M Ě S T S K É   N O M I N A C E   -   M Ě S T O  J I Č Í N   2015

Jičínská beseda z.s. nominuje:

PhDr. Eva Bílková - Po celá 80. léta Eva Bílková jako předsedkyně Osvětové besedy Staré Hrady věnovala veškerý svůj volný čas organizování kulturního života na zámku ve Starých Hradech, z něhož se postupně stalo nepřehlédnutelné kulturní centrum s nadregionálním přesahem, do kterého rádi a pravidelně zajížděly stovky lidí ze středních a východních Čech. V činorodém organizování výstav, koncertů, besed a literárních pořadů pokračovala i po roce 1989. V roce 2005 potom přesunula veškeré kulturní aktivity pod hlavičku nově založeného Občanského sdružení SH. V letech 1973-2007 uspořádala Osvětová beseda Staré Hrady a Občanské sdružení SH celkem 433 výtvarných a dokumentárních výstav a na 300 koncertů, hudebně-literárních a recitačních pořadů, besed a jiných programů. Po nešťastném prodeji starohradského zámku soukromému vlastníku v roce 2007 se Evě Bílkové podařilo úspěšně přesunout pořádání kulturních akcí do nových prostor soukromé galerie J. B. Spektrum ve Vokšicích a posléze přímo do Jičína. V roce 1996 patřila mezi ty, kteří se snažili zabránit vzniku zábavního parku Valdštejnland v prostoru Valdštejnské lodžie, Čestného dvora a Libosadu, dále stála u zrodu občanského sdružení Lodžie a v roce 1997 byla jednou z organizátorek mezioborové vědecké konference Valdštejnská lodžie a barokní komponovaná krajina v okolí Jičína. V roce 2004 byla spoluorganizátorkou mezinárodní vědecké konference věnované jičínskému rodákovi Karl Krausovi. V roce 2011 byla jednou z nejdůležitějších osob podílejících se na přípravě a realizaci mezinárodní vědecké konference o spisovateli Václavu Čtvrtkovi a nesmírnou práci odvedla jako hlavní editorka tohoto konferenčního sborníku nazvaného Pohádkové vzkázání Václava Čtvrtka. Jako editorka i autorka se rovněž významnou měrou spolupodílela na vzniku celé řady dalších odborných sborníků a monografií. Samostatnou a výraznou kapitolu představuje její letité přispívání do regionálního periodika Listy Starohradské kroniky, vycházejícího v letech 1978-2008. Vzhledem ke své vrozené obětavosti a nadání korektorky a redaktorky se Eva Bílková dlouhodobě a nezištně podílí na jazykových korekturách mnoha regionálních časopisů a odborných publikací. Vedle činnosti v Pekařově společnosti Českého ráje, jehož je v současné době předsedkyní, a aktivního působení v hned několika spolcích, z nichž jmenujme alespoň Lodžie, SH, Jičínská beseda, Paměť a svědomí nebo Spolek občanů a přátel města Jičína, věnuje Eva Bílková nemalé množství svého času odborným konzultacím a metodickému vedení. Obdivuhodná je její nesmírná ochota pomoci, kterou projevuje každému archivnímu badateli, studentům středních a vysokých škol nebo zájemcům o regionální historii, kteří se na ni obrátí. Nad rámec svých pracovních povinností a často ve svém volném čase jim pomáhá vyhledávat patřičnou odbornou literaturu, prochází archivní fondy i regionální tiskoviny, pořizuje bibliografické rešerše a zapůjčuje obtížně sehnatelné tisky z vlastní domácí knihovny. Od roku 2008 zastává Eva Bílková funkci kronikářky města Jičína.
Státní okresní archiv Jičín nominuje:

Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. - Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. patří k nejvýznamnějším českým historikům a vysokoškolským pedagogům. Je uznávaným znalcem moderních dějin, dějin diplomacie a mezinárodních vztahů i kulturní historie 19. a 20. století. Z jeho pera vzešla řada odborných monografií, statí a článků, ale i populárních knih, které díky vytříbenému esejistickému stylu dokážou čtenáře doslova vtáhnout do děje. Pozoruhodná je i jeho snaha o popularizaci dějin, kdy dokáže kultivovanou a přitom srozumitelnou formou přibližovat výsledky historického poznání veřejnosti, a to nejen v přednáškových sálech, ale i na televizní obrazovce či u mikrofonu rozhlasového studia. Je vynikající diskutér, který svým charismatickým projevem dokáže oslovit nejen posluchače univerzitních aul, účastníky vědeckých konferencí, ale i návštěvníky veřejných přednášek. Uznání a respekt vzbuzuje i u řady reprezentantů české politické scény. K nejcennějším ctnostem pana profesora však patří jeho pedagogická činnost, při které ovlivnil a zasáhl mnoho generací studentů, z nichž vyrostli nejen profesionální historikové, ale také stovky, možná tisíce pedagogů, redaktorů, kulturních pracovníků i politiků. Bez nadsázky se dá říct, že svou celoživotní činností přispívá k formování a kultivaci české inteligence.
K Jičínu a okolí má profesor Kvaček vřelý a blízký vztah již od narození, v Jičíně bydlí, chodil zde do školy, vystudoval gymnázium, věnoval se sportu, a i když v roce 1951 odešel nejdříve na studia a poté za povoláním do Prahy, s městem styky nikdy nepřerušil, má zde stále řadu přátel a hrdě prohlašuje, že pochází z Jičína. Na domácí půdě uskutečnil řadu nezapomenutelných přednášek, připojil se a podpořil projekty organizované jičínskými školami i občanskými sdruženími. Pod jeho vedením vznikla řada diplomových a dalších prací s regionální tematikou, svým úvodem nebo doslovem i mnohé doprovodil a řadě prací místních autorů pomohl k vydání svým doporučujícím posudkem.
Oblastní charita Jičín nominuje:

Michal Kříž - Letos tomu bude deset let, kdy Michal založil v Nízkoprahovém klubu Exit divadelní spolek. Michal tehdy navštěvoval Exit jako dospívající teenager a už tehdy se nespokojil s tím, že mu byl nějaký program v klubu nabídnut. Začal dělat v Exitu své vlastní aktivity – divadlo, které má nade vše rád. Tehdy jsme si jako pracovníci Charity kladli otázku, jak mu to dlouho vydrží. Říkali jsme si, že kdyby se mu povedlo nacvičit jednu, dvě hry a odehrát alespoň čtyři představení, bylo by to hezké. Mýlili jsme se, a to hodně.
Michal díky svému obrovskému nadšení dokázal k divadlu přitáhnout za těch deset let mnoho dětí a dospívajících. Zrežíroval a nazkoušel několik velkých muzikálů, jako například Drákula, Kleopatra, Kat Mydlář, Popelka, Mona Lisa…a dokonce přeložil z němčiny muzikál, který se tady u nás v ČR ještě neobjevil - „Upíří ples“.
To nejcennější, co každé vystoupení provázelo, nebylo herecké umění. To byste u některých herců hledali marně. Obrovskou hodnotou bylo, s jakým nadšením a pílí se k tomu Michal a jeho parta stavěli. Dokázali sami, s minimální pomocí dospělých, připravit program, který vydal často na dvě hodiny. Naučili se texty, vyrobili si kulisy, a to všechno právě pod vedením Michala.
Michal je dneska dospělým mladým mužem, který divadlo v Exitu stále dělá, ale již jako dobrovolník. Deset let se trpělivě musel vypořádávat s tím, že herci na zkoušky chodili tu více, tu méně pozdě, nebo nepřišli vůbec. Musel řešit situace, kdy v den představení někdo onemocněl, nebo prostě nedorazil. Stávalo se, že zklamala technika, selhal zvukař, herci byli nepřipraveni. Ale Michal vydržel. A díky jeho desetileté vytrvalosti se mnoho dětí a dospívajících mělo možnost postavit na „prkna, co znamenají svět“ vyzkoušet si, co to je hrát divadlo a zažít třeba také poprvé v životě potlesk a slávu. Michale, děkujeme!
Oblastní nemocnice Jičín a.s. nominuje:

