně ani už nerozlišujeme, co je špatná a co dobrá zpráva. Jsou to prostě zprávy o životě, třeba někde na druhém konci planety, který odsud, z našeho domova, jen těžko teď hned ovlivníme. Víme, že milióny lidí má hlad, víme, že milióny dětí trpí ve válečných konfliktech, víme všechno, každodenně, stejně jako víme, že rohlík v Normě stojí pod korunu. Rozdíl v prvním sledu vnímání zpráv neděláme, ani možná nemůžeme, pokud sami chceme mít čas na svůj vlastní život. A přece jsou lidé, kteří jako citlivá membrána mikrofonu slyší každičkou frekvenci, dokonce i tu nejjemnější, jakou může být zvuk z dopadající slzy dítěte do prašné afgánské cesty. Kdo je vybaven od přírody, Boha, nevím, takovým mikrofonem, má-li navíc srdce a člověčí povahu, nedokáže na děti ve válkách nemyslet. Říkám tomu, že na sebe dobrovolně bere tíhu světa. Taková tíha může citlivého člověka zabít. Sebeobranou je myšlení na naše místní problémy a radosti. Ale jsou lidé, kteří se takto bránit neumí. Cítí tíhu onoho břemene víc a víc a tak víc a víc posilují svaly svojí vůle, aby tíhu unesli. A čím mají vůli silnější, mohou s ní působit na další. A ti se nakazí. Tak nějak asi vznikla Stonožka. Běla neumí ani na minutu zapomenout na děti ve válkách. Byla za nimi mnohokrát, přivezla jim sanitky, postavila školy. Jednou mi řekla: "Byla jsem v místě, kde za hřmotu děl umíraly děti. Pak jsem sedla do letadla a přeletěla do Evropy. Týž večer jsem byla na překrásné opeře v jedné z nejslavnějších oper světa. Když jsem slyšela tu krásnou hudbu, nedokázala jsem pochopit, že jenom hodinu letu od této nádhery umírají děti!"

Poznání čtvrté - Běla je největším propagátorem naší armády.

Byl jsem na vojně v době, kdy jsem pro svůj pohled na svět nemohl být hrdým na naši armádu. Neznamená to, že bych litoval, že jsem na vojně byl. Tehdy mi to samozřejmě vadilo, ale dnes jsem rád. Poznal jsem charaktery lidí. Naučil se vážit si normálních okamžiků a možná se naučil trochu pokoře a disciplině, což mnohým dnešním klukům často schází. Podstatné pro mne je, že jsem ještě donedávna na vojáky z povolání nepohlížel v dobrém. A pak poznám Bělu, která nedá na naše vojáky dopustit. Zprvu to beru s rezervou, ale jak osobně pár důstojníků poznám, začínám k nim hledat cestu a dokonce je začnu ctít. Běla mi vyprávěla mnoho historek o našich vojácích, o jejich profesionalitě a charakterech. Jednou mi také řekla: "Stavěli jsme v té válečné zemi školu. Byla potřeba každá pomocná ruka. Nedaleko sídlily mezinárodní vojenské síly, mezi nimi i naši vojáci. Sami od sebe, v době osobního volna, kdy měli po náročných službách odpočívat, přicházeli pomáhat stavět, cihlu k cihle. Ostatní vojáci z jiných národních misí kroutili hlavou, protože nikdo z nich by tam zdarma jen tak nepomáhal. To dokázali jen ti moji čeští kluci, kterým to ale připadlo naprosto normální. Naše země má nejlepší lidi na světě!" - A kolik historek a zkušeností řekla Běla vám? Naše vojáky chválí vždy a všude. A já už taky.

Poznání páté - Běla má vytříbený smysl pro humor.

