Když zvolá tisíc lidí: „Barunko!“

Mistr Karel Gott řekl milé dívence: „Ty máš ale krásné oči! Mohu Tě políbit na čelo?“ – Stál jsem vedle a v duchu si říkal, že být na jeho místě, řeknu to samé…

…Barunku znám dva roky a mám tu čest být jejím „Richardem od ceny Ď“. Zrovna nedávno se konalo finále patnáctého ročníku na scéně Státní opery Praha a ona coby „hosteska“ podávala oceněnému zpěvákovi cenu a květinu před zaplněným hledištěm. Zeptal jsem se: „Víš, čím se tenhle pán živí?“ – A ona mu těmi hlubokými čokoládovými majáky koukla do zkušených zraků světoběžníka, aby mu udělala radost, že nejen jeho vrstevníci a jejich děti a jejich děti, ale i generace ještě drobet mladší, přesně ví: „Je to zpěvák a hraje ve filmech.“

Cen Ď za mecenášství a dobrodiní bylo letos v červnu uděleno skoro dvacet. Jednu převzal i pan Karel Gott a věřím, že si zapamatoval nezvyklost takové chvíle a stejně jako Barunka ví, kdo je on, někde v povědomí i jemu zůstane vzpomínka na nezvykle malou hostesku. Hosteska, jak říkáme slečnám na scéně, které ji zdobí krásou provázanou s rolí asistentky při nejrůznějších úkonech probíhajícího programu – byla skutečně moc mladinká. Skoro na seriózní akci konané na jedné ze scén Národního divadla, za účasti pana ministra kultury, náčelníka generálního štábu AČR, mnoha stovek osobností kultury, charity, vědy a vůbec všeho skutečně zajímavého u nás – se nehodí do scénáře napsat, že roli hostesky zastane malá holka. Já k tomu ale měl důvod.

Nedá mi dnes, tři měsíce poté, sednout k počítači a nenapsat e-mail s otázkou:

Barunko! Jak jsi poznala cenu Ď?
S cenou Ď jsem se seznámila díky kamarádce Laďce, která byla vloni nominována za podporu nových dárců kostní dřeně. Laďce, i když ona je dospělá a já dítě, pomáhám při různých akcích. Občas mě maminka vyfotí na nějaký plakát, kde píšeme, aby lidé vstoupili do registru dárců kostní dřeně. Přála bych si, aby ostatní pomáhali. Já sama jsem ji nepotřebovala, ale je hodně nemocných, co ano…

To mi Barunka odepsala, aniž by dodala, že sice kostní dřeň od dárce nepotřebovala, ale dvouletou část svého dětství tak jako tak probojovala se zákeřnou nemocí. Naštěstí zdárně a to, že své ač rané životní poznání a nadšení pro pomáhání druhým dává k dispozici dospělým, kteří vědí jak konkrétně pomoci, je jen její další životní zkušenost.

Při ceně Ď 2014 jsem se na regionálním kole ve Středočeském kraji setkali prvně v Rakovníku s nominovanou paní Laďkou Eichenmannovou, která využila příležitosti a s nasazením sobě vlastním okamžitě vyzvala přítomné k pomoci Nadaci pro transplantace kostní dřeně, přičemž měla v ruce plakát s fotografií Barunky. Mezi řádky jsem ihned vyčetl, že jí nejde o sebe, že ji ani nejde o hýčkání svého svědomí, což samotné by bylo fantastické. Ale ještě úžasnější je, když vidíte, jak myšlenka vychází z člověka přímočaře. A když tahle dospělá žena spolupracuje s malou dívenkou, která se nebojí ve volném čase také jít s kůží na trh a říkat: „Tady na té fotce nemám vlasy, ale bojovala jsem a teď už je mám! Vím jaké to je, když čekáte na pomoc! Podpořte nadaci….“ – tak to ve vás něco zanechá. Ihned jsem využil příští příležitosti při výroční slavnosti Nadace pro transplantace kostní dřeně v Obecním domě a Barunky se zeptal: „Už jsi někdy dělala hostesku v Národním divadle?“ – „Ne! Já ještě nikdy nedělala hostesku!“ – „A bereš to?“ – „Ano…“ – A bylo mi jasné, že jinak to být o finálové ceremonii 2014 ani nemůže. Jak ale uvést tak malou „hostesku“ a krátce vysvětlit proč, co a jak? Nenapadlo mne nic jiného než tyhle věty: „Dámy a pánové! Myslíte si, malá dívenka zvládne roli hostesky velké ceremonie v Národním divadle? Pokud zvládla dvouletý boj s těžkou nemocí, tohle pro ni těžké být nemůže…“