MUDr. Miroslav Hanuš - MUDr. Miroslav Hanuš, primář interního oddělení V ON Jičín a.s. pracuje od 1.9.1996, jako primář od 1.1.1997. Pod jeho vedením se na interním oddělení významně změnil přístup personálu k pacientům.
Pan primář je rovný, čestný člověk.
Komise životního prostředí města Jičína nominuje:

Mgr. Jaromír Gottlieb - KOMU ČEST, TOMU ČEST (jak se přihodilo, že se jičínské muzeum stalo muzeem hry a čí to byla hlavní zásluha)
LAUDA – chvála
LAUDAMUS – veselí, oslava
LAUDANUM – opium
LAUDATIO – chválení
LAUDATOR TEMPORIUS – velebitel starých časů
LAUDEMIUM – svolení
(výpis z Velkého slovníku cizích slov prof. Viléma Pecha, vydaném nakl. Kvasnička a Hampl v Praze v r. 1948)
Budeme-li si s těmito několika slovy trochu pohrávat, můžeme třeba říci, že velebitel starých časů chválí opojné. Ne ve smyslu vychvalování, ale vyzdvihování, povznášení, poukazování, ukazování.
Osobností, které bylo, je a určitě i nadále bude podobné uvažování vlastní, je bezesporu Jaromír Gottlieb, bývalý ředitel RMaG v Jičíně. Je osobností buditelskou, pábitelskou, obrozeneckou v každém ohledu svého konání.
Muzejníci jsou zvláštní druh a velebení starých časů jak po stránce materiální, tak hodnotové mají rádi. Schraňují s láskou a péčí předměty, jejichž původ ani užití leckdy neznají (a udělají z toho výstavu), loudí vzpomínky pamětníků (a vydají pak Muzejní noviny), lačně se chápou nejnovějších poznatků z výzkumu historie a z toho všeho pak tvoří nejen sbírkové fondy, ale i výstavy, přednášky a různé publikace.
Leč velebení samo nestačí. Musí se najít někdo, a byl jím právě pan Gottlieb, kdo dá takové vášni smysl a nechá ho nenásilně dopadat na hlavy přihlížejících. Tak třeba vzniklo jičínské muzeum hry. Dědictví po Valdštejnovi?, rod Smiřických a výbuch na zámku?, korále z Prachova?, pánové Marek z Libuně, Čtvrtek z Jičína a všichni ti, po kterých nám tu zbyly jen pušky? Tohle všechno Jaromír zamíchal, protkl idejí hledání skříněk odemykatelných toliko „kouzelnou hůlkou“, zašpendlil možností postavit si Jičín po svém a konečně umožnil přehlédnout náměstí z tajné komnaty. Oceněním nové koncepce prohlídky se stalo nejen republikové vítězství v soutěži Gloria musaealis za nejlepší expozici roku, ale opakující se chvála nadšených návštěvníků. A výstavy! Pan Komárek – od něj máme dodnes podepsané dveře! – pan Jíra – ty oči portrétovaných! – Betlémy – vůně vánočky a rolničky saní!, Medvídci, Námořnictvo, Koně! – pánové Sís a Kavan, Lhotákovi! Právě ruka Jaromírova to byla, která nakonec doladila ten potřebný poslední detail.
Z drobných setkání s přáteli muzea jako Café muzeum, Posvícení v muzeu se vždycky stala významná událost! A co teprve velká setkání – jako třeba na velišském hřbetě u Smírčího kříže, u kamenné stély na Holém vrchu, Večer v Krausově domě a další…
Občané Jičína znají Jaromíra také díky jeho práci spojené s Mariánskou zahradou a Valdštejnovou zahradou. Jeho komponovaná krajina Jičína se stala jeho srdeční záležitostí - a byl to právě Jaromír, který ji uvedl ve všeobecnou známost.
Bylo by možné dávat další a další příklady. Je možné se z toho všeho učit, je možné vzpomínat, pozorovat další aktivity, je možné děkovat. Ale každé slovo díků je malé. Tak snad třeba cena….
Komise pro výchovu a vzdělávání Rady města Jičína nominuje:

Mgr. Zdeněk Procházka - Pan ředitel Zdeněk Procházka stojí v čele Základní školy, Jičín, Železnická 460 již dvacet pět let. Pod jeho vedením se škole dařilo a daří naplňovat zvolené motto „Čtyřka – škola otevřenosti“. Čtyřka je školou otevřenou všem dětem a jejich rodičům, partnerským organizacím, novým vzdělávacím metodám, projektům a nejmodernějším učebním pomůckám. Pan ředitel je pro všechny příkladem vedoucího pracovníka, který volí ve své řídící a organizátorské práci ředitele školy osobní přístup k žákům, rodičům a všem zaměstnancům školy. Všichni si ho váží jako rovného a citlivého člověka, který dokáže pochopit individualitu každého žáka i problémy svých zaměstnanců a „podat pomocnou ruku“. Pedagogům dává prostor k vlastní seberealizaci, a jak je to jen možné, podporuje jejich další vzdělávání.
Pan ředitel Procházka je klidný a uvážlivý člověk, problémové situace řeší se znalostí věci, bez emocí, vždy dovede jednání k uspokojivému řešení. Pod jeho vedením škola dosáhla řadu úspěchů a stala se jednou z předních jičínských škol nejenom po stránce kvality výchovně vzdělávacího procesu, ale velkou měrou se zasloužil i o vybavení a vzhled školy, ať je to již rekonstrukce tělocvičny či šaten a dalších prostor.
Pan ředitel byl a je velkou oporou pro nové ředitele jičínských základních škol, kteří nedávno nastoupili do svých funkcí. Když se na něho obraceli se svými dotazy, nikdy je neodmítl a vždy ochotně pomohl odbornou radou. Velký dík mu patří i za začleňování handicapovaných žáků do své základní školy, se kterou začal v Jičíně jako první již po roce 1990. V té době byla integrace ve svých počátcích a i přes úskalí, zvýšenou náročnost, jak pro něho tak pro pedagogy, se nebál a s velkým úsilím ji realizoval. Díky němu a díky vstřícnosti a pomoci pedagogů byla dána možnost vystudovat běžnou základní školu i těm žákům, kteří by jinak museli hledat pomoc ve speciálních školách. To ale docení až budoucnost.
Komise kultury města Jičína nominuje:

Martin Zajíček - Mimoškolská výchova se zvláštním zřetelem k divadlu - Martin Zajíček patří mezi vzácný druh celoživotně nevyléčitelných kluků, kteří neustále zapomínají stárnout a dědkovatět. Kluků obdařených nepřehlédnutelnou dávkou až renesančního nadání, talentu a nápadů.
Původní profesí je Martin zootechnik. Zřejmě tady, od svých tehdejších „svěřenců“, odkoukal pozoruhodnou zabejčilost, se kterou si plní své sny. S divadlem začal „na vážno“ v Kolíně, kde se po návratu z vojny přihlásil do tehdy slavného a populárního Malého divadla. Posléze si s podobně „Thálií postiženými“ kamarády pořídil vlastní divadelní soubor, s kterým fungovali v Pardubicích jako zájezdová scéna. S programem pro děti vyráželi na štace po celé republice. Před dvěma desítkami let se stal ředitelem jičínského Káčka – přesněji Střediska pro volný čas dětí a mládeže K-klub. Začal zde společně se svými spolupracovníky naplňovat svou klukovskou ambici aktivní obrany proti tomu, „aby děti zblbly u počítačů, případně aby v páté třídě neuměly vylézt na strom nebo nedokázaly zatlouct hřebík“ (cituji z jednoho novinového rozhovoru). A tak, kromě pestré nabídky různorodých kroužků, Káčko rozjelo rok co rok přes celé léto dnes už legendární tábory v Havlovicích. Tady si skautské a vodácké dovednosti podávají ruku s originálně pojatými celotáborovými hrami, atraktivně provázejícími jejich účastníky například světem historie.
Především však Martin během let v tom nejlepším smyslu slova nakazil divadlem desítky malých i větších dětí, posléze študáků až po věkem dospělé. Některé, zdá se, doživotně. Mezi Zajíčkovými „dětmi“ jsou i dnes úspěšní profesionální divadelníci. Za všechny připomeňme nositelku Českého lva Janu Plodkovou. Především ale Martinovýma rukama prošly bez přehánění zástupy těch, kteří si třeba jen, s prominutím, „čuchli“ k divadelnímu řemeslu. Pro všechny společně to byl a je nezapomenutelný zážitek, důležitá zkušenost. Vyzkoušeli si na vlastní kůži „Školu hrou“ v praxi. Díky Martinu Zajíčkovi a jeho kolegům se v Jičíně znovu probudila tradice studentského divadla, která se posléze nenápadně a logicky propojila i s divadlem dospělým. K-klub se pod Zajíčkovým vedením stal dalším důležitým a podstatným centrem bohatého kulturního života města Jičína. Je potěšitelné, že jím zůstává i po tom, co pomyslné káčkovské žezlo převzali jeho následovníci.
město Jičín nominuje:

Ing. Václav Rybařík - Pan ing. Václav Rybařík je dlouholetým členem krajanského Spolku „Jičín v Praze“, jehož byl také několik let předsedou. Tento spolek si vytyčil mj. za cíl propagovat město Jičín v celé šíři jeho aktivit, dát možnost rodákům a přátelům Jičína navzájem se poznávat a udržovat kontinuitu se „svým“ městem. S Jičínem členové spolku udržují velmi konkrétní vztahy. Tím, že znají jeho život minulých dob, ale také doby současné, jim umožňuje vidět město s jistým nadhledem, což je velmi přínosné pro podávání zpětné vazby těm, kteří mají možnost dění v Jičíně ovlivňovat. V drtivé většině jsou členy spolku rodilí Jičíňáci, kteří trpí láskou ke svému městu a nijak se tím netají. Naprosto unikátním způsobem tuto svoji náklonnost předvedl p. Václav Rybařík v r. 2014, kdy se bez velkých gest rozhodl věnovat bronzovou sochu Albrechta Václava Eusebia Valdštejna (tento akt korunoval dalším darem, a to Valdštejnovou bustou a úpravou památníku padlým v I. Světové válce). Zajistil všechny potřebné náležitosti k provedení kopie sochy Valdštejna umístěné na nádvoří Senátu České republiky v Praze. Identická socha, možná také jako symbol spojení Prahy s Jičínem, stojí na nádvoří Valdštejnského zámku v Jičíně. Je krásná a je připomínkou historicky nejvýznamnější osobností svázané s Jičínem. V roce 2014 daroval kopii dřevěné sochy-totemu Pelíška. Socha je téměř čtyři metry vysoká je to symbol Prachovských skal. Toho původního Pelíška věnoval spolek "Jičín v Praze" v roce 1939, ale časem zchátral a tak se pan Rybařík rozhodl k jeho 75. výročí nahradit kopií. Bude také ale připomínkou velkých činů lidí současné doby. Jedním z těchto velkorysých, a své město vzácně milujících, je také pan ing. Václav Rybařík.