S L O V O   P O Ř A D A T E L E   2012

Vážení přátelé ceny Ď,

celá ta léta se díky Vám ceně Ď daří, vždy se těšila Vaši přízni, pokaždé díky Vám důstojně a v ohromně krásné atmosféře vrcholilo její finále na některé ze scén hlavního spolupořadatele projektu - Národního divadla.

Jedno mne ale dlouho mrzelo – za prvních jedenáct ročníků se nepodařilo inspirovat ke spolupráci žádnou z velikých televizí. Ještě loni na jaře mi jedna velká televize odepsala, že opět nemá zájem - a to ani o stručné informace do zpravodajství. Neoficiálně jsem pak zaslechl zdůvodnění, že je cena Ď moc pozitivní projekt. Nikdy jsem netlačil na pilu a věděl, že trpělivost je na místě, že uspěchat velkou medializaci ceny Ď by mohlo předběhnout čas. Že vlastně minulá odmítnutí velkých médií mohu pro sebe vykládat jako referenci.

V určitém světě zná cenu Ď velmi dobře pár desítek tisíc lidí, dobře možná statisíce lidí - mnozí pak považují cenu Ď za dost důležitý projekt a dokonce existuje paní – jmenuje se Běla Gran Jensen, která loni nejen před kamerami TV METROPOL zveřejnila názor, že: „Cena Ď je nejdůležitější kulturní projekt v České republice!“

O něčem takovém jsem ani nesnil, ale je pravda, že například při finálovém ceremoniálu v Národním divadle dne 21. 6. 2011 jsem měl pocit, že se na jednom místě v jeden moment soustředilo tolik výjimečných lidí, že jsem skutečně žádnou podobnou atmosféru souznění ještě před tím nezažil. Za ni jsme mohli být vděčni osmi stům přítomným divákům - nominujícím, nominovaným, členům čtrnácti krajských Kolegií, členům celostátního Kolegia, představitelům Národního divadla, Magistrátu hlavního města Prahy, Rodinného pivovaru Chodovar, dalším partnerům a podporovatelům a vzácným hostům, kteří předávali ceny Ď, mezi něž patřil i pan kardinál Dominik Duka.

Konečně se povedlo díky všem jmenovaným dostat cenu Ď dál než je můj obzor. Jako obyčejný člověk jsem se svou rodinou cítil za povinnost cenu Ď, když mne v roce 2000 napadla, realizovat, ať to stojí, co to stojí. Mám na mysli finance, čas a stresy a proti tomu radost po zdárně realizovaném každém ročníku. Největší důraz jsem celé roky kladl na „nespěchání, nepřemlouvání, nenaléhání“. Prostě napsal jsem dopis například jednomu hejtmanovi a nedostal odpověď a nevyužil nabídek kamarádů: „Chceš dojednat audienci?“ – Abych zachoval atmosféru celého projektu, která je vystavěna na osobním zájmu a přesvědčení.

Dovedete si jistě představit, jakou radost jsem měl po jedenáctém ročníku ceny Ď, když jsem byl najednou osloven několika médii a manažery z oblasti byznysu, které zajímala možnost spolupráce na ročníku dvanáctém. Při osobních setkáních jsem byl nadšen, jak jsou tito manažeři podrobně s projektem seznámeni, jak rozumí jeho filozofii.

Děkuji proto všem, kteří kdy ceně Ď pomohli, aby došla až k bodu zlomu. Jakmile se totiž začne nabízet spolupráce sama, je to znamení. Dobré znamení! Opravdu, nádherné znamení!

Váš

Richard Langer
autor a pořadatel projektu cena Ď