Utekl rok. Slyšel jsem, že se na mne párkrát ta cácorka hnědooká, šikulka z loňska, ptala. Došlo mi tak, že všechny ty moje starosti a radosti kolem ceny Ď, zejména stresy v den finálové ceremonie, kdy s každou ukrajující se minutou ze zbývajícího času před zahájením řeším tisíc a jeden produkční problém, což ke každé větší akci patří, ale současně to nedává prostor vnímat zcela vše v zákulisí – třeba i to, co sama prožívá novopečená „hosteska“ – tak mi skutečně došlo až mnohem později, že vlastně nevím, co prožívala Barunka a že ač jsem nic takového neplánoval, jako ten, kdo s ní prožil dvě hodiny v záři reflektorů na scéně Národního divadla, jsem možná zapsán někde v její dětské dušičce jako součást zajímavých chvil z prožívaných dětských let. A najednou jsem si uvědomil tu ohromnou odpovědnost, neboť sám mám ve svých vzpomínkách útržky s lidmi, se kterými jsem prožil jako kluk, co mi dnes není fuk.

Když jsme se potkali na jaře 2015 na městské ceně Ď v Berouně, musel jsem se proto Barunky zeptat: „Už jsi dělala hostesku ve Státní opeře?“ – Načež se dovím: „Tam ještě ne!“ – A byli jsme dohodnuti. Finále patnáctého ročníku ceny Ď se blížilo a já si lámal hlavu, jak tentokrát Barunku ohlásím. To, že ji všichni s potleskem přijmou, jsem věděl z loňska, ale na srdci mi ležela Barunčina paměť, která si jednou v budoucnu tuto chvíli třeba vyvolá a těch pár vteřin jí kdykoliv v životě - třeba dávno poté, co my dospělí tady nebudeme a ona jako zkušená seniorka bude rozprávět svým ratolestem o výjimečných zážitcích ze starých časů – přinese radost a ona radost dá na chvíli život i všem nám, co jsme u toho byli a společně na Barunku volali. Nejdřív jsem ale poprosil zaplněné hlediště Státní opery: „Dámy a pánové, komu se poštěstilo, aby přišel na tuto scénu na základě toho, že ho plné hlediště zavolá jménem. Kéž by se Barunce tato chvíle vryla do paměti…“ – A pak se tisíc lidí nadechlo a zvolalo: „Barunko!“ – A Barunka přišla…

Jaké to bylo, když jsi stála v roce 2014 na scéně Národního divadla?
Strach jsem neměla. Ani trému. Nevěděla jsem, co přesně mě čeká. Těšila jsem se na ND. Hodinu před začátkem jsem si s Laďkou prohlédla divadlo a na jevišti do prázdného hlediště si to několikrát vyzkoušela.

A letos?
Moc jsem se těšila, ale trému jsem už měla. Mluvit před tolika lidmi a stát 2 hodiny na jevišti není úplně jednoduché.


Jaké to bylo přijít na jeviště, když tě všichni volali „Barunko“?
Moc mě to dojalo! A když jsem vyšla na jeviště, chtělo se mi plakat a úplně jsem zapomněla, co mám říkat.

Nám to ale Barunko, nevadilo…

…a máme radost, že jsi možná jediná, koho zaplněná Státní opera zavolala spontánně jménem na scénu. To se zde, kde je jinak jako doma, ani mistru Karlovi zřejmě ještě nestalo. A proto ti dal polibek na čelo, protože věděl, že jsi sice malá holka, avšak kus velké osobnosti už dávno v sobě nosíš.

  nahoru   |   zpět