Také já mohu potvrdit, že pokaždé, když přijdu za Bělou, potkám se u ní s nějakou vzácnou osobností. Naposledy mi ale do smíchu nebylo! Ještěže můj trapas svým mistrným humorem Běla rozptýlila! A co se stalo? Tedy: Jako vždy mi ve dveřích řekne: "Nezouvat se!" - Ale já, který se tu stokrát nezul, nevím proč, se u Běly poprvé zuji. Možná, že bylo dopoledne, že nebyla atmosféra pro večerní slavnostní návštěvy, tak si říkám, že Běla nebude muset po mé návštěvě vytírat. Takže jako doma se zuji, vědom si toho, že jsem si ráno, jako vždy, když jedu za prací do Prahy, vzal zcela nové ponožky. Hodinku sedíme za stolem a pracujeme, když Bělu navštíví jeden pan generál (asi - nepoznám už hodnosti). A jak si tak společně povídáme v prostředí obrazů, ze kterých se na nás dívá pan prezident, norská královna a papež, je mi divné, že tu a tam sjedou oči pana generála pod stůl k mým nohám. Nedá mi to a podívám se tam také. Zamrazí mi! Na obou palcích mám díru! Kouknu na pana generála, ten jako že nic. Kouknu na Bělu a ta: "Co se děje?" - Načež noblesním tónem odpovím: "Bělo, pane generále, jak jste si jistě všimli, mám na ponožkách díry jako vrata. Nebudete mi věřit, ale jsou to ponožky nové a jak tak přemýšlím, už to nijak asi nezachráním!" A Běla s úsměvem řekne strohým hlasem: "Máme tolik práce, že nebudu ztrácet čas koukáním pod stůl na díru v právě tvojí ponožce!" - Pak pohlédne nonšalantně na pana generála: "No nemám pravdu!" On přikývne a vojenským hlasem věc uzavře: "Zajisté Bělo!"

Poznání šesté - Běla nikoho nesoudí, to přenechává vyšší moci.

S Bělou jsem osobně prohovořil mnoho hodin, vyměnili jsme si mnoho e-mailů, sms a telefonátů. A jak pátrám v paměti, nikdy o nikom nehovořila špatně: "Soudit někoho je pro člověka nemožný úkol!" - A tenhle její postoj možná zachránil profesně, coby moderátora, jednou i mne samotného. Stalo se toto: Na jednom zámku jsem moderoval Zámeckou talk show. Jedním z hostů byla i jedna velmi populární česká herečka. Od začátku se mi podařilo vytvořit dohromady s hosty báječnou atmosféru. Z hlediště jsem navíc vytáhl na scénu další zajímavé osobnosti. Mezi nimi i Bělu. Diváci se dobře bavili, když tu ona herečka na moji adresu pronesla něco ve smyslu: "Takhle trapného moderátora jsem ještě neviděla!" - Nevím přesně, co ji k tomu vedlo. Pouze hádám. Snad ji vadilo, že v tu chvíli nebyla absolutním středem pozornosti? Snad byla navedena producentem této akce, který ji najal a možná dal nějaké instrukce - on sám navíc v té době manažersky zastupoval jednoho mého konkurenčního moderátora, z jehož strany jsem už nějaký čas cítil touhu po mé profesní likvidaci, což by mohlo potvrzovat i to, že tento moderátor na tuto Zámeckou talk show přijel v doprovodu kameramana a okamžik s onou větou "o trapnosti" natočil? - Načež do dvou dnů se dovím úplně jinde o ztrátě určitých zakázek na moderování s vysvětlením, že jsem "trapný moderátor?" - Ať už to bylo tak, či onak, případně zcela jinak, nevím, důležité je, že ve chvíli vyřčení věty "o trapnosti" vedle mne byla Běla, která viděla, jak se nadechuji, abych smeč protivníka nejenom vybral, ale i patřičně vrátil. Kdyby Běla nezasáhla, nešel bych pro nehezká slova příliš daleko, protože něco takového mi od této herečky přišlo velmi neférové. Něco, co by na scéně placený host talk show neměl udělat, ani kdyby si to myslel, protože náš společný úkol byl pobavit diváka, ne se vzájemně profesně likvidovat. A jak jsem byl už nadechnutý, abych spustil a paní herečku poslal kamsi, já který nikdy v životě na jevišti neřekl žádného takzvaně neslušného slova, tu pocítím na rameni ruku Běly, která mne stáhla zpět. Pak se mi podívala do obličeje, usmála se a pošeptala: "Nech to být, ona svým chováním poškodila především sama sebe!" - Ač nerad, poslechl jsem. Zbytek talk show už pro mne nestál za nic, ztratil jsem radost a energii, ale nakonec byl s odstupem času rád. Když by se rozneslo, že jsem sprostě vynadal ženě před několika sty diváky, nakonec by mne to určitě mrzelo a navždy bych se zapsal do povědomí jako hrubián, což by nekorespondovalo třeba s mým moderováním cen Ď v Národním divadle. Takhle jsem díky Běle zprvu mlčel, ale následně s úžasem pozoroval, jak se můj vztek mění v poznání. Díky tomu vím, že jsou slova Běly o zdrženlivosti při souzení druhých pravdivá. Vždyť jinak by ony mlýny neměly co mlít.

Poznání sedmé - Běla řekne a ono to hned je.

Znáte také jistě mnoho těch, co hodně napovídají, a vy po čase zjistíte, že se nic z vysloveného neuskutečnilo? Protipólem takových povah je Běla. Řekne málo a hodně se stane. Člověk tomu ze začátku ani nemůže věřit. Sedělo nás několik v kavárně a jen tak nad šálkem kávy Běla pronesla informaci o novém nápadu vydat knihu o boji proti šikaně. Bylo nás u toho několik a mně přišla diskuze u kávy o nové knize jako utopie. Je to možná tím, že jsem jinde tisíckrát vyslechl podobné plány. To se sejdou přátelé a jeden přes druhého spontánně vymýšlí co dál, vzájemně se plácají po ramenou, uznale kývají hlavami nad genialitou právě zrozených myšlenek. A pak? Nic. Skutek utekl. Tehdy jsem se asi pod takto zabarvenými skly díval na Bělu, jak vehementně líčí vše o novém nápadu. Kýval jsem hlavou, upřímně uznal význam knihy, ale nevěřil, že by bylo snadné ji v nějakém rozumném čase vydat, když nebylo víc, než nápad. Za pár týdnů mi zazvoní telefon: "Richarde, příští týden je křest knihy o boji proti šikaně na půdě senátu! Budeš mi to moderovat?" - A tak jsem skutečně pár týdnů od okamžiku zrození nápadu moderoval v senátu křest knihy, jejíž význam je pro výchovu našich dětí dosti podstatný. Usedl jsem za mikrofon v lavici, přede mnou štítek se jménem majitele tohoto místa: "Přemysl Sobotka" - Naproti stovky čestných hostů a samozřejmě děti ze Stonožky a Běla, které se povedlo vydat potřebnou knihu za pár týdnů! Byl jsem v úžasu.

Poznání osmé - Běla se potká s tím, s kým se potkat má.

Běla je obklopena lidmi, kteří často nejsou moc vidět, ale přesto pro Stonožku udělají hodně moc práce. Na ně Běla nikdy nezapomíná. Všechny takové nedávno pozvala na stadion Na Julisce v Praze, kde se konala oslava dvaceti let Stonožky. Měl jsem také možnost tuto akci navštívit. Bylo zde na tři tisíce stonožkových dětí. A mnoho obětavých učitelů, kteří pro Stonožku udělali hodně práce. Pozdravil jsem se například s tradičním podporovatelem Stonožky - panem Dufkem, se kterým se pravidelně potkávám na akcích Stonožky pár let. Ale stejně tak jsem měl radost, že jsem se zde potkal se zpěvákem Pepou Vágnerem, houslistou Michaelem Hejčem a filmovým vizážistou Petrem Blechou (líčí světové filmové hvězdy, žije v Británii). Všichni tři jsou výborní kluci, schopni pochopit význam Stonožky tak, že bez nároku na honorář na stonožkových akcích účinkují. Mám z toho radost, protože tyhle kluky jsem Běle svého času představil já. A nemuselo se to vůbec stát. Jen intuice mi řekla, abych na jedno místo najednou pozval právě tyhle lidi. Nic víc. A oni k Běle hned našli cestu. Běla mi k tomu řekla: "Ti, kteří se mají potkat, se nakonec potkají! Stejně jako mne potkala ohromným dílem náhody Stonožka sama. Ale vlastně nevěřím, že to byla náhoda. Mělo to tak být!"

Poznání deváté - Běla nejraději děkuje za minule.

Když jsem Běle děkoval za spolupráci na cenách Ď, svěřila se mi, že má děkování ráda, že děkování patří do jejího života dost aktivně. Už možná proto, že v Norsku říkají jako pozdrav větu: "Děkuji za minule!" - Což podle Běly vystihuje vše, co si o vděku mezi lidmi myslí: "To je přece fantastické, když se lidé potkají a místo AHOJ si řeknou DĚKUJI ZA MINULE, čímž vyjádří radost ze všeho, co je historicky spojuje, co si navzájem darovali, čím si obohatili životy."

Poznání desáté - Běla stále dokáže překvapovat a poznávání života s ní nemá nikdy konec.

Vy, kterým Běla vnesla do života také různá poznání, můžete stejně jako já sednout a napsat článek, umístit ho na svůj web a nám všem ostatním dát vědět…

  nahoru   |   zpět